Evropská unie se v současné době potýká s mnoha problémy a ke své budoucnosti vzhlíží s obavami. Jak to celé vnímá Čína? Co od Evropy, kterou sužuje dluhová a hospodářská krize, očekává nejen vláda v Pekingu, ale i čínští intelektuálové, finančníci, obchodníci, mladí lidé a obyčejní Číňané? Není strach Evropanů z narůstající čínské moci jen chimérou? Mají se naopak Číňané obávat Evropy?
O těchto důležitých otázkách se česká média příliš nezmiňují, občas se jim věnují sinologové či specialisté na Čínu. Z českého hlediska by se mohlo zdát, že na opačném konci eurasijského kontinentu přežívá uzavřenost a lhostejnost vůči zbytku světa jako v dobách čínského císařství či Maovy „kulturní revoluce“.
Esej novináře a překladatele Čenga Žuo-lina „Zdroj inspirace, ale (dosud) nikoli partner. Jak Evropu vidí Číňané“ ukazuje, že už to dávno neplatí. Čínu totiž dění v EU velmi zajímá a pečlivě je sleduje. Esej zveřejnil letos v dubnu jeden z nejstarších politicko-literárních evropských časopisů Revue des Deux Mondes, který od roku 1829 vychází v Paříži a zaměřuje se na analýzy globálních problémů a diskuse o světě. Čeng Žuo-lin je pak víc než 15 let dopisovatelem šanghajského deníku Wen Chuej Pao ve Francii.
Snění o Evropě
Čeng Žuo-lin se ve své eseji nejprve věnuje čínskému okouzlení Evropou, jejím uměleckým i intelektuálním bohatstvím, organizací a způsobem života, pracovními podmínkami, individualismem i kolektivní snahou o sociální spravedlnost, jež Číňany vždy přitahovaly. Evropa je totiž pro ně zemí zaslíbenou. Každá společenská vrstva však o ní sní jinak.
Čínští politici sní o Evropě, která bude respektovat svého velkého partnera z východu a bez restrikcí otevře své brány k dovozu výrobků Made in China
„Intelektuálové“, píše Žuo-lin, „sní o Evropě jako o zdroji inspirace a inovace, kde vznikají nové teorie odpovídající na současné problémy stejně, jako tomu v této části světa bývalo zvykem v uplynulých pěti stoletích. Čínští turisté zase sní o sjednocené Evropě s jednou měnou i vstupním vízem, díky němuž mohou za několik dnů navštívit zemi Victora Huga, Harryho Pottera i mercedesů. Politici pak sní o Evropě, která bude respektovat svého velkého partnera z východu, bez restrikcí otevře své brány k dovozu výrobků Made in China a bude spolupracovat na základě rovnocennosti.“
A ve svém výčtu čínského snění o Evropě pokračuje: „Byznysmeni sní o Evropě, jež by byla mnohem vstřícnější k čínským soukromým investicím a otevřenější k exportu své špičkové technologie a která by také odstranila pro ně nepříjemné administrativní a celní překážky omezující jejich pohyb po starém kontinentě. A konečně stratégové sní o silné Evropě proměněné ve Spojené státy evropské, které budou v multipolárním světě vytvářet protiváhu USA podobně, jako to činil prezident Jacques Chirac svou gaullistickou politikou před válkou v Iráku.“
O Evropě však sní i současná mladá generace, což Žuo-lin dokládá počty čínských studentů, kteří míří za lepším vzdělání do světa. Dle jeho údajů je pro ně Evropa nejpřitažlivější. Například loni zamířilo do členských zemí EU za vzděláním 33 procent z 339 tisíc čínských studentů. Americké univerzity si zvolilo pouze 23 procent. Co dle Žuo-lina nejvíc brání naplnění čínských tužeb a přání?
První dva důvody
V první řadě minulostí zatížené myšlení Evropanů, jež se na vše mimoevropské navzdory proměně světa dívá s despektem a často považuje za méněcenné, zaostalé, nebo naopak za ohrožující. Právě tento aspekt se nejvíc podílí na vzájemném neporozumění, nedůvěře a strachu. „Stále nejsme rovnocennými partnery,“ píše Žuo-lin například o čínských investičních rezervách ve výši 3,2 bilionu dolarů.
Čínské investiční rezervy namísto evropského zájmu z nich profitovat spíš vyvolávají reakce ve formě „žlutého nebezpečí“Ty namísto evropského zájmu z nich profitovat spíš vyvolávají reakce ve formě „žlutého nebezpečí“, které nás nejprve „koupí“, poté „ovládne“ a nakonec „pohltí“. Popřípadě závistivou kritiku nedemokratických a nelidských sociálních podmínek, jež čínský úspěch a bohatství umožnily – například porušování lidských práv, manipulace s podhodnoceným jüanem či obrovsky početná levná pracovní síla.
Druhým důvodem je oboustranná povrchní znalost či přímo ignorantství historického náboženského i kulturního kontextu. V ateismu či agnosticismu vychovaní čínští politici a intelektuálové třeba nechápou, proč by se Turecko nemohlo stát členským státem EU a proč tento problém vyvolává v Evropě takové vášně. Tato čínská elita má dle Žuo-lina také potíž přijmout podstatu moderního světa ve formě právního státu. Dle něho je tomu tak proto, že oproti západní civilizaci, která vychází z koncepce prvotního hříchu – přirozeného sklonu člověka páchat zlo, čemuž brání solidní právní systém –, základ čínské společnosti tvoří tradiční učení o „pozitivní lidské povaze“.
