V Sýrii se ve středu 21. srpna na předměstích hlavního města Damašku odehrál jeden z nejhorších chemických útoků – sarinem – v uplynulých desetiletích. Vyžádal si několik stovek obětí. O tomto zásahu jsou k dispozici pouze amatérská videa dusících se lidí s pěnou u úst a dlouhé řady mrtvých bez známek zranění. Nad rolí sociálních sítí a médií v zobrazování války v Sýrii se zamýšlí Jan Čuřík. A ptá se: Nestávají se sociální média katalyzátorem, který nás zbavuje jedné z mála smysluplných emocí, již můžeme k občanům zasaženým válkou mít – empatie?
V roce 1998 získal v soutěži World Press Photo hlavní cenu snímek alžírského fotografa, kterému jeho kolegové v redakci informační agentury AFP říkali Hosejn. Občas jim z Alžírska posílal fotografie zachycující válku v této severoafrické zemi. Snímek ženy oplakávající ztrátu svých příbuzných před nemocnicí na kraji hlavního města Alžíru dal neviditelné alžírské válce aspoň na pár dnů obrysy, které pro nezasvěceného pozorovatele postrádala.
Byla to válka v evropském sousedství v předdigitální době a odehrávala se v naprostém blackoutu, v tichosti a bez velkého zájmu Evropanů. Alžířané jsou přece hrdlořezové, co jiného byste od nich čekali? Vždyť si ani neváží toho, že jsme je kolonizací chtěli změnit v civilizované lidi.
Syrská válka se na svém začátku v roce 2011 chvíli jevila podobně nedostupná. Oproti soustavnému toku záběrů z Káhiry, Tunisu nebo Benghází bez přítomnosti zahraničních novinářů jako by neexistovala. Uplynuly dva roky a mezitím se proměnila v naprostý opak – první konflikt na světě, který se vede, zobrazuje a interpretuje i na YouTube.
Načrtla tím nové pravidlo ozbrojených konfliktů, které budou propříště fungovat jako svého druhu zábava, jež v sobě kombinuje prvky počítačové hry a pornografický smysl pro detail? Válečný entertainment 1.0 – zvol si stranu a sleduj online detaily, jak zabíjí. Nestávají se sociální sítě katalyzátorem, který nás zbavuje jedné z mála smysluplných emocí, již můžeme k občanům státu zasaženého válkou mít – empatie?
Protivník jako ďábelská bytost
Na kanálu syrské opozice SyrianFreePress na YouTube bylo na začátku srpna 74 466 videí. Krátká videa se točí okolo stejných témat – záběry z bojů, násilí syrské armády, místní demonstrace. Vedle tohoto kanálu však existuje i kanál SyriaFreePress s několikanásobně nižším počtem videí, jenž nepřekvapivě straní syrskému prezidentu Bašáru Asadovi. Na každý opoziční kanál připadá jeden provládní, a naopak.
Pro rozpoutání občanské války je v prvé řadě nutné protivníka proměnit v ďábelskou bytost
Obě strany konfliktu se pak ve své mediální tvorbě především předhánějí ve schopnosti ukázat násilí páchané tou druhou a zobrazovat jeho nejkrutější formy. Vytržené z kontextu a vkládané na internet přesahují hranice představitelného. Jsme vůbec schopní zhodnotit v nějaké ucelenější formě dopad extrémního počtu násilných záběrů na sociálních sítích na vývoj syrské občanské války a na její vnímání západními politiky a společnostmi?
Britský historik Ronald Fraser si už před více než 30 lety ve své knize Blood of Spain: An Oral History of the Spanish Civil War (Krev Španělska. Orální historie španělské občanské války) sestavené z výpovědí přímých účastníků španělské občanské války, všiml, že pro rozpoutání občanské války je v prvé řadě nutné protivníka, logicky velmi podobného nám samým, zbavit jakékoliv lidskosti, proměnit ho v ďábelskou bytost.
Sociální sítě – nástroj k hloubení příkopů
Občanské války jsou natolik násilné právě proto, že jejich organizátoři musejí nejprve každé straně vysvětlit, že soused, bratranec, vedle kterého jste dlouhou dobu žili, není z tohoto světa – že život vedle něho není nadále možný. Musejí vyhloubit hluboký příkop tam, kde dříve nebyl.
