Letos na podzim uplynulo 50 let od reformy amerického imigračního systému – schválení Hartova a Cellerova zákona pojmenovaného podle jeho předkladatelů v Senátu a ve Sněmovně reprezentantů. Tento zákon novelizoval, či vlastně zrušil do té doby platnou zákonnou úpravu z roku 1924, jež byla z hlediska imigrace spíše restriktivní, přičemž zákon z roku 1965 oproti ní výrazně liberálnější.
Období restrikce a otevřenosti, pokud jde o imigraci, se v USA střídaly. V padesátých letech 19. století existovala v bílých anglosaských protestantských USA velká nechuť k imigraci katolických Irů. Na přelomu 19. a 20. století – zhruba od osmdesátých let 19. do poloviny dvacátých let 20. Století – byly USA k imigrantům otevřené. Imigrovalo do nich mnoho Jihoevropanů a Východoevropanů (katolíků a židé) a s určitými restrikcemi i Číňané a Japonci.
Nový princip
S touto imigrační uvolněností skoncoval zákon z roku 1924, který stanovil kvóty na imigraci podle etnika a rasy. Imigranti se směli přijímat přesně v tom procentuálním poměru, který odpovídal etnicko-rasovému složení tehdejších USA. Imigrace tudíž jejich etnický ani rasový profil neměnila.
Zákon z roku 1965 zrušil etnicko-rasové kvóty a přijal princip, který se tehdy zdál umírněný: preference pro rodinné příslušníky amerických občanů |
Nejvyšší kvóty pro imigraci měli obyvatelé Britských ostrovů, na druhém místě severozápadní Evropy, například Skandinávci, pak všichni ostatní Evropané. Nejnižší kvóty měli obyvatelé Asie a Afriky, tedy příslušníci žluté, hnědé a černé rasy. Tuto nespravedlnost zrušil zákon z roku 1965, přičemž o jeho prosazení se velmi zasloužil tehdejší senátor Ted Kennedy, nejmladší z bratrů Kennedyů.
Zákon zrušil etnicko-rasové kvóty a přijal princip, který se tehdy zdál umírněný: preference pro rodinné příslušníky amerických občanů. Mělo se za to, že tento princip etnicko-rasové složení USA výrazně nezmění. Pravdou však je, že se stal pravý opak. Mechanismus funguje následovně.
Američan si vezme za manželku například Korejku, jež se stane americkou občankou a poté může „sponzorovat“ zelenou kartu a pak občanství pro své nejbližší rodinné příslušníky – rodiče a sourozence. Ti se stanou americkými občany a v rámci slučování rodin i jejich manželé/manželky, kteří také mají své rodiče a sourozence – vlastně taková řetězová reakce.
Důsledek
V roce 1965 tvořilo podle washingtonského think tanku Pew Research Center americké obyvatelstvo 84 procent bělochů, 11 procent černochů, čtyři procenta Latinoameričanů, takzvaných Hispánců, a méně než jedno procento Asijců a méně než jedno procento ostatních.
V důsledku liberálnějšího imigračního zákona z roku 1965 po půl století klesla bělošská populace USA o 22 procentních bodů, černošská zůstala procentuálně v podstatě stejná, hispánská se zvýšila 4,5krát a asijská více než šestkrát |
Po 50 letech platnosti zákona je demografické složení Američanů následující: 62 procent bělochů, 12 procent černochů, 18 procent Hispánců, šest procent Asijců a dvě procenta ostatních. Kdyby tento zákon nebyl schválen a platil ten z roku 1924, dnešní složení americké populace by bylo 75 procent bělochů, 14 procent černochů, osm procent Hispánců, méně než jedno procento Asijců a tři procenta ostatních.
V důsledku liberálnějšího imigračního zákona z roku 1965 po půl století klesla bělošská populace USA o 22 procentních bodů, černošská zůstala procentuálně v podstatě stejná, hispánská se zvýšila 4,5krát (vzrostla o 350 procent) a asijská více než šestkrát (vzrostla o více než 500 procent). Kdyby zákon nebyl schválen, bělošská populace by klesla jen o devět procentních bodů, černošská narostla o čtvrtinu, hispánská se zdvojnásobila a asijská se nezměnila.
Předpověď pro rok 2065
Zákon z roku 1965 měl nejmenší dopad na procento amerických černochů, výrazně snížil procento bělochů a dramaticky zvýšil zastoupení Latinoameričanů a Asijců v USA. Předpověď pro další půl století – rok 2065 – je, že bělochů bude 44 procent (před rokem 2050 se stanou menšinou), černochů 13 procent, Hispánců 24 procent (téměř čtvrtina populace), Asijců 14 procent a ostatních tři procenta.
Předpověď pro rok 2065 je, že bělochů bude 44 procent, černochů 13 procent, Hispánců 24 procent, Asijců 14 procent a ostatních tři procenta |
Důsledkem imigračního zákona z podzimu 1965 je, že USA přestávají být multirasovou a multietnickou společností s dominantní evropskou identitou a stávají se multirasovou a multietnickou mozaikou bez dominantní identity. Z toho vyplývá, že USA budou mít stále nižší transatlantickou vazbu a loajalitu a budou čím dál méně proevropské.
To je špatná zpráva pro evropské stoupence atlantické vazby, kteří kladou důraz na americko-evropské spojenectví a výjimečné vztahy obou stran Atlantského oceánu. Imigrace mění podobu nejen americké společnosti, ale i charakter politiky USA.
Paradox masové imigrace
Paradox imigrace, především masové, spočívá v tom, že migranti prchají před politickou kulturou své země, která jim neumožňuje prosperitu a dobrý život, do nové země, jejíž politická kultura jim je umožňuje. Pokud jich přichází málo, do nové politické kultury se integrují, pokud však mnoho, přinášejí do nové země politickou kulturu, před kterou utíkají.
Pokud imigrantů přichází málo, do nové politické kultury se integrují, pokud však mnoho, přinášejí do nové země politickou kulturu, před kterou utíkají |
To je také třeba mít na mysli při úvaze o současné migrační vlně do Evropy z Blízkého východu a ze severní Afriky. Čím vyšší procento Evropanů bude blízkovýchodního a severoafrického původu, tím méně bude politická identita Evropy jako dosud evropská a více blízkovýchodní a severoafrická, tedy méně demokraticko-republikánská a více orientálně-despotická.
To je i důvod, proč jsem, ačkoli v politických záležitostech spíše liberální, v otázce blízkovýchodní a severoafrické migrace do Evropy spíše opatrný a podporuji její omezení.
