Nedávno se v médiích objevila téměř anekdotická zpráva. Šéf buňky CIA v Tel Avivu zjistil, že se mu „někdo“ doma hrabal v zařízení na utajovanou komunikaci s jeho ústředím v Langley. Jeho předchůdci se prý tamtéž stalo něco podobného. Zpráva obsahovala i další případy izraelsko-amerického špionážního „štengrování“. Jiný v Izraeli pobývající agent CIA prý našel ve své ledničce přerovnané potraviny.
To jsou však marginální případy. Podle FBI je ale Izrael na špici zemí vyvíjejících zpravodajské aktivity proti USA. Vyhodnocení z druhé strany zpráva neobsahuje, a proto bude pojednání poněkud jednostranné.
Uvedená událost nevzbudila příliš mediální pozornosti. Snad proto, že jde o dlouhodobý a poměrně tuctový jev? Nebo hraje roli jistá implicitní „filosemitská“ autocenzura, nebo snad – bože chraň! – explicitní „sionistická“ cenzura? Nebo oboustranná politická snaha nezbořit hýčkaný obraz americko-izraelského přátelství na věčné časy? Nezakrývá se tu cosi podstatného, co by náš pohled na současné dění mohlo realističtěji zarámovat?
Zastavme se u několika momentů tohoto jevu, ale s výhradou, že je to téma na knihu a že není možné ani zmínit všechny aspekty této přepestré a nejednoznačné problematiky.
Období po druhé světové válce
Ještě před vznikem státu Izrael bránila diskriminaci Židů v USA Antidefamační liga (ADL). Ta však v roce 1947 na základě svých „šetření“ označila několik amerických občanů za „podezřelé komunisty“ a napráskala je neslavně proslulému Výboru pro neamerickou činnost (HUAC). Označit tato udání za žvásty pak mohlo tehdejšímu předsedovi vyšetřovacího podvýboru HUAC Claru Hoffmanovi, známému svým antisemitismem, poskytnout jisté zvrácené potěšení. Co říci k tomuto úletu?
Již v roce 1950 byly izraelské zpravodajské služby v USA – hned po těch sovětských – nejaktivnější
Mohlo v něm hrát roli poválečné trauma, kdy plné poznání rozsahu holokaustu právem tížilo svědomí mnohých lidí za jejich pasivitu v době války. Nízké přistěhovalecké kvóty do USA dovolily nacistům vysmívat se evropským Židům, že o ně Západ nemá zájem, jak výstižně zachytil například Arnošt Lustig v Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou.
A vše mohl umocňovat jistý hanebný mechanismus v chování některých lidí, který známe i z naší současnosti. Mnozí se totiž chovají tak, že o co méně usilovali, když o něco šlo, o to víc humbuku nadělají, když už téměř o nic nejde.
Padesátá léta
Již v roce 1950, jak uvádí John Davitt, bývalý šéf sekce vnitřní bezpečnosti ministerstva spravedlnosti, byly izraelské zpravodajské služby v USA – hned po těch sovětských – nejaktivnější. Co říci na toto? Není se asi čemu divit.
V padesátých letech hrála prim politika jaderného odstrašování. V situaci sotva ubráněného státu Izrael byl jeho zájem o jaderné technologie logický a určitě se netýkal pouze USA. Izraelci upsali veškerou energii splnění svého předsevzetí, že holokaust se již nikdy nebude opakovat. Jakákoli chyba se v tu dobu mohla stát pro Izrael osudnou.
Loď Liberty rozhodně neprováděla žádnou podporu izraelské defenzívě, protože logicky by její identita byla Izraelcům známá, a tudíž by ji nenapadli
V takové situaci těžko odhadnout, jaká opatření jsou přiměřená a jaké snahy mohou být s odstupem času hodnocené jako nadbytečné až kontraproduktivní. V roce 1954 objevili Američané na své ambasádě v Tel Avivu izraelskou „štěnici“ a o dva roky později dva „napíchnuté“ telefony v telavivské rezidenci amerického vojenského atašé. Ani v tomto případě se není čemu divit.
