Německý sociolog Max Weber (1864–1920) snad nejvíce z humanitních vědců vnesl do povědomí používání střízlivého rozumu při vytváření názoru – aby byl relevantní, nesmí podléhat emocím, vírám, vášním ani hodnocení, od něhož musí odhlédnout a snažit se o analytický pohled. Teprve tím začíná „názor“, který není pouhým (potenciálně falešným) předsudkem. Weber v zásadě hovoří o protikladu rozumu a emocí a varuje: Nepodléhejte emocím! Používejte rozum!
Jedním z problémů současné politiky nejen u nás, ale i například ve Velké Británii nebo v USA, je návrat před Webera. To, na co upozorňoval před více než sto lety, dosud nedolehlo k uším světa. Jak totiž jinak vysvětlit, proč Británie hlasovala pro brexit a USA pro Donalda Trumpa. Důvodem může být i nedostatečné použití rozumu voliči.
Zájmy lidí
Jedním z důvodů brexitu je zřejmě rozumově nezpracovaná nostalgie po „splendid isolation“, britské kolektivní iracionální představě, že když bylo Británii skvěle bez evropského pseudosoustátí v době, která skončila před sto lety, bude tomu tak i ve 21. století. Z analytického hlediska jde o nesmysl a Británie riskuje proměnu z Velké Británie v Malou Anglii. Svět tím nekončí, ale Weber se možná obrací v hrobě.
Žádná „pseudoelita“ prý nemůže vědět lépe než lidé sami, jaké jsou jejich zájmy, a proto demokracie zachraňuje před pseudoelitami |
Zvolení Trumpa v USA je ještě větší záhadou. Proč Američané zvolili člověka, který, jak podotkl americký komentátor Fareed Zakaria, snad ani nelže, ale jen „žvaní“? Pozvednutí prázdného a drzého žvástu na politický program stačí na vítězství ve volbách nejen u nás, ale i USA. Ať už jsou v nich „bílí muži“ jakkoli nespokojeni a tamní nižší vrstvy jakkoli frustrované, těžko očekávat řešení problémů od prázdných žvástů. Weberova analytická mysl opět zvedá obočí a vrtí hlavou.
Nařčení voličů z iracionality není v současnosti politicky korektní. Obhájci demokracie, často racionální analytici, totiž tvrdí, že voliči jsou racionální a že jen samozvané povýšené „pseudoelity“ bijí na poplach ve jménu svých utopistických představ o světě. Ve skutečnosti prý jde o vítězství demokracie. Žádná „pseudoelita“ prý nemůže vědět lépe než lidé sami, jaké jsou jejich zájmy, a proto demokracie zachraňuje před pseudoelitami.
Dlouhodobé vzdělávání
Tento argument platí jen do určité míry. Každý politický analytik zná Webera, a žádný by se neodvážil tvrdit, že jeho názor bude stejně kvalitní, podlehne-li iracionální kolektivní představě nebo nerozezná-li žvást od seriózního výroku. Pro řadového voliče to ale zřejmě neplatí. Kdyby analytici podlehli emoci, šlo by o iracionalitu, v případě voličů je to zřejmě v pořádku. Lidé se nechovají racionálně sami od sebe. K tomu je třeba dlouhého vzdělávání a až na jeho konci lze očekávat racionální jednání.
Dnes jsou lidé mnohem vzdělanější a zvyklejší na demokracii než na konci 18. století, ale jen díky dlouhodobému vzdělávání je ji možné prohlásit za nejlepší politické uspořádání, jež známe |
To věděl už britský konzervativec Edmund Burke (1729–1797), když odsuzoval demokracii – nevzdělanost neopravňuje vládnout. Stejně je tomu dnes – nerozeznání žvástu nedělá schopným racionálně volit. Podlehnutí vášním nezmocňuje vládnout. Dnes jsou lidé mnohem vzdělanější a zvyklejší na demokracii než na konci 18. století, ale jen díky dlouhodobému vzdělávání je ji možné prohlásit za nejlepší politické uspořádání, jež známe. Necháme-li vzdělávání planět, demokracie může sama sebe zahubit.
Žvásty současných či budoucích prezidentů by vzdělanou analytickou mysl, jako byla ta Weberova, nenechaly na pochybách, s čím se setkala. Nikoli však mnoho voličů. Je tedy třeba pěstovat demokratickou kulturu a vzdělanost, protože jinak hrozí, že Burke ještě jednou usvědčí demokracii z omylu – a to po několika stoletích vzdělávání.
