Abychom lépe pochopili, jak nabyly peníze fyzické podoby, pomůže, když se seznámíme s takzvanou chartalistickou teorií peněz. K jejím předním zastáncům patří Angličan Alfred Mitchell-Innes a Němec Georg Friedrich Knapp (oba ekonomové žijící na přelomu 19. a 20. století).
Tradiční teorie peněz je postavena na „mýtu o barteru“ a úzce souvisí s takzvanou metalistickou teorií. Ta praví, že hodnota peněz se zakládá na skutečné hodnotě cenného kovu, ze kterého jsou vyrobeny (nebo později, v případě papírových peněz, kterým jsou kryty). Peníze tak jsou zbožím samy o sobě.
Podle chartalistů a jejich kreditní teorie jsou peníze pouze měrnou jednotkou, na kterou si můžeme sáhnout stejně tak dobře jako na stupeň Celsia nebo kubický metr. To, co peníze měří, je dluh.
Peněžní systémy často dlouho přežívaly, ačkoli peníze ve fyzické podobě, k nimž se vázaly, dávno zmizelyV předchozím článku už jsme viděli, že historické důkazy ze starověké Mezopotámie tento názor podporují. Stejně jako skutečnost, že peněžní systémy často dlouho přežívaly, ačkoli peníze ve fyzické podobě, k nimž se vázaly, dávno zmizely. Systém, který ustanovil Karel Veliký okolo roku 800, byl používán po následujících osm staletí, ačkoli skutečné Karlovy pence a šilinky už dávno v oběhu nebyly. A stříbrnou libru dokonce ani nikdy nerazil.
Dokonce i zlatá mince je tak podle chartalistů především příslibem, že její držitel obdrží zboží či službu v hodnotě například jedné unce zlata, a nikoli – jak by řekli metalisté – jednu unci zlata. Jak peníze vznikly podle této teorie, můžeme ukázat opět na příkladu s Henrym a Joshuou.
Ve chvíli, kdy Henry od ševce Joshuy dostane boty, slíbí mu, že v budoucnu tento dluh vyrovná. Aby tento slib potvrdil, dá mu na to stvrzenku (charta znamená latinsky papír nebo listina). Joshua může počkat, dokud Henry nebude mít něco, co by sám chtěl. Nebo může stvrzenku nabídnout pekaři Robertovi výměnou za několik pecnů chleba. Pokud Robert stvrzenku přijme, stává se tato „charta“ penězi.
Americký antropolog David Graeber k tomu uvádí historku o britském vojákovi, který kdysi sloužil v Hongkongu. Britští vojáci platili v té době své dluhy v barech směnkami vypsanými na bankovní účty v Anglii. Jednoho dne si onen voják všiml, že na pultu leží jeho směnka vystavená před půl rokem a pokrytá asi čtyřiceti miniaturními nápisy v čínštině. Čínští obchodníci totiž směnky vojáků mezi sebou používali jako platidlo (nabízí se otázka, kdo si nakonec nechal směnku proplatit).
Peníze – výtvor státu?
Chartalistická teorie v tomto bodě ovšem naráží na dva problémy:
- Jednak je to otázka důvěry. V malých komunitách není problém udržet přehled, kdo je kdo, případně kdo co komu dluží. Ve větším měřítku rychle roste pokušení napsat na chartu Henryho jméno, a peníze tak zfalšovat. Obdobným problémem mimochodem trpí i takzvaní metalisté. Bylo by krásné, kdyby posoudit hodnotu drahých kovů bylo tak snadné, jak tvrdí. Ani v případě mincí to však ve skutečnosti jednoduché není.
