Schopnost vyjadřovat se neutrálně je ozdobou téměř každého jazyka. (Nikoli však češtiny s jejím kolísáním mezi obecnou a spisovnou češtinou.) A muset vždy dávat osobě nějaký rod není vždy pohodlné. Jako lingvista bývám otevřenější jazykovým a sociálním experimentům než jiní lingvisté, ale co je moc, to je příliš.
Ve Švédsku, kde nyní žiji, spatřily světlo světa první knihy pro děti s vykonstruovaným bezpohlavním zájmenem „hen“. Cílem není jen pomáhat neutrálnímu vyjadřování. Je především ideologický. A spočívá v tezi, že rozdíl mezi pohlavími je sociální konstrukcí.
Nejde však o první švédskou jazykově-sociální akci. V sedmdesátých letech se v úřadech zrušilo vykání a zavedlo tykání. Tyká se úředníku, policistovi, lékaři, tyká se v armádě. Když se bývalého švédského premiéra Olofa Palmeho (1927–1986, předseda vlády v letech v letech 1969 až 1976 a od roku 1982 až do svého zavraždění v roce 1986) ptali po výhře ve volbách, kdy šel oznámit králi, že bude sestavovat vládu, co mu řekne, pravil: „Řeknu mu: ,Ty králi!‘“ Existují však pochyby, zda jazyk skutečně zavedením rovnosti v oslovování přinese rovnost ve společnosti. Jistě nikoli jen jazyk sám.
Ve Švédsku se ovšem často zachází do krajností. Po referendu koncem sedmdesátých let, které dopadlo pro atomové elektrárny spíš negativně, existoval v podstatě zákaz jejich vývoje a výzkumu. Antiautoritářská pedagogika dovolovala žákům projít školou a být naprosto nedotčeným znalostmi. Ve školách pro dospělé pak doháněli počty a objevovali gramatiku.
Pokročilá rovnoprávnost
Rovná práva pro ženy jsem vždycky hájil. Bývalo to v dobách ujetého Mezinárodního dne žen, kdy se patriarchálně ženám blahopřálo k jejich dni, ale nerovnost politická, ekonomická i společenská zůstávala. Poté, co jsem byl v roce 1981 donucen k vystěhování, předložili mi na národním výboru papír, v němž jsem se měl zříct občanství – a nejen za sebe, ale i za ženu i za děti. Nerovností mezi pohlavími bylo mnoho.
Rovnoprávnost ve Švédsku v mnoha ohledech značně pokročila. Například v parlamentu (Riksdagu) je 45 procent žen.
Rovnoprávnost ve Švédsku v mnoha ohledech značně pokročila. Například v parlamentu (Riksdagu) je 45 procent žen, což je však po vstupu pravicové strany Švédští demokraté do něj pokles. V krajských a obecních správách převládají v řídících funkcích ženy, v soukromé sféře ovšem muži. Na kandidátkách skoro všech stran se zásadně objevují střídavě muži a ženy, a proto nejde jen o 50procentní zastoupení, ale i o stejnou volitelnost. Když občas tlumočím, přijde švédská delegace složená téměř výlučně z osob něžného pohlaví, ruská či česká, pro něž tlumočím nejčastěji, pak jen z mužů.
V Německu se genderoví bojovníci rozčilovali nad „man“ v obratech, jako je „man muss wissen“, a chtěli zavádět „frau muss wissen“, případně „frau/man muss wissen“, což však neprosadili. Jen svou snahou mírně pobavili. Ve Švédsku však podobná záležitost nijak nepobaví. Je míněná vážně – do všech důsledků.
Trochu švédské jazykovědy
Švédština má dva gramatické rody: neutrum a utrum neboli reale (det a den). Gramatický rod reale vznikl sjednocením mužského a ženského rodu, střední rod zůstal. Se sémantikou má málo společného, vždyť ani v češtině nemá žádný významový smysl ženský rod ve slově „tužka“, střední ve slově „pero“ nebo mužský ve slově „brk“.
Švédština má však vedle toho také tři sémantické rody, podobně jako v angličtině je loď she (ona) a zvíře it (to), pokud to není domácí miláček, pak je he nebo she. Švédština má tedy tři sémantické (tedy významové, nikoli gramatické) rody, mužský, ženský a střední, které se projevují hlavně v zájmenech: han, hon a det/den.
Asi před pěti lety jsem v jednom populárním lingvistickém časopisu, jenž se věnuje švédskému jazyku, zmínil, že by se měl nějak vyřešit problém, kdy se píše han/hon, obdoba našeho dotazníkového „kde jste byl (byla)“. Genderoví koumáci (spíše koumačky) se toho chytili a vzniklo zájmeno „hen“, obdoba zájmena „den“ (utrum).
Potíž je v tom, že v mnoha nářečích je „hen“ obdobou nepřímého tvaru „henne“ (nepřímého pádu ženského zájmena hon). Není ani vyřešena otázka genitivu nového zájmena (mužské zájmeno han má genitiv hans, ženské zájmeno hon má genitiv hennes). Jsou tedy i jiní, kteří navrhují „hön“.