Trojúhelník Čína-Evropa-USA
Čínský novinář dále upozorňuje, že Evropanům, pro něž jsou „opiové války“ z 19. století dávnou minulostí, nedochází, jaká traumata a ponížení tato drtivá porážka císařské armády od koloniální Anglie a částečně i Francie a následné nehorázné finanční reparace vítězům, dodnes působí v „kolektivní paměti“ Číňanů. Evropany často opakovaný slogan „co jsme si, to jsme si, udělejme za tím tlustou čáru“, proto čínské politiky i obyčejné Číňany rozhořčuje a vyvolává v nich pocit evropské přezíravosti. A posiluje jej současné obchodování s poklady z císařského paláce, jež ukradla vojska vítězů, na pařížských i londýnských uměleckých dražbách.
Třetím důvodem je americko-evropské spojenectví, v němž Evropané většinou hrají roli poslušných ovcí podřizujících se zájmům a vlivu USA. Pokud by se však Čína a Evropa víc propojily, mohlo by to vyrovnat výhody, jež má ze současné situace pouze Washington. Budoucnost světa by měl řídit trojúhelník Čína-Evropa-USA. To podle Žuo-lina dříve či později nastane, neboť „USA kvůli krizi svého finančního systému vstoupily do fáze úpadku. V zájmu Číny i Evropy proto je v důsledku supervelmoci USA, která se stala obětí svých přehnaných globálních ambicí, nevyhnutelná a žádoucí těsnější spolupráce.“
Ta se už dle čínského novináře odehrává a jako důkaz uvádí vzájemnou obchodní bilanci: „Evropa je prvním obchodním partnerem Číny v exportu i v importu. V roce 2010 dosáhla výměna zboží 395 miliard eur. Ve stejném roce však činil obchod Číny a USA jen 318 miliard eur. V kontextu světové finanční a hospodářské krize je proto Evropa pro Čínu nenahraditelným strategickým partnerem.“ I proto chce Peking za současné krize společné evropské měny podporovat euro.
Odstranit nedůvěru
Další část Žuo-linova eseje se zabývá úvahami, jak odstranit vzájemnou nedůvěru Číny a Evropy a ještě víc zlepšit spolupráci, na níž vydělávají obě strany. Dle něho jsou Evropané k Číně často kritičtí, neboť se obávají „stěhování svých továren a podniků za levnou pracovní silou, což ničí jejich zaměstnanost, obchodního dumpingu produktů ohrožujících značku Made in EU, padělání výrobků snižující evropské schopnosti technické inovace, nepoctivé konkurence ve formě nízkých platů a absence sociální ochrany i politiky chránící životní prostředí“. A také nedodržování lidských práv, modernizace a budování čínské armády, šíření čínského vlivu na Blízkém východě a v Africe.
Pokud by se Čína a Evropa víc propojily, mohlo by to vyrovnat výhody, jež má ze současné situace pouze WashingtonNa takovou kritiku Peking odpovídá stále stejně: „Jen díky tomu se nám podařilo zlepšit stav země skoro ve všech oblastech a chudoby zbavit 400 milionů Číňanů.“ Podle Žuo-lina ale právě v tom spočívá největší problém. Čínské bohatství a síla na jedné straně ohromují i konsternují Evropu, na druhé však jsou vládci Číny hrdí na to, že jejich země je druhou největší ekonomikou na světě.
Navzdory tomu „Čína zůstává rozvojovou zemí a v HDP na obyvatele byla v roce 2011 až na 95. místě na světě. Navíc ani nevstoupila do závěrečné fáze modernizace – industrializace, urbanizace a demokratizace –, kterou Evropa prodělala v 18. století“. Evropa by se proto měla přestat Číny obávat a zbavit se svých komplexů, strachu a nedůvěry k východní mocnosti, jež je kolosem na hliněných nohách.
Rovnocenné a důvěryhodné vztahy
Evropa by díky svému bohatství, tvůrčímu potenciálu, technologickým i průmyslovým inovacím, schopnostem vyrábět dokonalé luxusní zboží, originalitě a proslulosti potravinářských, alkoholických i spotřebních výrobků a turistické atraktivitě měla být sebevědomější a víc důvěřovat své demokratické tradici. Podle Žuo-lina toho dosáhne, dokončí-li integraci a stane se z ní mocnost, jež ke světu promlouvá jedním hlasem a jednotně sleduje své cíle. A dává to do kontrastu se současnou EU 27 států, které se sice dokážou domluvit na kompromisech, jež však realita a jejich partikulární zájmy často odsoudí k zániku.
Čínské bohatství a síla na jedné straně ohromují i konsternují Evropu, na druhé však jsou vládci Číny hrdí na to, že jejich země je druhou největší ekonomikou na světěTaková sebevědomě jednotná, a proto silnější Evropa pak začne považovat Čínu za běžného partnera. Tato proměna optiky ze „žlutého nebezpečí“ v rovnocenné a důvěryhodné vztahy se projeví v ještě větší spolupráci Evropy a Číny, než je dnes, z níž obě velmoci můžou jen profitovat. Navíc je růst životní úrovně čínských občanů v evropském zájmu.
To Čeng Žuo-lin dokládá z historie. Dosáhla-li nějaká země ročního platu deset tisíc dolarů na obyvatele, objevila se střední třída, jež v ní začala ovlivňovat i politickou situaci. Z tohoto hlediska je zavedení demokracie v Číně údajně nevyhnutelné. To povede nejen k jejímu hospodářskému rozvoji, ale i ke zlepšení sociálního a právního vědomí. Tedy k tomu, že na evropskou kritiku čínských poměrů budou Číňané odpovídat opatřeními, jež jsou Evropanům srozumitelnější i vůči nim vstřícnější.
