Jako kluk jsem chodíval do krámu pro mléko s malou bandaskou; já vím, že většinou dnes máte s nákupem mléka odlišnou zkušenost. Celá transakce spočívala v tom, že paní prodavačka nalila mléko z velké konve; měla k tomu takový „šufánek“ – půl litru měl, myslím. Brával jsem tři litry; dva pro nás a jeden pro starou paní Pecharovou u nás v domě. Z bandasky jsem cestou neupíjel (jako jiné děti), protože mléko nerad. Paní Pecharová si přesně odlila dva „hospodské“ půllitry, zaplatila do haléře – a já zbytek nesl domů. Jen občas a zcela výjimečně se stalo, že v bandasce zbyly opravdu celé dva litry mléka. Povětšinou jej bylo – více či méně – méně. Na vině byl ten „šufánek“ a nálada paní prodavačky. Kupecká doba „přidaného hřebíku starého Věka“ již byla dávno ta tam.
Na tomto místě jste došli nepochybně k závěru, že se poněkud odchyluji od očekávané plynárenské tématiky, ale není tomu tak. Promiňte mi ještě krátký historický výlet, tentokráte do minulého století, kdy se budovala sovětská plynárenská soustava.
Ukrajina byla tehdy pro SSSR významná především jako oblast těžby plynu. Je samozřejmé, že plynárenský systém byl budován jako celoplošný v rámci jednoho státu, a to i v dobách, kdy byl započat projekt exportu plynu do západní části Evropy. Tento jednotný systém přežil i rozpad SSSR a existuje dodnes. To ovšem znamená, že na přechodech plynovodů přes státní hranici Ruska s Ukrajinou neexistují komerční měřící místa – takzvané předávací stanice. Ty jsou až na výstupech plynovodů z Ukrajiny na Balkán, do Maďarska, Slovenska či Polska. Zde je měřen přepravovaný objem plynu s přesností ± 0,2 procenta.
Abych se vrátil k úvodnímu odstavci: Gazprom (paní prodavačka) nalije svým „šufánkem“ plyn do sítě Ukrajiny, ta jeho část předá na hranicích v přesně měřeném množství odběratelům (paní Pecharové), a kolik zbyde „v bandasce“ pro samotnou Ukrajinu, záleží na náladě „paní prodavačky“. Pokud chcete v tomto systému najít jediný pevný bod, na němž by bylo možno vybudovat jakýkoliv kredibilní smluvně-obchodní vztah pro obchod s plynem mezi Ruskem a Ukrajinou, ztrácíte čas.
Takže první závěr:
- Má-li se Evropská unie jakýmkoliv dlouhodobějším způsobem angažovat v pomoci Ukrajině s dodávkami plynu, je naprosto zásadní vybudovat na místech přechodu plynovodů z Ruska na Ukrajinu komerční měřící stanice, a to na ukrajinské straně hranice. Myslím si, že je to to první, s čím by měla Evropská unie Ukrajině pomoci. Tím by se současně a definitivně vyřešila hádanka, zda plyn Ukrajina krade, či jej Rus nedodává.
Současné diskuze se vedou zejména o nehorázné a vyděračské ceně plynu, za niž jej Gazprom Ukrajině prodává. Trochu se přitom zapomíná na fakt, že tato cena je nástrojem, nikoliv cílem či trestem. Putinovská vize exhumace SSSR v nějaké jiné podobě Eurasie (hospodářství založené na oligarchii, centralizovaná moc založená na armádě a vydírání) se bez Ukrajiny obejde stěží. Můžeme tedy očekávat stejnou strategii, jakou zvolil Putin při jednáních se svým přítelem Janukovyčem? Nebo dříve s Tymošenkovou? Dáme vám levný plyn, když se stanete součástí naší Eurasie? Jak na to bude reagovat nový prezident Porošenko s přihlédnutím k pravděpodobné reakci „Majdanu“?