Sociální sítě vytvořily za uplynulé dva roky veřejně dostupný katalog všech forem násilí, který je šířen všemi směry uvnitř Sýrie i daleko za její hranice
Stačí si vzpomenout na Jugoslávii, kde se komšije, sousedé, během několika týdnů manipulací a stokrát opakovaných polopravd stali nepřáteli. Koho z místních obyvatel při procházce Mostarem v roce 1991 zajímalo, který z kolemjdoucích se jmenuje Mirko a který Haris? A i kdyby ho to zajímalo, poznal by to tehdy podle některého z jeho vnějších znaků, akcentu v řeči, oblečení? Bosenský příklad však není se syrským identický.
Jugoslávská a syrská společnost sice nejsou totožné, ale nové syrské identity v současnosti vznikají podobně, jen s dramaticky vyšší rychlostí, již umožňuje šíření videozáznamů sociálními sítěmi. Ty představují pro hloubení příkopů ideální nástroj. Za uplynulé dva roky vytvořily obrovský sdílený soubor, veřejně dostupný katalog všech forem násilí, který je ke zděšení přihlížejících šířen všemi směry uvnitř Sýrie i daleko za její hranice.
Záběry šikany, mučení a kolektivních poprav mají v prvé řadě funkci vybudovat hranice tam, kde nebyly, dehumanizovat, vytvářet atmosféru, že jediným možným pohybem je ústup dopředu. Násilí se stává tužkou, s níž jsou zakreslovány nové hranice mezi námi a těmi druhými.
Konspirativní levice i pravice
Násilí v Sýrii hraje nezanedbatelnou roli i v prezentaci syrského konfliktu západní společnosti. Od loňského roku přibývají na sociálních sítích v rychlém tempu komunity odhalovačů jedné „Pravdy“ o syrské válce opírající se o záběry válečných zločinů syrské opozice, aniž by se však autoři webových stránek nějak zvlášť obtěžovali zasazovat je do nekonečného řetězce akcí a akcí a reakcí. Zajímavě odhalují změny, které se dotýkají samotné politiky a veřejného mínění v západních státech.
V současnosti se v Evropě stáváme svědky utváření dvou výrazných táborů, které je možné označit za „konspirativní levici“ a „konspirativní pravici“. O jejich přítomnosti nejlépe vypovídají analýzy začínající slovy „Pravda o...“, „Něco, co vlády a média nechtějí, abyste věděli“, „Informace, které se v mainstreamu nedozvíte“. Sýrie, jakkoliv se jeví našim starostem vzdálená, je pro tyto přímé cesty k cíli jako stvořená.
Máme tak syrskou „Pravdu“ v anglické, francouzské i arabské verzi, nevyslovené „Pravdy“ o Sýrii, nebo nečekané piruety typu sionisticko-wahhábistické agrese proti Sýrii. Nevadí, že jejich autoři často objevili Sýrii v atlasu až v roce 2011, a ani po dvanácti letech od 11. září 2001 nejsou, zůstanu-li v českém prostředí, schopní úspěšně zdolat překážku přepisu slova Káida či Katar. Podstatná je jediná „Pravda“, skrytá, čekající na odhalení.
Válka a Asadova armáda
V případě Sýrie se konspirativní levice i pravice paradoxně ocitají na stejné straně hřiště a ženou se ke stejné brance v týmu Bašára Asada. Pravice proto, že extrémní projevy syrských povstalců jsou vítaným materiálem pro podnikatele v oblasti islamofobie. Levice proto, že antiamerikanismus je jednou z mála zbývajících opor, o které se dá v rychle se měnící geopolitice opřít. Saúdská Arábie a Izrael se v současném syrském konfliktu ocitly na jedné straně barikády stejně jako Šimon Peres a FC Qatar Airways Barcelona při slavnostním výkopu exhibičního fotbalového utkání v Tel Avivu.
Téma prospěchu války pro Asadovu armádu zůstává na okraji zájmu analytiků věnujících se Sýrii, přičemž má zásadní význam
Proto je možné vykouzlit představu wahhábisticko-sionistického spiknutí, vtěsnat komplikovanost rychle se měnící světové geopolitiky do jednoduché zkratky, aniž by bylo nutné se zamyslet nad celým problémem déle než pět minut. To však nezpochybňuje fakt, že mnoho informací na okrajových serverech má nezpochybnitelnou hodnotu. Francouzská verze syrské „Pravdy“ přinesla 7. srpna sice v originále nedohledatelný, ale o to zajímavější odkaz na údajný článek vojenského korespondenta izraelského deníku Haaretz Amose Harela s podtitulkem „Jak válka prospěla Asadově armádě?“
Toto téma, které zůstává zcela na okraji zájmu analytiků věnujících se Sýrii, má přitom zásadní význam. Kdo se dnes zabývá vnímáním izraelské generality faktu, že armáda sousední a nepřátelské země získala za uplynulý rok nespočet zkušeností s boji ve městech, které připravenost této armády pravděpodobně zlepší více než šikana Palestinců v Judeji a Samaří, na niž se už čtvrt století specializuje izraelská armáda?