Úplně dezorientující
Na Uppsalské univerzitě se každé téma musí osvětlit také z genderové stránky. Můj syn právě studuje statistiku v mikrobiologii a říká: „Tak nevím, co bych napsal. Souvislost tu žádná není. Není, ale napíšu, že by měla být!“ Do školek chodí konzultanti dohlížející na bezpohlavnost hraček. Autíčka pro chlapečky a panenky pro holčičky nejsou vhodné. Povoleny jsou kostky, stavebnice, omalovánky.
Děvčátka jsou podporovaná v přestrojování za rytíře a chlapečkové za zachraňované princezny. V Uppsale přilepovala blogerka a filozofka Tanja Bergkvistová na značkách pro chodce pánovi sukni. Uppsalští konšelé pak zavedli ženu na přechodu všude. Měla ovšem příliš zřetelná prsa a krátkou sukni, což opět znechutilo ideology. Jan Milld ze strany Švédských demokratů proto navrhuje na značku umístit jako kompromis slepici.
A diskuse jsou – na mírně se vyjadřující Švédsko – ještě bouřlivější. Šéfredaktorka listu Dagens Nyheter Gunilla Herlitzová zakázala zájmeno „hen“ ve svém deníku používat. Matka a bankovní úřednice Renneé Anderssonová ve švédském radiu International rezolutně prohlásila: „Nedovedu si představit, že by mé dítě bylo vychováváno pohlavně neutrálně. Nikdy! Diskutovali jsme o tom v práci a považujeme to za úplně bláznovské. Dítě přece nemůže zvládnout takovou odpovědnost. Kdy má dítě rozhodnout, zda je chlapec nebo dívka? To je úplně dezorientující a přináší to malému dítěti jen konflikty.“
Vybuzené city
Nakladatelství Olika vydalo první dětskou knihu Karin Millesové, Karin Salmsonové a Marie Tomicicové Kivi & Monsterhund (Kivi a Pes-netvor) se zájmenem „hen“, v níž vystupuje bezpohlavní dítě Kivi. Salmsonová říká, že čteme-li knihu o citlivém chlapci, pak si vyprávění filtrujeme, protože chlapci v knihách city neukazují. Čteme-li příběh o vynalézavé dívce, pak používáme „dívčí filtr“, podle nějž vidíme dívky jako bytosti pečující o jiné. „Vědí to dívky a vědí to dospělí. Je to ovšem tím, že jsme se to naučili. Zájmeno ,hen‘ nám umožňuje vidět text a příběh bez těchto představ, svobodně,“ dodává Salmsonová.
Děvčátka jsou podporovaná v přestrojování za rytíře a chlapečkové za zachraňované princeznyJan Hansson, ředitel švédského Ústavu pro dětské knihy (Svenska barnboksinstitutet), tvrdí, že knihy budou vždy odrážet společnost, v níž jsou psané, a že to není tak jednoduché, jak některá nakladatelství hlásají: „Naše představy se přehodnocují. Každá kniha se píše v určité době a doba ji ovlivňuje. Upřednostňování jedné otázky před knihou jako uměleckým dílem je problematické.“
A kniha o Kivi city budí. „Jednak dostáváme řadu kladných ohlasů, lidí, kteří se radují. Pak tu je ovšem velká debata na síti a rozezlení lidé, kteří v tom vidí velkou konspiraci, že se pokoušíme odstranit pohlaví a takové blbosti,“ říká Salmsonová.
Kritika lepší budoucnosti
Dle jednoho zastánce nového zájmena ,hen‘„mánie aktivního vydělování pohlaví přináší záporné důsledky pro jednotlivce i společnost, a svobodnější postoje bez silné pohlavní indoktrinace můžou přinést lepší budoucnost“.Toto tvrzení obsahuje myšlenku, že slovo změní chápání skutečnosti a že u lidí, zejména u dětí, bude možné nejen změnit chápání skutečnosti, ale i samu skutečnost. Oponenti tento myšlenkový pochod zpochybňují.
Rozlišování mezi dvěma pohlavími je předpokladem pro reprodukci všech savců včetně lidí, a tedy pro přežití druhů
Například Per-?ke Lindblom v deníku Västerbottens Kuriren uvedl: „Rozdělení lidstva na mužskou a ženskou část je stejně tak fundamentální jako samozřejmé. Rozlišování mezi dvěma pohlavími je předpokladem pro reprodukci všech savců včetně lidí, a tedy pro přežití druhů. Všechny jazyky lexikalizovaly sémantické obecné pojmy jako muž-žena, chlapec-dívka, syn-dcera. Všechny indoevropské jazyky rozlišují mezi životným a neživotným. V kategorii životných se rozlišuje mezi mužským a ženským.“
A Lindblom ve své kritice dále píše: „Existují jazyky, jako je finština, čínština a některé indoevropské jazyky, například perština, které mají pro zájmeno třetí osoby jednotného čísla jen jedno slovo. Nemá to však žádný dopad na postavení ženy ve společnosti. Malé děti si ve Švédsku brzy uvědomují rozdíly mezi pohlavími. Buď prostřednictvím sourozenců, na koupališti, ve školce, nebo když začnou chodit do školy. Jak dlouho chtějí tihle spisovatelé tajit dětem, že ve skutečnosti existují dvě pohlaví?“
