K nejpopulárnějším dnešním myšlenkám patří „svobodné sdílení dat“. Je natolik sexy, že ji podporuje devět z deseti lidí. Má však odvrácenou stranu, kterou zatím není vidět. Než se však oddáme její slastné náruči podporou internetových pirátů, Anonymous nebo jiného hnutí bojujícího proti autorským a patentovým právům je třeba si tu krasavici prohlédnout.
Bavíme-li se o copyrightech či patentech, neustále narážíme na pojem „duševní vlastnictví“. Proti němu se nejostřeji vymezuje nejen nedávno vzniklá mezinárodní internacionála pirátských stran, ale i různé anarchistické, radikálně-levicové, ekologické a jiné alternativní skupiny, přičemž osoby a ideje s nimi spojené se často prolínají. Všechny spojuje boj proti „nadnárodním korporacím“, „finančním kruhům“ či „politickým elitám“, což jsou nejméně 150leté slogany levicových radikálů. Pirátům se je však podařilo odít do nového elektronického hávu informačního věku, a tím pro ně získat sympatie alternativní i širší veřejnosti.
Málokdo však pod na první pohled sympatickým heslem „právo na svobodné šíření informací“ vidí: „Seber bohatým a užívej si, dokud je z čeho!“ Internetoví piráti totiž provedli kouzelnou propagandistickou zkratku a nazvali všechny filmy, koncerty, písně, vynálezy či patenty pouhými „informacemi“, na které má mít každý bezplatný nárok. Jakoby mimoděk opomněli, že se za vznikem těchto „informací“ skrývá nezměrná lidská námaha, vzácná genialita a mnoho materiálních zdrojů, které se aktivují, aby se se ziskem vrátily nazpět.
Zrušení kopírovacího monopolu
Další pirátskou tezí je, že vlastnické právo na dílo je „monopolem“. Podobá se tvrzení, že někdo má „monopol“ na svůj dům, což vůbec neodpovídá definici monopolu, jak ji zná klasická ekonomie. Nicméně se tento výraz – bez ohledu na svou smysluplnost – ujal, je často citován. Proto je mu třeba věnovat pozornost.
Je logické, že distributoři mají z ceny výsledného CD vyšší podíl než samotný autor, přičemž tento „poměr sil“ se promítá i do vzájemných smluv o autorských právechFilmová a hudební produkce funguje jako každé jiné odvětví. Má primární tvůrce, zpracovatele, velkoobchodní distributory a finální spotřebitele. Farmář dodává například mléko, mlékárna z něho vyrábí jogurt, velkoobchod ho distribuuje do obchodů, které je prodávají spotřebitelům. Každá část tohoto řetězce má svůj význam daný momentální situací na trhu a technologickým stavem společnosti. V minulosti byl problém cokoli produkovat, primární výrobci byli vzácní, a proto také získávali většinu hodnoty výsledného produktu. Distribuční kanály byly neduživé, pokud vůbec existovaly.
Dnes není problémem levně produkovat, svět je přeplněn zbožím. Problémem je ho prodat – najít cestu k zákazníkovi, který ho umí ocenit. Proto dnes získávají větší váhu různí obchodníci a distributoři (majitelé distribučních kanálů) – schopnost prodat je vzácnější než vyrobit. Vztáhneme-li to na hudební zábavu, pak složit zajímavou píseň umí ve svých garážích miliony kapel. Prodat ji milionům fanoušků však dokáže jen několik distribučních firem. Je tedy logické, že tito distributoři mají z ceny výsledného CD vyšší podíl než samotný autor, přičemž tento „poměr sil“ se promítá i do vzájemných smluv o autorských právech.
Internetoví piráti svou tezí o „zrušení kopírovacího monopolu“ za prvé chtějí zrušit jeden článek řetězce, který je momentálně nejvíc ceněný: distribuční velkoobchodníky. To je ekonomický nesmysl. Dal by se uskutečnit pouze nějakou formou socialismu a autoři by pak nenašli široký odbyt pro své dílo, protože by byli odkázaní jen na osobní prodej ve svém bezprostředním okolí jako v dávné minulosti. A za druhé „zrušením kopírovacího monopolu“ připraví autory o jediné, co mají – duševní vlastnictví. Právo, dohodnout se s distributorem nebo zákazníkem na podmínkách, za nichž budou s jejich dílem zacházet.
