Na konci komentáře aktualizováno o reakci bývalého mluvčího vlády Jana Fischera.
Kabinet Jana Fischera uzavřel před dvěma lety pro stát nevýhodou smlouvu týkající se miliardové investice v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Nejde o malicherné a nepodložené obvinění, ale o obsah usnesení, které koncem listopadu loňského roku přijal kontrolní výbor Poslanecké sněmovny. Na Fischerových preferencích coby horkého kandidáta na příštího prezidenta se tato informace nijak neprojevila. O čem tedy vypovídá popularita? Je u politika důkazem toho, že jeho kroky byly pro občany přínosem? V případě Jana Fischera to tak zcela neplatí.
Jan Fischer počátkem ledna potvrdil, že pokud bude přímá volba prezidenta, hodlá se jí účastnit. O tom, zda budeme skutečně volit hlavu státu přímo, má 8. února rozhodnout Senát. Pokud předloha projde, šance, že dlouholetý předseda Českého statistického úřadu, expremiér a nynější viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj uspěje, je značná. Vždyť patří k nejoblíbenějším politikům polistopadové éry.
Jak by se asi na Fischerově veřejné podpoře podepsalo, kdyby nepopulární reformy musel provést jeho tehdejší kabinet?Fischer se chce profilovat jako nestranický kandidát. Jako důvod, proč by do přímé volby šel , uvádí silnou podporou veřejnosti. Dle průzkumů veřejného mínění je jasným favoritem a věří mu i bookmakeři sázkových kanceláří, kteří na jeho vítězství v prezidentských volbách vypsali nejnižší kurz. Politologové Fischera charakterizují jako slušného člověka, který splňuje představy o nestranickém kandidátovi. „Nejsem člověk, který by obíhal Prahu a sekretariáty stran a klepal na dveře,“ konstatoval Fischer začátkem letošního roku v rozhovoru pro MF Dnes.
Za úkol máte...
Poté, co po parlamentních volbách v roce 2010 předával Fischer štafetu Petru Nečasovi, vyjádřil se k úkolům, které by měla nová vláda plnit – odhodlat se k odkládané reformě penzijního systému, zdravotnictví, vědy a výzkumu, daní i státní správy. Nelze než souhlasit. Jak by se ale na veřejné podpoře, na níž si Fischer tak zakládá, podepsalo, kdyby tyto nepopulární změny musel provést jeho kabinet?
Fischer se do žádných zásadních reforem nepouštěl. Je pravdou, že mu chyběla podpora politické strany. Na druhou stranu ale nikdy nemusel uklidňovat znesvářené skupiny uvnitř vlastní partaje.
Fischerovi kritici například poukazují na nečinnost jeho vlády, co se týká přebujelé podpory fotovoltaické energie. Tuto výtku ale bývalý premiér odmítá. Nerozhodl ani o sporném ekotendru a konečný verdikt nechal až na Nečasovu vládu. Redaktor Českého rozhlasu Petr Holub v pořadu Názory a argumenty, který byl vysílán v dubnu 2010, dále připomněl, že právě za Fischerovy vády „kulminovala praxe předražených dopravních staveb“. Kabinet schválil investiční plán dálnic, který údajně zdražil chystané stavby globálně o třetinu, aniž by byl uveden jediný důvod pro cenové navýšení. A Holub zmiňuje i sporné zakázky z armády, ze školství, korupci při rozdělování evropských dotací, které se dostávají k firmám s neznámými vlastníky. Přesto všechno se Fischer po roce vládnutí těšil podpory u 89 procent občanů.
Zadlužení na čtvrt století dopředu
Jedna záležitost dokazuje, že Fischerova vláda dokázala být i obdivuhodně akční. Dalo by se ale říci bohužel. Jde o zpackaný projekt partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP) v pražské Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích. Ministerstvo obrany vedené Martinem Bartákem předložilo návrh koncesní smlouvy a Fischerův kabinet ho 24. května 2010 – těsně před sněmovními volbami – schválil. O tři dny později byl kontrakt mezi Prague Military Hospital Concession (PMHC) a Ústřední vojenskou nemocnicí uzavřen.
Fischerova vláda s omezeným mandátem rozhodla o šestikamiliardové investici, jejíž pozdější zrušení vyšlo Českou republiku na 187 milionů korunNabídka konsorcia PMHC byla ve finále posuzována jako jediná. Cena kontraktu na 25 let vzrostla na více než 6,4 miliardy korun. Původní odhady přitom hovořily o necelých 1,3 miliardy korun. Tehdejší ministr financí Eduard Janota měl dle přijatého usnesení vlády přihlédnout při sestavování rozpočtu na léta 2014 až 2038 k tomu, že bude nutné hradit splátky. Nehledě na řadu pochybností spojených se soutěží na soukromého partnera tak Fischerova vláda s omezeným mandátem rozhodla o několikamiliardové investici. Pozdější odstoupení od smlouvy s privátním konsorciem včetně výdajů na právníky a poradce vyšlo Českou republiku na 187 milionů korun.