Volič versus analytik
Lidé podléhají vášním, emocím a dojmům, političtí analytici zase často weberovské jednostrannosti – domnívají se, že jejich názory jsou relevantní, jen když je zbaví emocionálního, tedy i morálního pohledu. V humanitním prostředí dodnes panuje „weberovská“ atmosféra – je třeba odstranit byť jen stín morálního hodnocení, protože jedině tehdy budou názory relevantní a vědecké.
Například politický analytik Petr Robejšek obhajuje demokracii, ať už lidé volí jakkoli a cokoli, ale současně se považuje za racionálního a „realistického“, což má být něco jiného než „normální“ člověk. Pokud však i normální lidé volí racionálně, k čemu jsou racionální analytici? V čem se liší od normálních voličů? Jaká je jejich role, pokud lidé vidí vše sami dostatečně zřetelně? O čem je mohou poučit, je-li i jejich pohled racionální?
Pokud i normální lidé volí racionálně, k čemu jsou racionální analytici? V čem se liší od normálních voličů? Jaká je jejich role, pokud lidé vidí vše sami dostatečně zřetelně? O čem je mohou poučit, je-li i jejich pohled racionální? |
Větší problém než v tomto nesouladu se však skrývá v pojmu „realistický“ analytik. V rozhovoru pro zpravodajsko-publicistický projekt DVTV jej Robejšek dává do souvislosti s tím, že analytik se dívá na společnost tak, že v ní každý „hraje svou hru“. Jde o weberovský pohled, který odstraňuje etické rozdíly i cit a víru. Prezident Miloš Zeman „hraje svou hru“, jež se neliší od té třeba Václava Havla. Dívejme se na věci střízlivě, říká Robejšek – obě strany „hrají hry“ za svými účely. Žádná není „morálnější“ – jsou stejné.
Je příznačné, že Robejšek převzal 28. října od prezidenta Zemana státní vyznamenání – a mohlo by být za smazávání hranic mezi „morálním“ a „nemorálním“ či za znejasňováním rozdílu mezi „hrou“ plnou žvástů a lží a která se snaží být pravdivou. Toto znejasnění je pro Robejškovu „hru“ výhodné – s jeho pomocí si lze ospravedlnit, proč navzdory pochybnostem o prezidentově morální integritě od něho přijmout státní vyznamenání a možná i využít pro novou politickou stranu.
Soulad racionality s emocionalitou a morálkou
Robejškův přístup je zrcadlovým odrazem veřejné sféry, u níž mají navrch vášně, v případě analytiků pak racionalita zbavená „víry“, „emocí“ či „vášní“. Jaké však mohou být analýzy, které opomíjejí kvalitativní rozdíly mezi hrami ve společnosti? Zaniká-li rozdíl mezi morálním a nemorálním, nejde jen o zástěrku pro vlastní morálně sporné činy, ale i o vytváření oparu, v němž už nikdy nemůže, jak by řekl Havel, zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Tyto kategorie totiž v „realistickém“ pohledu zmizely.
Namísto upadání do extrémů je však třeba rozvíjet racionalitu v souladu s emocionalitou a morálkou a pečovat o demokracii – vzdělávání, v němž jsou podle Maxe Webera vášně kroceny rozumem, nikoli však tak, že zcela vytlačí cit a morálku |
Veřejný prostor je tak plněn emocemi a vášněmi a „realistickou“ racionalitou, která, zcela odtržena od emocí a věr, není o mnoho lepší. Obě tyto zrcadlové alternativy pak vhánějí lidi do náruče populistů – první ve jménu vášní, druhá ve jménu racionality. Jde tedy o „pád do polarit“, jako říká filozof a biolog Stanislav Komárek – západní civilizace si vytváří polarity a následně se potácí mezi nimi.
Nejprve odsuzování lidu jako lůzy, poté jeho povýšení na modlu; nejprve tragédie světových válek, poté mírumilovnost až po neschopnost sebeobrany; na jedné straně vášně, na druhé rozum. Namísto upadání do extrémů je však třeba rozvíjet racionalitu v souladu s emocionalitou a morálkou a pečovat o demokracii – vzdělávání, v němž jsou podle Webera vášně kroceny rozumem, nikoli však tak, že zcela vytlačí cit a morálku. Rozum a cit by se měly jak u voličů, tak u politických analytiků rozvíjet v souladu.
Jen tak se z žvástů nestane recept na prezidentské křeslo a bude možné rozeznávat pravdivé hry od lživých.
