Gianni Vattimo, současný italský filozof, bývalý poslanec Evropského parlamentu a dle vlastních slov křesťan, který je rád, že Bůh zemřel, zveřejnil v roce 1989 knihu La societa trasparente (anglicky The Transparent Society, 1992). Letos vyšla česky pod titulem Transparentní společnost.
Vattimo si v ní v dialogu s nejvýznamnějšími filozofy 19. a 20. století klade otázku, jak lze ve světě, který postrádá veškerou pevnost a stálost, najít smysl a důvod k jakémukoliv závazku. Její čeští vydavatelé si pak s ní spojují nemalé „praktické“ naděje, o čemž svědčí věta na obalu: „Co zbytečných floskulí a směšných omylů by si naši politici, televizní diskutéři a umělci mohli odpustit, kdyby znali tuto knihu!“
Pozoruhodné je, že Vattimo, který bývá označován za „filozofa nových technologií“, současnost nezavrhuje, ani se teskně neohlíží po minulých uspořádanějších a stabilnějších světech. Naopak sází na možnost, že se v současném světě „snad konečně staneme lidskými“.
Jak Vattimo uvádí ve své autobiografii Non essere Dio – un’ autobiografia a quattro mani z roku 2006, již jeho jménem napsal Piergiorgio Paterlini (Nebýt Bohem; anglicky Not Being God. Collaborative Autobiography, 2009), představoval pro něho rok 1979 zlom. Tehdy ho napadla jediná myšlenka, kterou filozof – má-li jím opravdu být – musí získat, aby ji v dalších dílech ze všemožných úhlů pohledů osvětloval.
Ve Vattimově případě to byla, jak se často vtipkuje, myšlenka pozoruhodně slabá. Těžištěm díla tohoto filozofa se totiž stalo to, co nazval slabým myšlením (pensiore debole). A slabosti a oslabení je i klíčovým motivem jeho knihy Transparentní společnost.
Slabá skutečnost
Co Vattimo míní onou slabostí, nejlépe pochopíme, vztáhneme-li ji k postmoderní době. Dle něho slabost spočívá v tom, že svět ztratil jedno duchovní i sociopolitické centrum, ze kterého by se šířila civilizace nebo „pravdivý svět“. Místo toho žijeme – z velké části zásluhou médií – v různých světech, mezi nimiž se musíme pohybovat.
Zmnožená, a proto slabá skutečnost vyrostla z původně silné, nepoddajné a nesmiřitelné realityExploze myšlenkových rámců vedla k tomu, že žádný z těchto světů není stoprocentně přesvědčivý, a proto nad námi nemá dostatečně velkou moc, abychom se z něj nedokázali vymanit. Vattimo srovnává důsledek zmnožení myšlenkových rámců s tím, který má na diváka zmnožení televizních stanic a jejich programů. Může-li se dívat jen na jeden nebo dva, bere je vážně, v případě několika desítek je však sleduje nepozorně a nezávazně.
Zkušenost mnohosti světů má minulost. Zmnožená, a proto slabá skutečnost vyrostla z původně silné, nepoddajné a nesmiřitelné reality. Tou bylo období takzvaného metafyzického věku, který od novověku, kdy začaly slábnout všechny autority, směřoval ke svému konci.
Ztráta autority
Na rozdíl od postmoderní doby měl metafyzický věk jasnou a přehlednou architekturu – skutečnost spočívala na jednom neměnném a věčně pravdivém základu. Tuto pravdu zpřítomňovali – jakkoliv nedokonale – autority, ať už církevní či politické. Moc ale měla i společenská hierarchie, která byla – jak řecké slovo „hierarchie“ napovídá – doslova „posvátnou vládou“, a proto určitý díl nezpochybnitelné pravdy vyplývající z postavení náležel i jejím „nižším“ úrovním, například učitelům či rodičům.
Pravdu o tomto základu, který pomíjivé skutečnosti vládl, pak ve svých dílech odhalovali filozofové, jejichž cílem bylo dospět až k této nejzazší pravdivé realitě. V postmoderní době je tato představa jedné, pravdivé a neměnné skutečnosti otřesena, a tím oslabena. Se ztrátou autority se potýkají všichni v minulosti klíčoví hráči.
V postmoderní době je představa jedné, pravdivé a neměnné skutečnosti otřesena, a tím oslabenaCírkev se musela smířit s tím, že existuje mnoho cest, jak věřit, anebo že je dokonce možné nevěřit vůbec. Vládnoucí vrstva se pak přetavila do politiků, kteří musejí každodenně pracně přesvědčovat druhé, že jejich přesvědčení, jak spravovat společnost, je správné. A svou nezpochybnitelnou pozici musel vyklidit i nejvyšší garant – nežijeme-li v metafyzickém světě s věčnou strukturou, neexistuje ani prostor pro Boha v podobě metafyzické policie, která by spolehlivě „stíhala“ ty, kdo nemíní žít podle stanovených pravidel hry.