Bez komentáře
Koncem listopadu loňského roku se kauza ÚVN probírala na jednání sněmovního kontrolního výboru. Ten následně přijal usnesení, v němž se mimo jiné konstatuje, že „vláda Jana Fischera schválila pro stát nevýhodnou koncesní smlouvu“. Sám Fischer se ke střešovické nemocnici nikdy nevyjádřil. Neobjasnil ani, proč jeho kabinet narychlo podepsal tak zásadní smlouvu.
O kauze ÚVN jsme podrobně psali například v článku: Jak vznikal průšvih v ÚVN: Od Tvrdíka k Bartákovi a Fischerovi.
Zdá se ale, že voliči mají krátkou paměť, nebo že jsou v případě Jana Fischera k lecčemu tolerantní. A pak je tu ještě jeden paradox. Lidé v nejrůznějších průzkumech veřejného mínění dávají svůj hlas Fischerovi, aniž by znali jeho názory. Prakticky jediné konkrétní prohlášení Fischera totiž zní, že chce být nestranickým kandidátem.
V rozhovoru pro ČT 24 ze 7. ledna letošního roku Fischer uvedl, že je „připraven zformulovat své názory na zahraniční politiku, ekonomiku, reformy“. Nemělo by ale právě toto být kritériem pro rozhodnutí, koho volit? Je skutečně postačujícím předpokladem pro funkci prezidenta, aby byl člověk oblíbený, nedělal nepopulární kroky a měl pověst „slušňáka“?
Po zveřejnění článku zaslal ČESKÉ POZICI reakci bývalý mluvčí Fischerovy vlády Roman Prorok. Publikujeme ji v plném znění:
Aktivní a pozitivní přístup Fischerovy administrativy ve věci fotovoltaiky lze doložit ověřitelnými a již publikovanými fakty:
Na oprávněnou kritiku původního nerealistického nastavení cen elektrické energie z fotovoltaicikých zdrojů reagovala vláda 16. listopadu 2009, kdy projednala a schválila návrh novely zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Dva dny po té putoval návrh do Poslanecké sněmovny. První čtení bylo 3. prosince 2009 na 66. schůzi PS. 19. ledna 2010 návrh zákona projednal Hospodářský výbor a připojil pozměňovací návrhy. Týž den návrh projednal i Výbor pro životní prostředí a poslancům jej doporučil schválit. 25. února 2010 prošel zákon obecnou i podrobnou rozpravou ve druhém čtení. Tzv. třetí čtení proběhlo na 75. schůzi PS 17. března 2010 a poslanci návrh zákona shválili. Horní komora Parlamentu České republiky se zákonem zabývala ve výborech v polovině dubna a na 18. schůzi jej Senát PSP ČR 21. dubna 2010 schválil. Prezident republiky zákon podepsal 10. května a 20. května 2010 vyšla novela ve Sbírce zákonů v částce 51 pod číslem 137/2010 Sb. Lze vést debatu o tom, byla-li Fischerovou vládou navržená opatření, která vzápětí hlace prošla Parlamentem, dostatečně účinná. Proč nezazněly návrhy na jejich zpřísnění a nebyly uplatněny v jinak kreativním přístupu zákonodárců, je nutné se ptát tehdejších poslanců a senátorů.
Svalovat odpovědnost za neuskutečněný pilotní projekt partnerství veřejného a privátního sektoru v Ústřední vojenské nemocnici výhradně na Fischerovu vládu také není fér. Zejména, když si Česká pozice dala práci a podrobně zmapovala původ a historii této myšlenky sahající nejméně do roku 2004.
Je pravdou, že vláda 24. května 2010 schválila na návrh ministra obrany Martina Bartáka koncesní smlouvu s konsorciem Prague Military Hospital Concession a.s. vedeným společností Metrostav Developement. Ale stejně tak je pravdou, že součástí jednání s tímto konsorciem byla doložka, podle níž důsledky v případě odstoupení od smlouvy pro nesplnění tzv. odkládacích podmínek ponese každá strana na vlastní náklady. Případná arbitráž, kterou se v této souvislosti argumentuje, by hrozila pouze tehdy, pokud by smlouva „padla“ z jiných důvodů, což nebyl tento případ. Není jasné, kdo a proč po volbách 2010 inicioval dodatek zavazující stát k úhradě nákladů vzniklých vítězi soutěže, když ten se jich předem a výslovně vzdal.
Autorka článku cituje z komentáře Petra Holuba v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty z 9. dubna 2010. Vybírá si však jen kritické postřehy, přičemž Holubův komentář je v hodnocení Fischerova kabinetu mnohem vyváženější a spravedlivější, když se zamýšlí nad zdroji jeho popularity. Nehodilo se už citovat například slova o tom, že prezident USA si „po roce Fischerovy vlády vybral Prahu k důležitým schůzkám, konkrétně s Ruskem a zeměmi středovýchodní Evropy. Určitě by to neudělal, kdyby si u něho Praha nezískala pověst bezpečného a příjemného města, kde v klidu a pokoji administruje veřejné záležitosti profesionálně zdatná vláda,“ uvádí mj. v citovaném komentáři P. Holub. Navíc, své kritické postřehy neopomíná zasadit do kontextu s tehdejší politickou situací, v jaké se kabinet Jana Fischera musel pohybovat.
Roman Prorok, bývalý mluvčí vlády Jana Fischera
