Je třeba vytrvat v hledání smyslu lidské existence

V článku Karla Hlaváčka Jak v postfaktické době poznat pravdu považuji především za důležité rozlišení mezi takzvanou postfakticitou a postpravdou. První problematizuje založení pravdy na tom, či onom faktu a v podstatě činí vnímavými k základnímu východisku jakékoliv hermeneutické aktivity. To v podstatě znamená vědomí, že fakta určená k interpretaci jsou již sama – především jejich výběr a zábor do interpretačního rámce – výsledkem interpretace.

Druhé dekonstruuje pojem pravdy. Postpravdivý diskurs lze přirovnat k relativizaci možnosti dobrat se pravdivého tvrzení, nikoliv však postupnou falzifikací jedné teorie po druhé, ale spíše intoxikací jakékoliv debaty „hlasitými výkřiky“ či dokonce „žvásty“ umně míchajícími dílčí pravdy a lži.

Hlaváček připomíná, že cílem hlasatelů postpravdivé společnosti – a především politiky – není ani tolik překřičet jiné názory, ale spíše podemlít možnost pravdu nalézt, a tím se zalíbit lidu a nabídnout mu vždy to, co se „chce slyšet“. Zde se dotýkáme veledůležitého aspektu debaty o postfakticitě a době postpravdivé, který však Hlaváčkův článek nezmiňuje – role médií.

Rozmazávání celku

Nikoho nepřekvapuje tvrzení, že žijeme ve věku médií. Italský filozof Gianni Vattimo dokonce mluví o kultuře všeobecné komunikace a transparentní (postmoderní) společnosti, u jejíhož zrodu stojí masová média. Jedním z důsledků všudypřítomné moci médií je i přeměna prožívání subjektivity a od ní odvozené myšlení o smyslu, což zahrnuje i způsob přístupu ke kategorii pravdy.

Na základě „přirozené“ lidské důvěry v pokrok a postupného rozvíjení lidských možností díky technologickému vývoji by se mohlo zdát, že svět transparentní společnosti, ve které lze přenést informace o jakékoliv události s minimálním časovým prodlením na jakékoliv místo, bude přispívat ke srozumitelnosti a jasnosti všeobecné komunikace. Vždyť přece vidíme, „co se stalo“. Zobrazená fakta „mluví jasně“. Kdo může ještě pochybovat, „co je pravda“?

Při bližším pohledu však zjišťujeme, že vzestupná intenzita a působení médií (a média nejsou nic jiného než metody zprostředkování a zobrazování) nečiní automaticky společnost odpovědnější a osvícenější, ale naopak složitější a chaotickou. Zdá se, že více možností zobrazení neimplikuje ostřejší obraz, ale spíše rozmazává celek.

Budování politického programu

V této souvislosti lze číst poslední dobou módní výroky typu „postmoderna to přehnala“. Chce se tím říct asi tolik, že takřka nekonečná pluralita perspektiv a možných interpretací nahrává tendencím, které si na postpravdivém diskursu budují politický program. Stačí přece ukázat „alternativní“ fakta, zprostředkovat „alternativní“ informace, vše okořenit trochou senzace a výsledek se zaručeně dostaví. Výsledkem však není někoho přesvědčit o prezentované „alternativní“ pravdě, ale zpochybnit možnost za pravdivé považovat cokoliv.

Pro Vattima je postmoderní pel-mel mediálně zprostředkované reality pozitivní. Pluralita obrazů vzbuzuje vědomí, že „naše“ pravda má limity. Setkání s jinakostí ve vztahu k jednotlivému partikulárnímu vidění světa ve svém důsledku motivuje k reflexi toho, co je médii zprostředkováno.

Navíc tato postmoderní situace vede k vyvarování se extrémů ve vztahu k médiím, jimiž mohou být buď utopické výkřiky požadující návrat před vědecko-technickou mentalitu dnešní doby, nebo kulturní relativismus pověstného, ale mnohdy přeceňovaného „anything goes“. Vattimo navrhuje projít mezi Skyllou a Charybdou po cestě omezené racionality a takzvané derealizace, což lze přeložit jako implicitní vědomí, že svět je aréna, v níž se odehrává zápas interpretací bez jednou nutně dosažitelné finality, tedy jedné pravdy.

