Nejnovější návrh Baracka Obamy na odzbrojení o další třetinu, k němuž vyzval 19. června v Berlíně, ruské experty nepřekvapil. Je totiž pokračováním důsledného postupu Washingtonu dobře známého z předchozích let, jehož cílem je vedle snížení jaderného arzenálu rovněž posílit systém protiraketové ochrany, čímž by USA Rusko připravily o jeho nejdůležitější strategický trumf. Jak v rozhovoru s Gáborem Stierem prohlásil vojenský expert Igor Korotčenko, návrh amerického prezidenta je pro Rusko v této podobě nepřijatelný a ve střednědobém horizontu může vést už s ohledem na spory okolo Sýrie k významnější konfrontaci.
Rusko v zásadě podporuje další omezování jaderných strategických a taktických útočných zbraní za podmínky, že jeho cílem nebude oslabení ruské obranyschopnosti. Po berlínském projevu amerického prezidenta to shodně zdůraznil ruský prezident Vladimir Putin i místopředseda vlády pro vojensko-průmyslový komplex Dmitrij Rogozin.
Obamova administrativa se už léta snaží zatáhnout Moskvu do hry, jež zní sice líbivě, ale Rusko by z ní určitě příliš dobře nevyšlo, jak objasňuje Igor Korotčenko, šéfredaktor časopisu Národní obrana a člen společenské rady fungující při ministerstvu obrany. Ruský vojenský expert spatřuje podstatu této strategie v tom, že navzdory počáteční nenápadnosti pokračují USA v kurzu, na jehož konci by do roku 2030 až 2040 v podstatě zneškodnily jadernou údernou sílu Ruska, jež hraje ve vojenské strategii země významnější roli, než je tomu u ostatních států, a která tvoří základ mezinárodních pozic Ruska. Právě k tomu by totiž podle Korotčenka v podstatě vedlo nejen postupné odzbrojování, ale především čím dál rozsáhlejší americké plány protiraketové obrany.
S ruským zahraničněpolitickým odborníkem Igorem Korotčenkem ČESKÁ POZICE zveřejnila rozhovor po návratu Vladimira Putina do Kremlu:
Promyšlené přibližování k Rusku
USA totiž kromě halasných „mírových iniciativ“ promyšleně přibližují svůj systém protiraketové obrany k ruským hranicím a dodnes nebyly ochotné poskytnout jakoukoliv právní záruku, že se to nedotkne ruské bezpečnosti. Instalace protiraketové obrany v Evropě zahájená pod záminkou íránského ohrožení byla podle Korotčenka pouhým začátkem, přičemž narušení nukleární strategické rovnováhy může podle něho nastat už kolem roku 2020, kdy budou na americké základny umístěny záchytné rakety disponující novými vlastnostmi, schopné neutralizovat ruský nukleární potenciál umístěný v západní části země.
Korotčenko se ovšem domnívá, že ještě nebezpečnějším procesem je, že se USA, které narušily rovnováhu vzájemného odstrašování, chystají vybudovat na lodích rozmístěný globální systém pokrývající asijskou a pacifickou oblast i Severní moře, jenž bude potenciálně schopný kdekoliv zachytit ruské mezikontinentální rakety.
Z amerických plánů vyplývá jednoznačně spíše snaha o obklíčení Ruska než o ochranu Evropy...Rusku by prý nevadilo, kdyby Evropa ve snaze postarat se o vlastní obranu pracovala na vzniku podobného systému, čemuž ostatně již ledasco nasvědčuje, neboť ochrana bezpečnosti je přirozený reflex. Samozřejmě, dodal Korotčenko, že na podobnou představu nelze nahlížet jako na protiruskou, pokud bude tento systém umístěn řekněme někde ve Francii, a nikoliv poblíž ruských hranic.
Evropa však podle Korotčenka nemůže představovat skutečnou hrozbu už proto, že její technologická úroveň výrazně zaostává za americkou, jež díky systému Aegis přináší do hry s názvem protiraketová obrana zcela nový rozměr. USA ovšem „pomohou“ i v tomhle, neboť jsou připraveny instalovat tento systém také v Evropě. A to samozřejmě nikoliv někde v západní části tohoto kontinentu, ale v blízkosti ruských hranic. Rakety umístěné v Rumunsku či Polsku bude navíc obsluhovat americký personál, což rovněž dokazuje, že Rusko neohrožuje Evropa, ale USA.