Je to lepší pro společnost
Argumentace „výhodností pro společnost“ je prastarým jádrem levicového myšlení. Podle ní lze rozpoznat pravý charakter nových stran a hnutí, které se tváří, že s pravo-levým dělením nemají nic společného. Podstatné by však nemělo být, co je takzvaně výhodné pro společnost, ale co je spravedlivé. Je možné, že společnosti momentálně prospěje, ukradne-li mi pole (nebo sto tisíc kopií mé knihy), neměla by to však nikdy udělat, protože spravedlnosti by vždy měla mít přednost před výhodností.
Komunistické režimy povýšily výhodnost pro dělnické masy nad spravedlnost a majetnou menšinu zbavily práv. Fašistické režimy zase povýšily výhodnost pro svůj národ nad spravedlnost, čímž zbavily práv ostatní národy. Nakonec se momentální výhody vždy časem ukázaly iluzorní a systém, který je nadřadil nad spravedlnost, zkolaboval.
Podstatné by nemělo být, co je takzvaně výhodné pro společnost, ale co je spravedlivé
Argument „výhodnější pro společnost“ je z principu nebezpečný, protože v delším časovém odstupu vede vždy k bezpráví a útisku určité skupiny obyvatel.
Dva odlišné přístupy
Znáte vynálezce internetu, Linuxu či počítačové myši? Neznáte? A znáte zakladatele a tvůrce počítačů Apple, Windows či vynálezce žárovky? To už je lehčí. Co tyto dvě skupiny vynálezů odlišuje? Ti první nezaložili svůj nápad na komerční bázi, ti druzí ano. Z reality vyplývá, že model nezištné, amatérské tvorby je neduživý a slabý.
Všechny ty báječné věci, které nás oklopují, se rozšířily jen tehdy, anebo až poté, co je někdo dal na profesionální (komerční) platformu. Internet, Linux (v mutaci na Android) i počítačová myš se dočkaly masového rozšíření, až když se jich ujali komerční distributoři. Do té doby byly záležitostí nadšených specialistů, tedy nepatrného zlomku populace. Většina například filmových či hudebních vynálezů vyžaduje velké investice. Je vždy třeba za nimi vidět námahu a hmotné statky, které je předcházejí. Tuny chleba, oceli, benzínu, ošacení, které desítky (stovky, tisíce) lidí spotřebují, než vznikne film, koncert, vynález.
Tyto hmotné zdroje jsou investované pouze do očekávání, že se vrátí. Prostřednictvím každé prodané kopie, protože v sobě nese díl těchto hmotných nákladů. Pokud se dá duševní vlastnictví mimo zákonnou ochranu, umožní-li se legálně zcizit kopii bez úhrady části nákladů, které se na ni vážou, rychle se zastaví proud investic do výzkumu a tvořivé činnosti a mechanismus vývoje se zadrhnou. Spoléhat na amatérské nadšení znamená vrátit se, co se dynamiky vývoje týče, násilně o dvě stě let nazpět do předindustriálního věku.
Autorská práva brzdí vývoj
Odpůrci duševního vlastnictví uvádějí často na podporu své teze o patentech a autorských právech jako brzdě vývoje absurdní příklady. Například „kdyby první člověk, který postavil dům, měl na něj i patent, bydleli bychom dosud v jeskynních“. Nic absurdnějšího a protikladnějšího realitě.
Pokud se dá duševní vlastnictví mimo zákonnou ochranu, rychle se zastaví proud investic do výzkumu a tvořivé činnosti a mechanismus vývoje se zadrhnou
Se stejnou dávkou zjednodušení bychom mohli tvrdit, že kdyby už v pravěku existoval funkční systém patentových benefitů, mnohem víc našich předků by se zapojilo do vynalézání, a v technologickém vývoji jsme mohli být o tisíce roků dál. Systém patentových a autorských práv motivuje k vynalézání a tvorbě. Nikoli náhodou se období patentových práv kryje s dobou bezprecedentního technologického pokroku lidstva.
