Čtvrtek 8. prosince 2022, svátek má Květoslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jak psát o vědě? Nebojme se hloupých otázek.

  10:47

Tvrdé jádro vědecké komunity bývá na zjednodušování „svých“ komplexních témat háklivé, média zase lpějí na čtivosti.

Momentálně nejslavnější fyzik světa, profesor Peter Higgs, se takto v roce 2008 vyfotil před experimentem CMS v ženevském CERN, který měl napomoci k hledání Higgsova bosonu. foto: © CERN, www.cern.chČeská pozice

„Na základě nepotvrzených zpráv z nejistých zdrojů by se někde ve městě měl skrývat ostýchavý Peter Higgs. Naše vojsko důkladně prohledalo všechny domy kromě vily na kraji města. Navečer byla za záclonou v jejím třetím patře na chvíli spatřena tvář starého pána, která některým připomínala hledaného Petera. Zítra vilu prohledáme a bude jasno.“ Tak využil formu fiktivního vojenského hlášení profesor Jiří Chýla, když psal pro ČESKOU POZICI článek o možném objevu Higgsova bosonu. A hned svou imaginativní nadsázku přeložil.

Sir Higgs symbolizoval jím předpovězenou částici (boson), „město“ bylo intervalem možných hmotností, „vojsko“ pak spolupracujícími experimenty ATLAS a CMS, „vilou“ interval hmotností mezi 115 a 130 GeV, „tvář za záclonou“ byla náznakem eventuální existence bosonu a „zítřek“ značil výhledy do budoucna – asi jednoho roku. Chýla je jaderný fyzik, který pracuje v ženevském středisku CERN a rozumí, že veřejnost potřebuje příběh, který by ji hned v úvodu neodradil protony, akcelerátory LHC a složitou terminologií. Pokud chce být čten, musí i profesor „matfyzu“ své publikum zaujmout.

O tom, jak popularizovat vědu a její poznatky v médiích, se vedou četné diskuze. Tvrdé jádro vědecké komunity bývá na zjednodušování „svých“ komplexních témat háklivé; na novináře, kteří složité věci „bulvarizují“, hledí skrz prsty, kdežto novináři jsou zase z druhé strany – editory, šéfy a čtenáři – tlačeni k nadsázce, příběhům a lehkému čtení... Proto se stále řeší jedno z nejstarších dilemat žurnalistiky: lze (a případně jak) skloubit odbornost se čtivostí?

Co vytváří dobrou story?

V oboru „psaní o vědě“ vynikají vědci, kteří mají lehkou ruku, přehled i erudici (v Česku například Jaroslav Petr), ale dobré rady mohou poskytovat i někteří zahraniční vědečtí redaktoři – veteráni. Jedním z nich je Tim Radford, někdejší novinář britského deníku The Guardian. V souvislosti s výzvou pro podávání přihlášek do soutěže o Wellcome Trust Science Writing Prize 2013, jež oceňuje nové autory píšící o vědě (loni vyhrál Adam Kucharski s článkem o potřebnosti čísla a kvantifikace), poskytl Radford rozhovor svému dřívějšímu chlebodárci. A hlavní otázka pochopitelně zněla: Co vytváří dobrý článek o vědě, dobrou story?

Podle Radforda není snadné dobrý text definovat, ale může přijít nečekaně odkudkoliv. Z egyptologie, entomologie, genetiky nebo nanotechnologií či z úplně jiné galaxie! Prostě odevšad, protože příběhů je v dnešní vědě, která se musí ukazovat a „prodávat“, nespočet. Přesto lze podle britského žurnalisty stanovit několik prvků, jež by dobrá story o vědě neměla postrádat:

  • v úvodu musí být něco, pouták, jenž přinutí čtenáře chtít vědět víc a víc;
  • měla by být spjata s nějakým obrazem, nikoliv nutně fotografií či diagramem, ale spíše s představou ve čtenářově mysli, která evokuje nějakou silnou emoci;
  • text musí obsahovat citace vědce, jenž něco lakonicky nebo i vtipně okomentuje;
  • a v pozadí musí být sdělení, že je možné čekat nějaké nové, vzrušující pokračování...

Z dalších Radfordových postřehů stojí za zmínku jeho výzva kolegům co možná nejčastěji překládat neznámá latinská a řecká slova do rodného jazyka a vědecké pojmy zasazovat do širšího rámce. Často používat metafory, přirovnání. Neplýtvat písmeny. Text precizovat. „Někdo, kdo píše o vědě, se o ní musí něco naučit; psaní je vlastně aktem učení,“ řekl deníku Radford, jehož nejvíce baví právě ta neustálá nutnost dovzdělávat se.

Nebojte se klást blbé otázky...

A jak dostat z vědců nejzajímavější odpovědi? Pomůže prý prosba, aby svůj objev nebo práci vysvětlili tak, jak by o tom vyprávěli své rodině, kolegům z úplně jiného oboru anebo dokonce parlamentnímu výboru, který by pak jejich bádání s chutí zafinancoval.

Když položíte sofistikovanou otázku, dostanete sofistikovanou odpověď. Ale to bude čtenáři k ničemu...„Dotazovaný vám odpoví tak, jak se zeptáte. Když položíte sofistikovanou otázku, dostanete sofistikovanou odpověď. Ale to bude čtenáři k ničemu. Mou radou je: nebojte se klást jednoduché dotazy. Budete mít větší šanci, že se vám dostane prostých odpovědí, ale beztak nečekejte jednoduché odpovědi – taková věda prostě není,“ říká Radford, který reportoval třeba o astronomii. Hloupé otázky mají prý i jednu výhodu: provokují vědce k zajímavým a zábavným replikám.

Psaní o vědě bývá někdy vcelku zapeklité. Zvláště když se editor zlobí, že místo báječných příběhů o výpravě do Antarktidy či o nových lécích proti HIV už zase přicházíte s článkem o výstavbě výzkumného centra za sedm miliard, půtkami o vědecké rozpočty či textem o metodice hodnocení vědy s vročením 2013. Jenže bez center a rozpočtů je vědecký výsledek nemyslitelný, cesta k němu méně pochopitelná. A tak se i toto hledání rovnováhy přidává k onomu starému odbornost versus srozumitelnost, atraktivita.

Samozřejmě vždy platí, čeho se obává kolega Radford: Největším rizikem psaní o vědě je, že to nikdo nebude číst.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!