Kdyby přede mne někdo položil originální pražský dukát a jeho repliku právě ukutou na Staroměstském náměstí, těžko bych mohl posoudit, jakou mají hodnotu v nich obsažené kovy. Jedině, že bych ihned zaběhl ke zlatníkovi, dříve alchymistovi. Řešení v podobě portrétu panovníka na mincích také mnoho neřeší, protože pak do hry vstupuje víra, že panovník mince nefalšuje. Což se začíná podobat chartalistickému pojetí peněz. - Další obtíž s Henrym je, že by musel být neuvěřitelně bohatý, aby touto cestou vznikla robustní peněžní ekonomika. Jinak by mu těžko někdo uvěřil, že dluhy splatí. Jedině, že by Henry nebyl ledajaký Henry, ale třeba Henry II., tedy anglický král Jindřich II. Plantagenet vládnoucí od Irska po Normandii a Anjou. To nás vede k roli panovníků, která je pro chartalistickou teorii ústřední. Koneckonců, pokud jsou peníze pouze měrnou jednotkou, je jen přirozené, že stanovení jejich hodnoty bude doménou státu stejně jako v případě jednotek váhy, délky a dalších.
Místo „mírumilovné“ teorie o barteru jako otci peněz ve fyzické podobě, kdy mince vznikly tak nějak „soukromě“ jako pokračování snahy snížit transakční náklady, to spíše vypadá, že za vším stál panovník, respektive stát. Kdyby peníze měly hodnotu samy o sobě, stačilo by panovníkům obsadit zlaté a stříbrné doly. Měli by tak pod kontrolou veškeré peníze, co potřebovali. Historie ukazuje, že tomu tak opravdu bylo.
Proč ale pak panovníci začali z kovů razit mince se svojí podobiznou a proč by se měli snažit, aby tyto mince obyvatelstvo používalo? Zde si musíme uvědomit, že pro většinu poddaných, tedy rolníků, drahé kovy příliš cenu neměly. Zručnější by si možná ukovali prstýnek či dva, ale jinak pro ně bylo zlato a stříbro bezcenné. Je jasné, že bez násilného vnucení mincí obyvatelstvu by se to neobešlo.
Katalyzátorem zavedení mincí měla být podle Graebera – historické důkazy tomu nasvědčují – otázka, jak vydržovat velké profesionální vojsko (tedy žádní rolníci či šlechtici, co se živí „sami“). Pokud armáda, řekněme o padesáti tisících mužích, zrovna neplenila nepřátelské území, muselo ji zásobovat jednou tolik mužů. Aby plenila vlastní území, nepřicházelo vždy v úvahu. Daně rolníků placené v naturáliích také nemusely odpovídat potřebám armády.
Zlatá mince – vynález věku
Podle chartalistů vyřešili dávní vládci tyto problémy převratným vynálezem – daněmi placenými v mincích, tedy už ne v naturáliích či odpracované době na státních stavbách nebo pozemcích. Panovníci mince nejdříve dali vojákům, a pak nakázali obyvatelstvu platit daně právě těmito mincemi. Rolníci tak museli vojákům nabídnout něco, co chtěli. Jako vedlejší produkt vznikly trhy, na kterých se střetávala poptávka vojáků po zboží a službách s poptávkou obyvatelstva po mincích držených vojáky.
K názoru, že takto či podobně vznikly mince v jejich kolébce, starověké Lýdii (dnes v západním Turecku), se přiklánějí i někteří archeologové. Nebude náhodou, že lýdské království bylo v této době, přibližně 7. století před naším letopočtem, vystaveno častým útokům. Kvůli nim bylo potřeba vydržovat silné námezdní vojsko po celé zemi včetně hlavního města.
S penězi můžeme snáze zavést daň z okna či komína, navíce peníze zmírňují nesoulad mezi potřebami státu a zbožím, respektive prací odvedenou obyvatelstvemPopsané vztahy jsou samozřejmě zjednodušené a vše mohlo být daleko pestřejší a plné různých mezistupňů. Graeber ale upozorňuje, že je těžko náhoda, že řada starověkých vládců (o čemž svědčí dochované spisy a traktáty) se usilovně zajímala o vztahy mezi doly, vojáky, daněmi a jídlem. Mnozí z nich dospěli k názoru, že trhy a peníze ve fyzické podobě řeší nejen problémy s vydržováním vojsk.