Vytrhávání z kontextu
Vraťme se však k vytrhávání z kontextu, jež funguje stále efektivněji na obou stranách. Jaký smysl má živé vysílání televizní stanice Al-Džazíra, desetiminutové „live“ záběry například z „osvobozování“ bezejmenné benzínové stanice uprostřed ničeho, po jejímž „dobytí“ zůstane v zemi černá díra a vzpomínka na kreslený vtip se dvěma americkými vojáky stojícími uprostřed kouřících trosek s nápisem Fallúdža (město ve středním Iráku) a větou: „Super, osvobodili jsme to tu na padrť“?
Syrská válka mění povahu informování médií o válečných konfliktech. V zemích, které jsou v konfliktu angažované, mobilizují, místo aby informovala.
Syrská válka mění povahu informování médií o válečných konfliktech. V zemích, které jsou nějak v konfliktu angažované, média mobilizují, místo aby informovala – televizní stanice Al-Džazíra, Al-Arabíja nebo Russia Today budiž příkladem. V zemích, které nejsou v konfliktu přímo angažované, formuje příběhy o Sýrii teror infotainmentu, nesoustavnost a zaměření spíše na výstřelky než na kontext. Lze se pak divit, že se hledání osobní Pravdy stává natolik rozšířené? Zejména v době, kdy každý člověk má šanci si ji vytvořit podle svého menu, z kanálů a záběrů, které mu konvenují?
Zdánlivě žijeme v době, která je demokratická tím, že dává prostor všem hlasům, aniž by však věnovala pozornost jejich pravdivosti, hierarchizaci reality. Neukazuje Sýrie, že takové sledování válečného konflikt vede k cynismu, neschopnosti zaujmout postoj a v blízkovýchodním případě ke starému koloniálnímu klišé: „Ach, ti strašní Arabové, zase se vraždí, my si raději hleďme svého“?
Můžeme se pak divit, že humanitární organizace obtížně shánějí podporu pro své syrské programy, používají-li média ve svém zpravodajství o Sýrii stále stejné klipovité informace z bojů, místo aby přinesla aspoň deset ze statisíců příběhů lidí vyhnaných ze svých domovů? Nezasahuje tato paralýza i zahraniční politiku, ochotu něco udělat?
Česká pomoc
Česko nemá vůči Blízkému východu ucelenou strategii. Příčiny jsou nad rámec tohoto článku, ale to neznamená, že k tomu málu, čím dosud pomáháme Sýrii, bychom neměli přidat další pomoc. Je to jedna z mála možných reakcí na obraz syrské války, který se nám za uplynulé dva roky usadil v hlavách.
- Česká vláda by mohla ročně vyčlenit 30 milionů korun na vysokoškolská stipendia na studium medicíny a rozdělit je mezi mladé syrské studenty v utečeneckých táborech v Jordánsku nebo v Turecku.
- Mohli bychom konečně sestavit zevrubný seznam všech československých fixních investičních celků, které mezi sedmdesátými a devadesátými lety naše podniky v Sýrii vybudovaly a pak upadly do zapomnění, a soukromých „šolichů“ společně s privatizací bývalých podniků zahraničního obchodu.
- Společnosti věnující se restaurování historických památek by mohly začít podrobně studovat topografii starého Aleppa, již bude třeba znát.
- Ministerstva zemědělství a zahraničních věcí by mohly vytvořit společný tým, který v budoucnu pomůže Syřanům hledat odpovědi na otázku, jak zlepšit hospodaření s vodou v libovolně zvolené oblasti Sýrie. Problém je to všude.
Mezitím bychom však neměli zapomínat, že v Sýrii navzdory všem hrůzám stále žijí lidé se stejnými starostmi a zájmy, jako máme my, a že ani v této době neztrácejí důstojnost – stejně jako válečný Damašek zachycovaný den za dnem v časosběrné reportáži anonymní skupinou fotografů pod názvem Damašský objektiv. O současné Sýrii neexistuje jedna „Pravda“, ale desítky pravd. Chceme-li této zemi zmítané válkou aspoň trochu porozumět, nezbývá než naprosto koncentrovaně skládat střepy, dávat proti sobě protichůdné informace a smířit se s tím, že odpověď „nevím“ je možná jediná na otázku: Jak dál?