Existuje pozoruhodný názor, že vlastnictví má smysl jen u konečných zdrojů. To má logiku. Co je konečné (půda, jídlo, peníze), musí být nějak rozděleno a rozdělenému určen vlastník. Dělení a vlastnictví nekonečných zdrojů smysl nemá, protože každý si může vzít, kolik chce (vzduch). To má také svou logiku.
Následně však přijde logická zkratka. Dle ní je duševní vlastnictví nekonečným zdrojem, a proto o vlastnictví nemá smysl mluvit – kopírováním něčí myšlenky autorovi nic neubývá. To už logiku nemá, respektive má, ale chybnou. Myšlenka je pro autora jen nástrojem k zisku dalších, už velmi konečných zdrojů (peníze, věhlas, legitimní kontrola). Pokud někdo ukradne druhému nehmotnou myšlenku a tváří se, že mu tím žádnou škodu nezpůsobí, je to podobné jako zcizit sedlákovi část slepic a tvrdit, že nadále bude mít stejně vajec.
O čem se diskutuje?
Citové vydírání obsahuje argument, že nikdo není čistý, neboť prakticky každý se zapletl s nějakým filmem, hudbou, fotkou nebo programem, který nebyl v ideálním souladu s autorským právem. Je však maximálním pokrytectvím kvůli tomu obracet logiku spravedlnosti, z nouze dělat ctnost a z chtivosti po bezplatné konzumaci „právo“ a kreativně vytvářet ideologii, která to ospravedlní a legalizuje.
Protestovat proti existenci autorských práv, „protože je stejně nikdo stoprocentně nedodržuje“, je jako protestovat ze stejného důvodu například proti dopravním předpisům. Obojí však má smysl i při nedokonalém dodržování. Pokud mě chytí za překročení rychlosti, zaplatím pokutu a jedu dál, aniž bych kvůli individuálnímu selhání zpochybňoval smysl dopravního řádu.
Protestovat proti existenci autorských práv, „protože je stejně nikdo stoprocentně nedodržuje“, je jako protestovat ze stejného důvodu například proti dopravním předpisům
V současné, trochu hysterické diskusi se často proklamují jen obecná hesla o „konci svobodného internetu“, aniž by bylo jasné, o čem se diskutuje. Zda o ochraně duševního vlastnictví jako takového (zasluhuje jednoznačnou ochranu) nebo o technice této ochrany (může být různá a je o ní vést diskusi) nebo o možnosti svobodně uzavírat smlouvy (to je samozřejmé) nebo o volném trhu – možnosti si stanovit podmínky, za jakých budu nabízet své zboží (to je také samozřejmé).
Svobodná možnost
Současná praxe Ochranného svazu autorského (OSA), který vybírá poplatky z prázdných nosičů informací je diskutabilní a zavání šikanózním kartelem. Nikoli proto, že chrání autorská práva, nebo že je zpoplatňuje, ale protože porušuje princip dobrovolnosti. Taková praxe (či organizace) si státní ochranu nezasluhuje, základní právo jako takové však ano. Právo na vlastnictví majetku je základním právem, které nelze vykonávat jinak než smluvní svobodou. V tomto konkrétním případě to znamená, že autor musí mít svobodu uzavírat libovolné smlouvy s distributorem svých děl, případně i s jejich finálním spotřebitelem. Pokud chce uzavřít smlouvu s distributorem (vydavatelstvím), neměl by mu to nikdo zakazovat nebo diktovat podmínky, například stát pod vlivem alternativních hnutí. Chce-li (nebo vydavatelství) uzavřít smlouvu s finálním spotřebitelem, platí totéž.
Pokud jedna strana na smlouvu přistoupí, a následně ji poruší, například koupí licenci a pak ji kopíruje, je přirozenou reakcí adekvátní postih. Kdo chce poskytovat svá díla zdarma, může. Kdo za určitých podmínek, musí mít možnost je za zvolených podmínek nabízet. Spotřebitel musí mít svobodnou možnost na podmínky přistoupit, nebo nechat být. To nemá nic společného například s „právy na šíření informací“ či s „monopoly na kopírování“. To se týká jen svobodné možnosti nabídnout smlouvu a na nabídku přistoupit, či nepřistoupit.