Z amerických plánů proto vyplývá jednoznačně spíše snaha o obklíčení Ruska než o ochranu Evropy, a je rovněž nápadné, že se Washington vzhledem k dvoustrannému snižování stavu zbraní zajímá mnohem méně o expanzi ostatních jaderných mocností. Obamův berlínský návrh by bylo možné skutečně chápat jako mírotvorný záměr s cílem posílení bezpečnosti Evropy, a nikoliv jako snahu o oslabení Ruska, pokud by Washington nabídl v rámci určitého gesta ještě před zahájením jednání o snížení stavu nukleárních hlavic o třetinu například stažení svého taktického jaderného arzenálu z Evropy na vlastní území.
Vztah USA-Rusko se vyostřuje – i kvůli Sýrii
Podle Korotčenka může Moskva na tyto kroky zareagovat jedině vývojem a přesunem vlastních systémů, například umístěním operativního taktického komplexu na území Kaliningradu. To přirozeně vyostří, ba dokonce zcela přehodnotí napětí mezi Západem a Ruskem. Zároveň si proto nelze představit ani posun v oblasti dosud nevyřešené kontroly konvenčních zbraní, což pouze dále oslabuje evropskou bezpečnost.
Umístění operativního taktického komplexu na území Kaliningradu by zcela přehodnotilo napětí mezi Západem a RuskemTaková situace, jak mnozí poznamenávají, je však opět pouze voda na mlýn USA. Díky zachování pocitu ohrožení může totiž Obama i v případě, že se od Evropy odvrátí, jako jediný garant bezpečnosti udržovat starý kontinent, jenž si jaksi nechce uvědomit, že destabilizaci šíří do značné míry právě jeho ochránce, nadále pod svým vlivem. A to jsme se nezmínili, že tím můžou USA zachovat rozdělení eurasijského geopolitického prostoru, jež je pro ně výhodné, neboť starou Evropu nadále nalaďuje proti Rusku.
Korotčenko konstatuje, že se tím přirozeně vyostřuje vztah Ruska s USA, které jsou v pozadí všech těchto kroků. A upozorňuje, že to vše posiluje napětí, které už je beztak zvýšené v důsledku sporů okolo Sýrie. Názory Moskvy a Washingtonu na řešení této krize se citelně rozcházejí. Zatímco Rusko by si přálo zachovat současný status quo, USA jsou pro bezpodmínečné odstranění syrského prezidenta Bašára Asada.
Stejně se Rusko staví proti uzavření vzdušného prostoru, zatímco USA ozbrojují opozici. Podle Korotčenka to vede jen k protahování bojů. Domnívá se, že z vojenského hlediska bude mít na budoucnost významný vliv, zda se Asadově armádě podaří uzavřít hranice, a tím zamezit přímé podpoře opozice. Jak však dodává, pouštět se do jakýchkoliv prognóz je těžké už proto, že současné krizi doopravdy rozumí jen Pán bůh.
Moskva každopádně nedopustí další řešení libyjského typu. Jednak trvá na mezinárodních právních zásadách, jednak by pád syrského režimu vážně poškodil její geopolitické zájmy. Poté by totiž logicky následoval Írán, v jehož případě by se nástup nové prozápadní vlády tragicky dotkl pozic Moskvy v kaspickém regionu. Američtí vojáci a příslušníci jednotek NATO by se objevili přímo v této oblasti, což by nejednu zdejší zemi namířilo proti Rusku.
Dalším, méně podstatným faktorem, na nějž však rovněž nelze zapomínat, je, že syrský přístav Tartus je posledním svého druhu ve Středozemním moři, kde mohou lodi ruské vojenské flotily čerpat pohonné hmoty a podstupovat nutné opravy. Konfrontace s Washingtonem v této otázce se proto nejspíš v blízké budoucnosti nezmírní. Moskva v Sýrii každopádně nedopustí další řešení libyjského typu
Navzdory tomu se rusko-americké vztahy neustále vyvíjejí, mezi USA a Ruskem však přesto zůstávají rozpory a tato situace se pravděpodobně příliš nezmění ani po zářijovém summitu G20 v Moskvě. Jak zdůrazňuje Korotčenko, průlom nelze očekávat už proto, že Rusko a USA jsou rivalové a vzájemná konfrontace se vyostřuje v důsledku zmíněných strategických kroků.
To vše pouze umocňuje fakt, že Washington posiluje nejistotu, když vysílá jako velvyslance do Moskvy odborníka na „barevné revoluce“ (Michaela McFaulta – pozn. red.), prostřednictvím nevládních organizací finančně podporuje opozici, což působí jako hrozba namířená proti současnému režimu, nebo zvyšuje tlak v souvislosti s takzvaným Magnitského zákonem. Odpověď Moskvy na tyto kroky na sebe dnes již automaticky nenechává dlouho čekat, což zatěžuje vztahy především v obalasti komunikace.