Přirozený sklon

Na tomto pozadí se ztráta jedné pravdy a nástup postfakticity nejeví dramaticky. Otázka orientace vůči pravdě tím však vyřešena není, naopak vyvstává v nové naléhavosti. Aneb jak říkával český filozof Jan Patočka (1907–1977): člověk nemůže žít s jistotou absolutní nejistoty. Který směrem se ale vydat? Kam napřít úsilí o nalezení pevného bodu ve světě, který otřásl fakty a od nich odvozenou pravdou? O co se opřít, když důvěra v média se jeví iluzorní?

Zdá se mi, že debata o postfakticitě a postpravdivé společnosti přehlíží jednu podstatnou věc – rozepři, dynamiku konfliktu různých pravdivostních nároků a partikulárních interpretací světa. Jako by primárním cílem vůči postfaktické postpravdě bylo vyrovnat se s populistickými „žvásty“, odhalit jejich podstatu, a tím je vyvrátit. Řečeno jinak, chceme si udělat jasno, co je a není pravda, a tím co pravdou není, se tolik netrápit.

Stále se tedy pohybujeme v paradigmatu pravda-lež, na čemž není nic divného. Máme totiž přirozený sklon pravdu hledat a tázat se po ní. Jenže ony „žvásty“ postpravdivého světa nemusejí být jen populistické, ale i třeba liberální, nebo konzervativní.

To nemá být srovnání nesrovnatelného. Chce se tím pouze říct, že do složitosti světa, v němž žijeme, patří i prvek, který označujeme za populistický, a jsme-li intelektuálně poctiví propagátoři pluralitního světa v mnohosti jeho interpretací, nelze se jen tak vytasit s jednoduchoupravdou o populismu. Tím postpravdivé žvásty nevymítíme, ani se jich nezbavíme.

Konflikt interpretací a vizí

Musíme se zaměřit na konflikt interpretací a vizí světa, protože ve střetu různých pohledů na pravdu se ukazuje problematičnost, která je naší době (ale svým způsobem každé historické epoše) vlastní. Konflikt, nebo polemika s tím, co se jeví, či jen zdá pravda, je širší a hlubší operace než pouhá rekapitulace faktů a vynesení soudu na jejich základě, tedy rozsouzení, zda to pravda je, nebo není. Konflikt interpretací spíše může přivést k otázce mnohem důležitější, a ne tak snadno rozsouditelné. Mám na mysli otázku smyslu.

U smyslu je to trochu jiné než u pravdy, kterou jsme si zvykli posuzovat způsobem, zda je, nebo není. Slova a činy totiž mohou být smysluplné a přitom stále neúplné a na cestě za vlastním smyslem. I když přijmeme v podstatě postmoderní stanovisko, že absolutního smyslu se zřejmě nikdy vyčerpávajícím způsobem nezmocníme, navzdory tomu nás neustálé usilování o smysl neuvrhne do relativismu. Naopak, hledání smyslu i v nejistotě zůstává smysluplné.

Zdá se, že svět médií a masové komunikace se zatím otázce smyslu vyhýbá, a místo toho utíká ke kauzám, senzacím a trendům, mezi něž patří i debata o době postfaktické, postpravdivé a v podstatě o post-cokoliv. Politika, jež není nic jiného než starost o věci veřejné, je zrcadlovým obrazem této situace.

Otázka vzdělání

Autentickou cestou za smyslem i autenticky smysluplnou cestou se ukazuje vzdělání, čímž se vracím k Hlaváčkovu článku, ale uvedu důležitou distinkci. Vzdělání poskytuje nejen orientaci ve složitosti světa a výchovu ke schopnosti vytvořit si vlastní kritický názor, ale především vzbuzuje touhu po hledání smyslu.

Vzdělání je prostor, kde nikoliv pravda, ale způsoby, jak se k ní dostat, jsou záměrně problematizované. Vážně pojatá problematizace nacházení cest k pravdě není nakonec nic jiného než umění intelektuálního a duchovního konfliktu, což je jinými slovy zase jen hledání smyslu a smysluplnosti, čehož se nelze nikdy vzdát.

Postfakticita, postpravda, postmoderna, jakýkoliv přídomek post evokuje změnu a posun. Je přitom lhostejné, zda hodnocení tohoto pohybu „za něco“ je negativní, nebo pozitivní. V obou případech se často zapomíná, že to, co přichází po magické předponě post, zůstává operativní.

Stejně jako postmoderna v sobě nese dědictví moderny, postfakticita pracuje s určitým pohledem na fakta a postpravda s konfliktem o pojetí pravdy. Není tedy třeba tento vývoj vítat, ani zatracovat, ale vytrvat v hledání smyslu a smysluplnosti lidské existence v tomto světě a ve všem, co bytí dnes a tady s sebou nese.