Podle britského ekonoma Charlese Goodharta, který o kreditní teorii vzniku peněz přehledně pojednal v European Journal of Political Economy, peníze umožňují lépe danit řadu věcí než jen zboží. S penězi můžeme daleko snáze zavést daň z okna nebo komína. Navíc peníze zmírňují nesoulad mezi potřebami státu a zbožím, respektive prací odvedenou obyvatelstvem. Peníze tak snižují transakční náklady nejen v soukromém sektoru, ale i v tom státním.
Sám Graeber nevysvětluje, proč se dávní vládci více méně shodli na tom, že nejvhodnějšími penězi budou mince z drahých kovů. Argument, že je snadné určit jejich skutečnou hodnotu, odpadá. Goodhart navíc upozorňuje, že pro rolníka bylo naopak daleko snazší určit hodnotu, řekněme, krávy než zlata.
Klady zlaťáků a stříbrňáků jsou ale poměrně jasné. Drahé kovy jsou vzácné, tudíž je poměrně snadné kontrolovat jejich těžbu. Kdyby panovníci své poddané nutili platit – když to přeženeme – šiškami, každý by si je natrhal za humny a královi vojáci by byli o hladu.
Zlato a stříbro jsou také kujné, takže z nich lze razit mince se symboly panovníka. Kdyby panovníci vyžadovali od svých poddaných pouze například zlato a ti by si ho mohli opatřit jinde, systém by nefungoval. Trik spočíval v tom, že daně se musely platit v konkrétních mincích. Což také vysvětluje častou snahu panovníků zakázat poddaným používat mince panovníků jiných.
Jak to tedy bylo
Ani Goodhart ani Graeber netvrdí, že výše popsaný scénář musí mít univerzální platnost. Soukromý sektor patrně v některých případech peníze vytvořil. Nejčastěji se uvádějí aztécké kakaové boby nebo etiopské „solné“ peníze, které patrně vznikly z obchodu s cizinci. Koneckonců na peníze lze nahlížet podobně jako na matematiku, šperky nebo poezii, u kterých rovněž nelze říci, kdy a kde přesně vznikly.
Vše nasvědčuje tomu, že obecně mají pravdu příznici kreditní teorie vzniku peněz, tedy že peníze vznikly coby nástroj měření dluhuVše ale nasvědčuje tomu, že obecně mají pravdu příznivci kreditní teorie vzniku peněz, tedy že peníze vznikly coby nástroj měření dluhu. Nejprve hrály často roli „společenského“ platidla, kdy se používaly k vyrovnávání „společenských“ dluhů – věna nebo třeba výplata ze zločinů, aby se zabránilo začarovanému kruhu krevní msty a podobně. Následně se přidala funkce měření dluhů vůči státu nebo obchodnímu partnerovi. A to vše dříve, než se peníze používaly jako prostředek směny v tržních vztazích.
Blíže pravdě jsou chartalisté také v tom, že jakékoli peníze ve fyzické podobě – včetně mincí z drahých kovů – jsou především slibem, že držitel za ně dostane odpovídající zboží či službu. Rovněž role státu při vzniku větších peněžních systémů je nepochybná. Tím, že panovník, respektive stát, určoval, co lze použít ke splacení dluhů/daní, se jeho postavení nadále posilovalo.
Za svou fyzickou podobu vděčí peníze slibu vládců, že je budou přijímat při placení daní (nebo spíše výhrůžce, že budou přijímat jenom je). Zajímavé je, že i otec moderní ekonomie Adam Smith připouštěl tuto možnost, když napsal, že „princ, který uzákoní, že část daní má být placena v papírových penězích, může takto propůjčit těmto penězům určitou hodnotu…“.
Historie význam státu potvrzuje, protože se zánikem silné centrální vlády často zmizely i peníze ve fyzické podobě. To se stalo v Japonsku v 10. století a v západní Evropě po rozpadu římské říše. Kdyby peníze vznikly jako prostředek jak snížit transakční náklady, soukromý sektor (když už je nevytvořil) by je alespoň udržel při životě.
- Jak dle Davida Graebera vznikly trhy, vysvětlí příští článek Jak vznikly peníze: Ať žijí trhy.