Zastaralý obchodní model
Piráti a jiní alternativci prohlašují, že některé obchodní modely, například prodej CD nebo existence vydavatelských firem, zastaraly a stát by je měl zákonem zrušit. O tom, co je, či není „zastaralé“, se zřejmě cítí být lépe informováni než samotní majitelé práv. Nechť si však o případné zastaralosti rozhodnou autoři a distributoři. Jsou to jejich investice a majetek.
Pokud chce o jejich majetku za ně rozhodovat někdo třetí, například prohlášením, že prodávat CD za pětistovku je přežitek, a proto si jej zkopíruje zadarmo a odebere majiteli právo se tomu bránit, je to svévole. Stejná, s níž marxisté prohlásili za přežitek určité formy soukromého vlastnictví a násilně je „znárodnili“.
Nevídaná popularita útoků na duševní vlastnictví vyplývá ze současného stavu, kdy se většina lidí považuje za spotřebitele, nikoli za tvůrce
Nevídaná popularita útoků na duševní vlastnictví vyplývá ze současného stavu, kdy se většina lidí považuje za spotřebitele, nikoli za tvůrce. Tento nedostatek obrazotvornosti nahrává zploštělým představám, že znárodněním autorských práv masa lidí něco podstatného získá.
Nepochopená budoucnost
Podobná situace se už v historii odehrála. V počáteční fázi průmyslového věku, kdy existovala hrstka vlastníků továren a masa dělnictva. Tehdy se zrodila myšlenka socialismu a mezi nemajetnými vrstvami rychle získávala popularitu. Široké masy podlehly iluzi, že existuje „nová spravedlnost“. Zkonfiskují-li majetky majetným a rozdělí je mezi sebe, něco tím získají. Považovali se (a své děti a vnuky) stále za námezdní dělníky a neměli představivost se vidět jinak – třeba jako vlastníci firem, akcií, nemovitostí a know-how.
Z nedostatku obrazotvornosti podporovali to, co bylo pro jejich děti a vnuky škodlivé. Historie západních demokracií ukázala, že cesta k bohatství vede přes ochranu vlastnických práv a tradičních hodnot. Motivovala lidi tvořit a bohatnout a vedla ke vzniku široké a bohaté střední třídy, jejíž většina něco vlastní a není jen nemajetnými spotřebiteli. Společnosti, které si zvolily cestu radikální změny vlastnických práv, revoluční „nové spravedlnosti“, skončily ve slepé uličce všeobecného úpadku.
Nyní se ocitáme na prahu informační éry. To, co je momentálně nepředstavitelné, se může za několik roků změnit v realitu. Z většiny z nás (a našich dětí a vnuků) můžou být tvůrci a jejich bohatství odvozené z duševního vlastnictví. Rozvoj mikroplateb a jiných způsobů ohodnocení, rozvoj kapacity sítí a další technologie můžou způsobit boom produktivity v povoláních, která si dnes s internetem vůbec nespojujeme.
Technologie je připravená
Už dnes cvičitelky aerobiku dokážou efektivněji a levněji trénovat tisíce cvičenců prostřednictvím web-kamery, zatímco včera v tělocvičně to byly jen desítky a s vyššími náklady. Dietologové, lékaři, právníci, učitelé, poradci, trenéři, účetní a další se ocitají na prahu nových možností. Technologie je připravená a ti, kteří se zorientují mezi prvními, získají hvězdný náskok. Pro další obory lidské činnosti se začnou následně otevírat technologické dveře.
Historie západních demokracií ukázala, že cesta k bohatství vede přes ochranu vlastnických práv a tradičních hodnotVětšina lidí bude získávat obživu mnohem efektivněji nehmotným dílem. To však bude možné, jen když jejich osobní tvořivá investice nebude marná – nebude ukradena nebo významně regulována. V minulém století si některé národy zkazily socialistickými experimenty šanci na prosperitu díky průmyslovému věku. A některé si nepochybně zkazí i současnou šanci díky informačnímu věku. Podlehnou-li staré rétorice o „zlých koncernech, chamtivých boháčích a nespravedlnosti pro obyčejné lidi“ jen přelakované internetovým nátěrem, a pokusí-li se zavést „novou spravedlnost“. Tím zbrzdí sebe a další generace o desítky let.