Velká Británie v té době na základě dohody s Egyptem stáhla své jednotky z oblasti Suezského průplavu a spolu s USA poskytla Egyptu půjčku. Izraeli se tento vývoj nezamlouval a začal připravovat bombové útoky na americké a britské instalace v Egyptě. Ty měly být připsané Muslimskému bratrstvu, načež by západní vojska v oblasti Suezu nepochybně zůstala. Operace Suzannah však byla kompromitována a tehdejší izraelský ministr zahraničí Pinchas Lavon vzal rezignací na sebe odpovědnost. Blížila se Suezská krize (1956) a Izrael již musel hrát jen za sebe.
Šestidenní válka
Během šestidenní války na začátku června 1967 izraelské ozbrojené síly napadly USS Liberty, průzkumnou loď amerického námořnictva plnící úkoly NSA (zpravodajská agentura technického typu, která zachycuje a analyzuje telekomunikační zahraniční provoz a chrání svůj) – 34 členů posádky lodi zahynulo, 170 jich bylo zraněno. Loď se údajně pohybovala v mezinárodních, nikoli v izraelských výsostných vodách. Nicméně to i mnoho dalších okolností je sporných. Co k této velmi kontroverzní události dodat?
USA v tento, pro Izrael téměř fatální moment deklarovaly neutralitu. Loď Liberty rozhodně v tu chvíli neprováděla žádnou podporu izraelské defenzívě, protože logicky by její identita byla Izraelcům známá, a tudíž by ji nenapadli. Na obou stranách bylo zjištěno mnoho chybných postupů. Izrael hned v následujícím roce postižené odškodnil.
Případ Pollard
V roce 1985 byl zatčen Jonathan Pollard a posléze za špionáž odsouzen na doživotí. Jeho případ je mnohonásobně nestandardní. Pollarda nejprve nevzali do CIA, protože na polygrafu lhal o používání drog. Do námořního zpravodajství ho vzali, protože adepty neproháněli přes polygraf, a navzdory výslovnému dožádání jim CIA o Pollardovi nic nesdělila. Pollard i pak měl opakovaně problémy s bezpečnostní prověrkou a byl pověřován spíš méně senzitivními úkoly.
Jonathana Pollarda nenechalo lhostejným, že USA neplnily dohodu s Izraelem a nepředávaly mu zpravodajské informace. Aby to napravil, nabídl se Izraelcům ke špionáži.
Jeho původní motivace ke špionáži nepostrádala jistý idealismus a smysl pro rovnováhu. Nenechalo ho totiž lhostejným, že USA neplnily dohodu s Izraelem a nepředávaly mu důležité zpravodajské informace. Aby to napravil, sám se v létě 1984 nabídl Izraelcům ke špionáži. V listopadu následujícího roku však již byl zatčen. Vzhledem k jeho služebnímu postavení i délce špionážní činnosti se proto zdá absurdní, že by způsobil takové obrovské škody. Pokud se však takový subalterní analytik dostal k natolik zásadním informacím, mohla si za to sama námořní zpravodajská služba.
Objevilo se i tvrzení, že Pollard předal Izraelcům informace o americkém jaderném potenciálu a že Izraelci tyto informace zobchodovali se Sovětským svazem – na oplátku dosáhli zvýšení kvót Židů, kteří se chtěli vystěhovat do Izraele. Toto tvrzení zavání mystifikací už z toho jednoduchého důvodu, že zastrašující síla jaderného arzenálu funguje, pouze když se o něm ví, a nikoli, když je dokonale utajen. (Ostatně podobně je tomu s izraelskými jadernými zbraněmi a neustálými jakoby „průsaky“ informací o nich.) Proto by „prozrazení“ těchto informací bylo spíš „řízeným“ únikem.
Nové milénium
V roce 2004 propukla kauza Lawrence Franklina, analytika ministerstva obrany USA a specialisty na Írán – předával tajné dokumenty do Izraele prostřednictvím AIPAC (American Israel Public Affairs Committee). Jeho motivace byla shledaná osobní, nikoli finanční. Nicméně byl odsouzen na dvanáct let a k pokutě deset tisíc dolarů. V roce 2009 mu byl trest snížen na deset měsíců domácího vězení a sto hodin obecně prospěšných prací.
