Zaujal mě jeden obraz ze zápasu Švýcarska s Francií na fotbalovém šampionátu: v hledišti národními vlajkami pomalovaní Švýcaři fandí svému týmu proti lepším Francouzům. Světlovlasí Švýcaři v hledišti povzbuzují Granita Xhaku, Valona Behramiho, Xherdana Shaqiriho, Blerima Džemailiho, Harise Seferoviče, Admira Mehmediho, Josipa Drmiče nebo Johana Djouroua. Fanoušci mají i dresy s jejich jmény, identifikují se s nimi – jsou jejich vyslanci na fotbalovém svátku.
Druhý obraz, který se mi při sledování zápasu vyjevil: Švýcaři v únorovém referendu rozhodují o kvótách pro imigranty avyslovují se pro ně, byť velmi těsnou většinou (50,3 procenta). Pamatuju si plakát z kampaně před hlasováním, na kterém černou ovci vykopávají tři bílé ovce ze švýcarské vlajky.
Nutno dodat, že osmimilionové Švýcarsko je k imigrantům otevřené, tvoří zhruba 25 procent populace. Převážně přišli z Itálie (292 tisíc), Německa (284 tisíc) a dalších západoevropských zemí. Mezi „problémovými“ imigranty, na něž směřovala kampaň v referendu, početně vládnou lidé z bývalé Jugoslávie (180 tisíc).
Obě události dělí jen pár měsíců: jednou Švýcaři nadšeně fandí národnímu týmu složenému víceméně z imigrantů z bývalé Jugoslávie nebo z jejich potomků (hlavně Albánců z Kosova nebo Makedonie), podruhé obrazně vyhazují tytéž imigranty z plochy švýcarské vlajky. Jednou jsou imigranti vyslanci země par excellence, reprezentují ji, tmelí národní společenství, podruhé jsou naopak považováni za přítěž.
Jednou jsou imigranti vyslanci země par excellence, reprezentují ji, tmelí národní společenství, podruhé jsou naopak považováni za přítěž |
Nebylo tak těžké dohledat v diskusi před švýcarským referendem argumenty typu, že imigranti z bývalé Jugoslávie (muži ve věku 18–34 let, což je zhruba i věk fotbalových reprezentantů) se dopouštějí kriminálních deliktů třikrát častěji než rodilí Švýcaři téhož věku.
Ve dvou popsaných obrazech je možná ukryto obecnější sdělení (které se ovšem přímo dotýká i švýcarských soupeřů z Francie): imigranti z chudších zemí světa jsou vnímáni v každém kontextu jako výjimeční (buď skvělí, nebo zatracovaní), nikdy ale nejsou prostě a jednoduše průměrní: nejsou průměrnými Švýcary, Francouzi, nezapadnou…
Vidím i jednu možná překvapivou paralelu: v 19. století byli Židé v západní Evropě (Francie, Německo, Rakousko-Uhersko, trochu odlišně i Anglie) vnímáni také tak – na jedné straně tu byli geniální židovští jedinci, přijímaní v nejvyhlášenějších salonech jako jejich vítané zpestření (typicky Benjamin Disraeli), na druhé straně početná židovská masa, odpad, vůči němuž většina pociťovala averzi. Ani Židé tedy nebyli „obyčejní“, „průměrní“ členové národních komunit.
Fotbal je jedním z mála prostorů, jež dovolují mladým imigrantům z Balkánu nebo ze severu Afriky proměnu – nejen ve Švýcarsku – od jednoho extrému do druhého; je pro mnohé z nich obrovskou příležitostí přejít z kategorie společenské přítěže mezi uctívané celebrity. I to je asi jeden z důvodů, proč švýcarský tým staví svou hru na Shaqirim, Xhakovi, Behramim a podobných, nikoli na borcích, kteří se mohou prokázat švýcarským otcem a matkou.
Tato úvaha má ještě jednu konsekvenci, dost smutnou, a nikoli pouze „švýcarskou“: na hřišti jsem před pár dny viděl tři malé kluky; stříleli na branku. Když se mezi sebou bavili, kde jsou jejich kamarádi, protože si chtěli normálně zahrát, odpověděli si navzájem jednoduše: hrají fotbal na playstationu... Pro malé Čechy (a pro jejich saturované rodiče) už sport není žádným výtahem k lepšímu životu, nepotřebují se namáhat, mají všeho dost i bez dřiny.
