Byla to demonstrace na úrovni. A je dobře, že Václavské náměstí zůstalo obsazené, a tudíž se toto protestní shromáždění pod názvem „Chceme nezávislou justici“ muselo nakonec ve čtvrtek 28. června uskutečnit na malebnějším a sevřenějším Náměstí Míru v Praze. Zúčastnily se ho zhruba dva tisíce lidí, kteří protestovali zejména proti nejnovější vládní eskapádě s exministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem. Navíc potvrdilo, že se taková akce může odehrát noblesně i úderně.
Demonstraci sezvala Strana zelených a sdružení iniciativ Vraťte nám státa vytvořila dobrý základ pro případnou letošní protestní sezonu, která se vzhledem k narůstající naštvanosti veřejnosti na tuzemské politické poměry možná blíží. Čtvrteční akce se lišila od protestních shromáždění, jako je Holešovská výzva, či od „hulákajících“ demonstrací odborů především atmosférou a duchem, čemuž zřejmě napomohla i značná účast studentů a mladých lidí. Demonstrantům na „Míráku“ nešlo o výši vlastní výplaty, nebojovalo se za „sociální stát“, nezazněly nesmyslnosti, jako je zákaz politických stran. Leitmotivem tohoto protestu byl funkční právní stát, politická kultura a konec „mafianizace“ naší země.
Kvalitní navíc byli i řečníci, kteří se během zhruba 60 minut vystřídali u mikrofonu. Kromě známých „protestmanů“, jako je Karel Janeček (protikorupční fond), Ivan Gabal (Vraťte nám stát) či David Ondráčka (Transparency International), vystoupili i významní představitelé státu – státní zástupce Adam Borgula (Unie státních zástupců) či pražský soudce Vojtěch Cepl mladší známý mimo jiné z případu takzvané justiční mafie.
Z projevu soudce Vojtěcha Cepla vybíráme:
- „Když jsem skládal soudcovský slib, nepředstavoval jsem si, že budu dělat něco jako mluvit k lidem na náměstí. Vidíte, že na této situaci je něco nenormálního, něco, co by se asi dít nemělo. Také jsem z mnoha stran nabádal, že bych asi neměl dělat takové věci a znevažovat úroveň justice a tak dále. V této situaci je to ale trochu složitější. Přišel jsem sem připomenout několik věcí, které všichni vědí, ale nikdo se jimi neřídí. Například to, že soudci by asi měli být proti korupci. Jestliže není možné veřejně vystupovat proti korupci, tak je to opravdu zvláštní situace.“
- „Obracím se zejména na ty, kteří jsou mladší než já – těch už je asi naprostá většina: Vy v tomto státě budete žít, je to váš stát, já jsem jeho představitel. Mluvím proto jako představitel státu. Někomu nakonec v tom státě věřit musíte. Ale to, jak stát nakonec vypadá, to je vaše věc. Jestliže tady padla věc, že někdo nechce být někdo odpovědný za svého premiérování, je těžká věc – my nemáme náhradního premiéra, máme jen tohoto. Chtěl bych také připomenout a zopakovat, nejdůležitější co máte, jsou lidská práva a dělba mocí. To když přestane fungovat, přestane fungovat celý mechanismus.“
- „Vyslechl jsem v životě různé učené definice demokracie, chtěl bych se podělit o jednu úplně primitivní a jednoduchou. Demokracie je, když se každý může prát o svá práva a může je na komkoli vyhrát. V okamžiku, kdy toto přestane fungovat, je něco hodně špatně. Mám pocit, že se tento den blíží. Existují lidé, kteří nemohou vyhrát svoje práva.“
„Nebude-li premiér schopen okamžitě věrohodně vysvětlit svůj postup a nepodnikne-li okamžitě zásadní kroky k posílení nezávislosti justice, tak zesílíme svůj tlak,“ slíbil předseda Strany zelených Ondřej Liška. Pokud by měl tlak na politiky opravdu zesílit, pak by se však podobných akcí muselo zúčastnit mnohem víc lidí. Premiéra demonstračního seriálu ale špatná nebyla. Proto není třeba na jeho případné další díly nahlížet skepticky.
Postřeh redakčního kolegy a studenta práv Kristiána Léka
Je skvělé, že se lidé rychle sebrali a zorganizovali natolik pěknou, ale zároveň velmi ostrou a kritickou akci. Díky Ondřeji Liškovi za prvotní impuls. Poprvé po dlouhé době (snad od demonstrace před pražským magistrátem po komunálních volbách 2010) jsem neměl pocit, že demonstruje „spodina společnosti“.
Právě naopak, na pražském Náměstí Míru měl člověk dojem, že demonstrovat vyšla „pražská kavárna“. Vedle řady běžných slušných lidí také přední akademici, například Michael Romancov z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy nebo přímo z právnické fakulty – ústavní právníci Jan Wintr a Marek Antoš či soudce Nejvyššího správního soudu a právní teoretik Zdeněk Kühn (dle průzkumu Tomáše Němečka z Lidových novin dokonce druhý intelektuálně nejvlivnější právník v ČR).
