Jak (ne)přestavět české stavební právo

Český politický establishment se rozhodl do základů přestavět naše stavební právo. Pod vznešenou etiketou „urychlení stavebního řízení“ chystá balík neoliberálních legislativních změn, které zajistí systémovou převahu v ochraně práv a zájmů stavebníka nad ochranou veřejných zájmů a práv dalších dotčených osob.

Pokusím se představit to nejdůležitější, co se chystá a co – pokud bude trvale prosazeno – znamená převrat ve stavebním právu. V prvním článku se věnuji fikci souhlasu úřadu s žádostí stavebníka. Jde o jeden z nejnebezpečnějších nápadů, který se ve stavebním právu objevil od roku 1989.

Posouzení možných rizik

Pokud chce v Česku někdo stavět, musí se obrátit na stavební úřad s žádostí o povolení. To sice vydává stavební úřad dle stavebního zákona, ale budoucí stavbu musí předtím posoudit i řada dotčených orgánů z hlediska veřejných zájmů podle zvláštních zákonů, například požární ochrany, hygieny, ovzduší, památkové péče či ochrany přírody. Výsledkem jejich posouzení je závazné stanovisko, podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu. Pokud je stanovisko nesouhlasné, stavební úřad je jím vázán a musí stavebníkovu žádost zamítnout.

Čím je stavba větší a složitější, tím složitější i zdlouhavější je vydávání závazných stanovisek. Mimo jiné proto trvá stavební řízení tak dlouho. Nejde však o proces zbytečných formalit, ale o pečlivé posouzení možných rizik budoucí stavby pro lidi a jejich prostředí – aby budoucí betonárka nezničila hlukem a prachem lidské zdraví či továrna na hnojiva životy.

V Česku nyní převládá dojem, že proces vydávání závazných stanovisek je příliš dlouhý. Namísto pečlivé analýzy, proč tomu tak je, vláda přišla s jednoduchým řešením: dejme do zákona ustanovení, dle kterého musí dotčený orgán vydat závazné stanovisko ve lhůtě 60 dnů. A pokud ho nevydá, má se za to, že se stavbou souhlasí.

Právě tomu se říká fikce souhlasu. Záludnost fiktivního souhlasu je však v tom, že platí, i pokud by dotčený orgán byl býval měl podle zákona vydat nesouhlas s ohrožením veřejného zájmu ze závažných důvodů, ale z nějakého důvodu to ve lhůtě nestihl.

Ochrana veřejného zájmu

Pro zavedení této fikce do stavebního práva zvolili ministerští technokraté osvědčenou strategii. Nejprve ji v rámci průzkumu bojem propašovali do speciálního zákona na urychlení veřejné infrastruktury. A když to v roce 2017 prošlo, nyní ji bez skrupulí navrhují zavést do správního řádu, aby se stala obecnou zákonnou konstrukcí pro všechna správní řízení v ČR. Návrh odpovídající novely se nyní vláda chystá předložit Poslanecké sněmovně.

A do třetice – s fikcí souhlasu počítá i věcný záměr nového stavebního zákona, který pro český stát píše Hospodářská komora ČR a její advokáti. Fikce nebo domněnka souhlasu se občas používá v soukromém (občanském) právu – pokud někdo ve lhůtě nevyjádří nesouhlas, má se za to, že souhlasí. Jde sice o přísný nástroj, ale vychází z toho, že si každý musí hlídat svá práva.

Ve veřejném právu však byly fikce vždy spíše raritou, protože jde o riskantní a dvousečný nástroj. Fikce souhlasu ve veřejném právu je nebezpečná, protože je v sázce ochrana veřejného zájmu, a to nejen přírody, kterou technokraté rádi zesměšňují, ale může jít i o požární ochranu či veřejné zdraví, což není žádná legrace.

Nezrušitelné stavební povolení

Lze to ukázat na jednom chmurném příkladu z praxe. Jeden pán přišel levně ke stavebnímu pozemku a toužil po českém snu – postavit si na něm rodinný dům s bazénem. Tak nějak tušil, že v sousedství je sklad. Stavební úřad ho ve stavebním řízení vyzval, aby doložil závazné stanovisko požárníků z hlediska požární ochrany. Stavebník je tedy požádal, ale ti se závazným stanoviskem otáleli.

Nebylo jasné, jak se všechno semlelo, každopádně stavební úřad nakonec vydal stavební povolení bez závazného stanoviska požárníků. Jenže poté nadřízený orgán zjistil, že v sousedství je sklad extrémně hořlavých látek, který v určité vzdálenosti znemožňuje jakoukoli výstavbu, natož rodinných domů, protože kdyby to jednou bouchlo, nezbylo by z rodinného domu ani z jeho obyvatel vůbec nic.

Díky tomu, že tenkrát neplatila fikce souhlasu dotčeného orgánu (zde požárníků), mohly nadřízené orgány stavební povolení jako nezákonné zrušit. Jenže nyní, bude-li zavedena fikce souhlasu, bude podle zákona nečinnost požárníků ve lhůtě 60 dnů znamenat souhlas. A na základě fiktivního souhlasu bude moci stavební úřad vydat v souladu se zákonem stavební povolení.

Bude ale prakticky nemožné ho zrušit, zejména když naše stavební lobby v roce 2017 prosadila do stavebního zákona ustanovení, které znemožňuje, aby nadřízený orgán zrušil z vlastní iniciativy nezákonné závazné stanovisko vydané podřízeným dotčeným orgánem. Opravdu chceme takové urychlení stavebního řízení a s takovými riziky pro ochranu zákonnosti a veřejného zájmu?

Neopakovat chybu

Již v roce 1914 varovali jedni z nejvýznamnějších právníků té doby, profesoři Josef Redlich a Jiří Hoetzel, před fikcí souhlasu: „Pro opatrnost mluví vážné důvody. I fikce příznivého vyřízení znamená něco mechanického, samočinného, strojového. Zrovna v oboru práva nelze však tak beze všeho lidskou práci nahraditi automatem. Tím si vysvětlíme, proč naše zákonodárství připustilo fikci příznivého vyřízení jen od případu k případu a neodhodlalo se k všeobecnému principu.“

Mám někdy pocit, že naši vládnoucí představitelé periodicky propadají manické posedlosti za každou cenu něco urychlit. Téměř vždy to je na úkor kvality. Naposledy jsme to zažili začátkem devadesátých let 20. století, kdy nás jeden ministr financi s nakyslým úsměvem přesvědčil, že musíme zprivatizovat naše státní podniky co nejrychleji, a především bez zbytečné právní regulace.

Jak naše rychlá privatizace dopadla, víme. Jako v tunelu v ní zahučelo několik set miliard korun. Neopakujme proto nyní podobnou chybu v jiných souvislostech. Nezavádějme fikci souhlasu, ať v nějakém rychle postaveném tunelu nezahučí pro změnu lidé.