Na případu je vidět, že o spojenectví USA a Izraele na základě nepřátelství proti Íránu by se nedal opřít ani bicykl. Obě strany hrají své hry, jichž se účastní i staří veteráni aféry Írán-Contras (1986). Bílý dům jednal v roce 2003 s Íránem o vydání zadržených předáků al-Kájdy výměnou za ukončení americké podpory protiíránských sil v Iráku. To se snažili překazit vysocí představitelé Pentagonu spolu s lidmi z AIPAC. V této motanici se pak těžko vyhnout dojmu, že hlavní odsouzený Franklin to vlastně schytal zástupně. Asi ve škole nebrali Karla Havlíčka – „Nechoď Vašku s pány na led...“
Na případu Lawrence Franklina je vidět, že o spojenectví USA a Izraele na základě nepřátelství proti Íránu by se nedal opřít ani bicyklV roce 2008 připustil 85letý Ben-Ami Kadiš, že v osmdesátých letech předal do Izraele utajované dokumenty týkající se jaderných zbraní, raket a stíhaček F-15 ve výzbroji americké armády. Žalobce shledal mysteriózním, že trvalo 23 let, než bylo zjištěno, že Kadiš předával materiály témuž Josefu Jagurovi, který „obsluhoval“ Jonathana Pollarda. Vzhledem ke Kadišově pokročilému věku žalobce pro něho nežádal vězení, spokojil se s pokutou 50 tisíc dolarů. Přispělo k tomu i vyjádření obžalovaného, že jednal s úmyslem pomoci Izraeli, aniž by chtěl poškodit USA.
I tento příklad ukazuje, že armádní specialisté, tedy žádní „humanitární naivkové“, žili v pevném přesvědčení, že co je dobré pro Izrael, je dobré pro USA, a naopak. Až později zjistili, že jde jen o propagandu.
V roce 2009 FBI zatkla Stewarta Davida Nozetta, experta pracujícího v citlivých jaderných a satelitních programech. Původně začal být Nozette vyšetřován kvůli fakturačním podvodům k tíži amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Přitom se zjistilo, že by měl chuť prodat nějaké utajené materiály do Izraele.
Nasazený agent FBI se prohlásil za pracovníka Mosadu, Nozette mu proti úplatě předal utajované zpravodajské a obranné informace, a měl na dalších třináct let vystaráno. V souvislosti s tímto případem – ačkoli byl nasazen agent FBI, který konkrétní trestnou činnost vlastně vyprovokoval (u nás by to soud shodil ze stolu) – lze indikovat určité nebezpečné stereotypní schéma, když se objevuje otázka, proč není obviněna izraelská vláda.
Zbrojní kolečko
Jinou formu vzájemného „štengrování“ může ilustrovat případ stíhaček F-35, které prý patří k tomu nejlepšímu, co se dá v současné době sehnat. USA mají stíhačky a potřebují ropu. Jak to zařídit, aby Saúdové, kteří mají ropu, potřebovali stíhačky? Jednoduše. Dostane je nejprve Izrael a Saúdové přilezou po kolenou. A USA budou mít zaručenu zaměstnanost i ropu. A na Blízkém východě ať se tradičně děje vůle Boží. Jak se ten kšeft odehraje?
USA, dojímajíce se nad bezpečnostní situací Izraele, mu nabídnou nejvyspělejší techniku – 20 stíhaček F-35, 130 milionů dolarů za kus. Nekupte to! Obzvlášť, když spolu se stíhačkami přijde „asistenční pomoc“, v podstatě americké peníze na nákup amerických zbraní. Nejde tedy o prodej, ale o dar. A ti nevděční Izraelci se stále zpěčují! Prý chtějí do letadel instalovat vlastní zařízení. Pak by ovšem nepotřebovali americký servis, čímž by zřejmě Američané ztratili kontrolu nad tím, kde se se stíhačkami létalo a co se v nich povídalo.