K tomu snad jednu vsuvku: v České republice představuje podíl plynu na všech spotřebovávaných primárních zdrojích energií asi sedmnáct procent; na Ukrajině je to třicet sedm procent. Případné omezování dodávek plynu se tak na ukrajinské ekonomice projeví podstatně citelněji a dramatičtěji, nežli třeba u nás.
O čem vlastně jednají
Schůzka „energetických“ ministrů Ukrajiny a Ruska moderovaná eurokomisařem Oettingerem během úterní bruselské noci dopadla dle očekávání – dohodou o pokračování v jednání. Alespoň že tak. Byla předmětem setkání opravdu jenom cena plynu a úhrada poněkud surrealistického dluhu za loňské dodávky? Je to spor ekonomický, nebo především politický? Hlavně je to poprvé – na rozdíl ode všech předchozích – dialog trojstranný, a to díky vstupu představitelů Evropské unie.
Některé procesy mají tendenci vyvíjet se překotně. Ještě před tím, než bylo zahájeno druhé kolo jednání ve středu, nabídla ruská strana snížení ceny plynu o 100 dolarů za jeden tisíc krychlových metrů plynu. Ukrajinské vedení ovšem ihned pochopilo, že se jedná o praktickou aplikaci známé teze „nechci slevu zadarmo“; nabídku odmítlo a dále se domáhá komplexní změny smluv na dovoz a tranzit ruského plynu. Pana Putina to přirozeně poněkud rozladilo a dal se slyšet, že tato nabídka může být klidně tou poslední (sic!). Další ruskou „vstřícností“ je posun termínu úhrady dluhu na 16. červen.
Upřímně řečeno – je to z nouze ctnost; pokud by Rusko opravdu zastavilo dodávku plynu po vypršení původního termínu, tuze by si zkomplikovalo vyjednávací pozici s Evropskou unií – a to si opravdu nemůže dovolit. Nadto po úterní schůzce nejprve konstatoval pan euroenergetický komisař Oettinger, že „výsledky jednání nelze očekávat v řádu dní“.
Po tom druhém – středečním – jednacím dni vyslovil předpoklad, že „plynový summit“ v Bruselu by mohl být vyřešen do 48 hodin. Současně informoval o tom, že Ukrajina bude ochotna splatit asi 2 miliardy USD za odběr plynu od loňského listopadu do letošního dubna a další půlmiliardu dolarů za odběry květnové. Pokud bude dluh uhrazen, začne se jednat o ceně. O čem je tedy středeční jednání? Nezdá se vám také, že je v těch informacích o obsahu a průběhu plynového summitu nějaký zmatek?
Druhý závěr je tedy také zřejmý:
- Ruská strategická úvaha zní „čím vyšší cena plynu, tím slabší ukrajinská ekonomika. Čím slabší ukrajinská ekonomika, tím více starostí pro Evropskou unii, a tím větší šance, že se Evropská unie časem unaví, a pak se hospodářsky zdevastovaná Ukrajina opětovně přimkne k Rusku“.
O nic jiného nejde. Jenomže se to Kremlu poslední dobou nějak nedaří, a to především díky vlivu Evropské komise. Pro Rusko jako takové je samotný plyn, očištěný od politické síly, v podstatě bezcenný.
O unijním plánu B
V souvislosti s postoji Evropské unie je třeba si položit jednu základní otázku: kam až jsme ochotni zajít při pomoci Ukrajině, tedy jakou hodnotu má pro nás (a pro USA) Ukrajina, jež bude stát na naší straně? Pokud nebude tato otázka exaktně odpovězena, bude jakákoliv další pomoc Ukrajině chaotická a nesystémová.
Nemám moc rád ryzí pragmatismus, neboť často přehlíží aspekty morálky, slušnosti a spravedlnosti, ale v daném případě bych při diskusi o tomto problému možná trochu přivřel jedno oko. V každém případě musí mít Evropská unie nějaký soubor opatření, jimiž by byla schopna čelit problémům s přepravou ruského plynu přes Ukrajinu.