Nedopusťme, abychom mezi ně patřili. Napněme svou obrazotvornost a představme si sebe, a zejména své děti a vnuky, nikoli jako nemajetné spotřebitele, ale jako tvůrce a majitele duševních statků. Jejich motivace a prosperita bude záviset na ochraně duševního vlastnictví.
Duševní vlastnictví
Pokud nepatříme k extrémně levicovým skupinám, které popírají lidské právo na vlastnictví, je individuální vlastnictví přirozeným právem. To vyplývá jednak z lidské integrity, a jednak z toho, že každý jsme samostatnou individualitou. Kdybychom byli jen články nějaké mravenčí civilizace bez vlastního „já“, individuální vlastnictví by nemělo smysl.
Od okamžiku, kdy si uvědomujeme sami sebe, začínáme vlastním „já“ ovládat své prvotní hmotné vlastnictví – vlastní tělo. Od něho je následně odvozena logika vlastnictví toho, co jím – nejen rukou či nohou, ale i hlavou – vytváříme a ovládáme (detailněji například článek). Individuální vlastnictví tvoří základ (a záruku) individuální svobody. Kolektivní vlastnictví ji vždy – více či méně – omezuje. To je hmotné vlastnictví. Má však člověk právo vlastnit něco nehmotného?
Samotné „vlastnění“ něčeho hmotného je právem s danou věcí svobodně nakládat – osít pole, nebo je nechat ladem, bydlet v domě, nebo jej pronajmout či nechat zchátrat. Podstatu hmotného vlastnictví tedy tvoří nehmotné právo. Tvorba jakéhokoli díla vychází ze tří složek: z hmotných zdrojů (suroviny, půda), do kterých je vkládaná námaha (energie, práce, čas) podle nějaké myšlenky (představy o hotovém díle, know-how). Tedy hmotné zdroje, nehmotná námaha a myšlenka.
Otázka výsledného vlastnictví díla pak závisí na předchozí vzájemné dohodě vlastníků – zdrojů, práce a myšlenky. Jejich vzájemnou vyjednávací sílu určuje momentální vzácnost jednotlivých složek na trhu: někdy mohou být vzácnější hmotné zdroje, jindy pracovní síla nebo třeba nové know-how.
K některým dílům je třeba zanedbatelného množství hmotných zdrojů, nebo třeba vůbec žádné. Vždy je však třeba určité námahy a myšlenky. Vlastnictví výsledného díla je pak opět na dohodě poskytovatele (nehmotné) námahy a vlastníka (nehmotné) myšlenky.
Z uvedeného logického řetězení vyplývá, že podstata jakéhokoli vlastnictví je nehmotná (právo svobodného nakládání). Zdroje (založené na nehmotném právu užívání) plus nehmotná námaha plus nehmotná myšlenka jsou součástí každého lidského díla.
Prohlásit, že jedna z těchto tří složek díla neexistuje, znamená popřít logiku a faktický stav. Prohlásit, že sice všechny tři složky dílo obsahuje, ale popřít vlastnictví jedné z nich, znamená nejen upřít základní právo (a tím i svobodu) jeho vlastníkovi, ale i ho donutit, aby pracoval částečně zadarmo (jeho porobení). To platí jak pro vlastníka práv na hmotné zdroje, tak pro vlastníka pracovní síly či know-how. Duševní vlastnictví je stejně reálné a rovnocenné jako vlastnictví vlastní práce či hmotných zdrojů.
Práva a svoboda
Platí pravidlo: čím víc máme práv, tím méně máme svobody. Proto z nekonečné řady práv vyčnívají pouze tři základní, která lze nazvat přirozenými, objektivními – na život (včetně vlastních dětí), na svobodu a vlastnit majetek. Všechna ostatní práva by z nich měla být odvozená, přičemž ta základní rozmělňují, snižují nebo omezují.
Čím víc dalších práv si vymýšlíme – na práci, vzdělání, bydlení, „důstojný život“ či na „svobodný internet“ či „svobodné šíření informací“ –, tím méně zbývá na naše práva základní. Každé právo je totiž třeba něčím (někým) zaplatit. Chceme-li být opravdu svobodní, buďme podezřívaví vůči stále dalším domnělým „právům“, byť mají „svobodu“ ve svém názvu.