Jak ve společnosti Lockheed-Martin, tak v Pentagonu dobře vědí, že Izraelci ukradnou, na co přijdou
Jak řekl zhruba před rokem Philip Giraldi, bývalý důstojník CIA, výkonný ředitel Rady pro národní zájmy: prodej ustrnul v mrtvém bodě prý proto, že jak ve společnosti Lockheed-Martin, tak v Pentagonu dobře vědí, že Izraelci ukradnou, na co přijdou. Pak to použijí do svých výrobků, a ty vrhnou na trh za ceny nižší než americké. Takže ve výsledku takový kšeft prý znamená trojnásobnou pohromu pro USA. Drahé stíhačky jsou do Izraele dodané zadarmo, použité technologie jsou zcizeny a vyhlídky na další prodej klesají, protože Izraelci uvedou na trh své výrobky vycházející ze zcizených technologií.
Otázkou je, proč USA Izraeli ty stíhačky nabízejí. A to ještě takovým způsobem, že si Izraelci v této souvislosti mohou dovolit žádat o propuštění Jonathana Pollarda. Propuštění špióna a k tomu 20 nejmodernějších stíhaček naládovaných neodolatelně inspirující technologií má být „pobídkový balíček“, který má ponouknout Izrael k souhlasu s americkým návrhem na tříměsíční moratorium výstavby v izraelských osadách na Západním břehu Jordánu. Tomu se má věřit?
Pointa bude asi v nedořečeném. Saúdové mají ropu, ale dokud nemá Izrael nejmodernější stíhačky, nepotřebují je nijak akutně ani oni. Podaří-li se Washingtonu v podstatě vnutit Izraelcům 20 nejmodernějších stíhaček, budou je Saúdové chtít také. Washington rád vybalancuje zbrojní rovnováhu v oblasti a uskuteční i tuto dodávku, tentokrát ovšem bez „finanční asistence“. Nebude třeba, peníze tečou Saúdům ze země. Účetně může vzniknout i podezření, že Saúdové vlastně zaplatí i ty izraelské stíhačky, neboť ve zbrojních zakázkách je vždy hodně vaty, když to ví i Karel Schwarzenberg.
Vše při starém
Asi není na místě se dojímat nad jednou ani druhou stranou. Jedni dělají chyby, jako by se nemohli poučit ze své předlouhé historie. Tu ti druzí nemají skoro žádnou, a nadto ani poučení nehledají. A proto se mnohokrát obehraná schémata dávají jako premiérové kusy a od obecenstva se žádá údiv, potlesk a chvála. A přitom se vlastně nic nového neděje. Nebo děje, ale je to asi jako s lordem Edwardem.
Jedni dělají chyby, jako by se nemohli poučit ze své předlouhé historie. Tu ti druzí nemají skoro žádnou, a nadto ani poučení nehledají.
Sluha John jednou čekal v přístavu na svého pána, který se vrátil z cesty. „Co je nového, Johne?“ otázal se lord Edward ještě na molu. „Celkem nic, vaše lordstvo.“ „Půl roku jsem byl mimo Anglii a tady se zatím nic nestalo?“
„Snad jen to, že kos, který denně zpíval na javoru před vaším oknem, již nezpívá, pane.“ „Mohl byste mi říci, proč nezpívá?“ „Protože ten javor už neexistuje,“ vysvětlil sluha John. „Proč neexistuje, Johne?“ „Shořel, vaše lordstvo.“ „Proboha, kdy?“ „V ten den, kdy shořel váš zámek.“ „Můj zámek shořel, Johne?“
„Ano, v ten den, kdy lady Viktorie upadla v ložnici s hořícím svícnem v ruce.“ „A proč upadla, Johne?“ „Zřejmě v rozčilení, vaše lordstvo.“ „Ona se rozčílila?“ „Ano, když se polekala, že ji někdo viděl s tím vousatým podkoním.“ „Ale to přece není nic nového, Johne.“ „Vždyť jsem říkal, vaše lordstvo, že se nic nového nestalo.“