Koncem letošního května předložila Evropská komise dokument Komplexní strategie pro posílení bezpečnosti dodávek energie, který je primárně motivován obavami z přílišné závislosti na importu – zejména ruského – plynu při nepřijatelně nízké míře diverzity dominantních dodavatelů (Rusko, Norsko a Alžír). Text tohoto dokumentu je přístupný na stránkách Evropské komise; proto se pokusím parafrázovat pouze několik podstatných bodů:
- Je nutné urychleně dokončit společnou energetickou infrastrukturu Evropské unie;
- ve vztahu k možným krizovým stavům budou následující zimu prováděny na plynárenské soustavě stress testy, jejichž cílem bude modelovat možné důsledky omezování dodávek plynu z různých zdrojů;
- budou posíleny bezpečnostní mechanismy, a to včetně zavedení principu solidarity a ochrany zařízení;
- poroste podíl vlastní produkce energie, a to jak z obnovitelných zdrojů, tak i vlastní udržitelnou produkcí a spotřebou fosilních paliv;
- je třeba zlepšit koordinaci národních energetických politik států Evropské unie a realizovat jednotné vystupování Evropské unie v oblasti vnější energetické politiky
- je nutné zlepšení energetické účinnosti, zvláště u budov, které se na spotřebě plynu podílejí největší měrou.
Kromě toho na zasedání Evropské rady v březnu tohoto roku se Evropská komise zavázala zpracovat hloubkovou studii o evropské energetické bezpečnosti současně s komplexním plánem, jak snížit energetickou závislost Evropské unie na importu paliv a energií (měla by být též k dispozici na výše uvedeném odkazu). Evropská rada tento dokument projedná do konce letošního června.
Neměli bychom ani opomenout ani fakt (o jehož trvalosti však bohužel lze pochybovat), že bulharská vláda, a nyní zřejmě i ta srbská na nátlak Evropské komise rozhodla o zastavení výstavby ruského plynovodu South Stream. Ten má procházet do Bulharska po dně Černého moře a vytvořit jižní čelist plynových kleští, mezi nimiž by uvízla Ukrajina a část střední Evropy.
Takže jsme u třetího závěru:
- Jednání Ruska je trochu kontraproduktivní, protože reakcí Evropské unie bude snížení dovozu ruského plynu do Evropské unie.
Opět se tedy vynořuje stejná otázka, jako v případě vztahu Evropské unie k Ukrajině: jaká je pro Rusko její cena? Export plynu do Číny tuto ztrátu nevyrovná; nadto se zdá, že kontrakt na vývoz plynu nebyl uzavřen v dolarech, ale v čínských jüanech. Tak by se do ruské ekonomiky začaly po spuštění exportu plynu hrnout miliardy jüanů. Toto by možná mohlo vysvětlovat současné informace o tom, že některé ruské obchodní smlouvy budou měnově transferovány z dolarů na jüany. Problém je v tom, že americký dolar je světovou rezervní měnou, zatímco čínský jüan…
Současně s tím deklarovala skupina G7 na svém posledním jednání energetickou bezpečnost jako svojí prioritu strategických zájmů. Aniž bych zde chtěl jakkoliv posuzovat váhu různých světových institucí či uskupení, myslím si, že rozhodnutí G7 je ve svých praktických důsledcích silnější, nežli trochu rozevlátá rozhodnutí Evropské unie či nově vznikající, ale zatím nefunkční Eurasie.
Jenomže: stále se pohybujeme ve světě koncepcí, strategických úvah a plánů, jejichž realizace nepochybně zabere nějaký ten měsíc či rok. Jakkoliv tedy všechno to, co jsem popsal, zdá se být logickým a uskutečnitelným, zapomíná se na faktor času. Ta hlavní otázka totiž zní: jak dlouho vydrží Evropa bez ruského plynu; které země Evropské unie budou postiženy více, které méně a které vůbec ne? To jest – řečeno spolu s Hamletem – oč tu běží…