Nedůvěryhodné věčné ideje
Všechny tyto procesy vedly k tomu, co Vattimo nazývá změkčení či obměkčení skutečnosti. Racionalita a pravda byly totiž tradičně spojené s násilím – jediná pravdivá skutečnost vtrhávala do lidských životů nemilosrdně ve formě různých druhů ukázňování, případně vylučování ze společnosti, které často znamenalo smrt.
Společně s dějinným oslabováním přesvědčení, že máme jedinou správnou racionalitu, ustupovaly do pozadí i metody k umravňování odpadlíků. Toto změkčení pak lze sledovat v trestním právu, politických vládách i ve výchově. Vattimo do tohoto procesu řadí i technologický pokrok, který člověka osvobozuje od namáhavé fyzické práce. Podstatná je ale pro Vattima i další, výrazně nietzscheovská myšlenka.
Ve věku nadvlády metafyzického ducha, respektive přesvědčení o jediném správném postoji, byli nejen filozofové, političtí a náboženští představitelé, ale i běžní lidé přesvědčeni, že skutečnost směřuje k naplnění ideálu, který je vně ní, a tudíž vždy nedosažitelný.
Nietzscheovský vtip, který Vattimo domýšlí, pak spočívá v tom, že stal-li se tento metafyzický svět věčných idejí, ke kterému se více či méně upínáme, nedůvěryhodný, připravuje nás naše moderní nevíra nejen o toto zásvětí, ale i o to, co jsme až dosud považovali za skutečnost.
Neexistence objektivní reality
Vattimo tvrdí, že objektivní realita neexistuje. Proto je úsměvné, když politici – kde jinde než v televizi – říkají, že televize křiví realitu. Samozřejmě, že svět médií, umění ani vědy neposkytuje objektivní realitu, ani však politici, protože nic jako objektivní realita – platná, pravdivá a závazná pro všechny – neexistuje. Je to chiméra, pozůstatek metafyzického věku, ve kterém jsme byli přesvědčeni, že pravda je pevná a svět má neměnný řád.
Oslabení objektivní reality pak de facto spočívá v jejím popření. Vattimo píše, že skutečnost je pouze pohádka, nebo v lepším případě průsečík nejčastěji sdílených interpretací. Je však třeba zdůraznit, že Vattimovi v první řadě nejde o odpověď na otázku, co je dnes ještě pravda, ale mnohem spíše o lidskou svobodu.
Odlehčení skutečnosti, která na nás nedoléhá s takovou neúprosností, lze interpretovat jako záblesk nové lidské svobody, nebo dokonce určitý obraz spásy. Ve Vattimově knize Dopo la cristianita. Per un cristianesimo non religion z roku 2002 (Po křesťanství; anglicky After Christianity, 2002) pak má spása mnohem blíže k úlevě, ulehčení než k rozsudku či dokonalé spravedlnosti.
Velká vyprávění patří minulosti
Proti Vattimovu výkladu lze namítnout, že se proviňuje metafyzickým myšlením stejně jako myslitelé, které kritizuje. Vattimo totiž tvrdí – podobně jako francouzský postmoderní filozof Jean-Fran?ois Lyotard (1924–1998) –, že takzvaná velká všezahrnující kulturní vyprávění patří minulosti. Příběh o jediné západní kultuře se stal nevěrohodným, protože se sám Západ rozpadl do mnoha center. Navíc západní média přišla se zprávami o jiných než západních kulturách.
Příběh o jediné západní kultuře se stal nevěrohodným, protože se sám Západ rozpadl do mnoha centerTakové velké vyprávění jako by však podával i sám Vattimo. Rozdíl oproti tradičním velkým příběhům spočívá pouze v jeho přepólování hlavního hráče – v centru již není síla racionality, schopnost ovládat, ale slabost, mnohost a pozice ústupku, tedy jakási etika slabosti. Vychází-li navíc Vattimo výhradně ze západního myšlenkové tradice, sdílí tradiční předsudek velkých vyprávění – evropocentrismus.
Podobnou kritiku si zaslouží i Vattimův příslib emancipace oslabením moci disciplinovanosti. To, co Vattimo označuje za oslabení, lze z odlišné perspektivy považovat za zmocnění – uplatnění moci či donucovacích metod v oblastech, které byly v minulosti zásahu moci disciplinovanosti zcela ušetřeny.
Zmírnění donucovací moci
To, že na člověka dopadá donucovací moc mírněji, neznamená, že je svobodnější, ale jen to, že její účinek je méně brutální. Proniká však dokonaleji, a proto se s ní člověk musí potýkat i v oblastech, do nichž tato moc v minulosti neměla přístup. Takové její oslabení se pak dnes projevuje v průniku odposlouchání a monitorování do soukromých životů lidí, kteří by ještě před několika lety pozornosti unikali.
Je však třeba vzít v úvahu Vattimův důraz na experimentálnost jeho tezí, dokonce píše o sázce na slabost. V autobiografii Nebýt Bohem se pak věnuje těžkosti či závažnosti slabosti, jíž jsme vystavení. Nelze ji však považovat za danost, kterou by filozof Vattimo objektivně zkoumal, ale spíše za výzvu, jak se naučit ve slabé skutečnosti žít, protože nám často chybí síla se s ní vyrovnat.
To, že na člověka dopadá donucovací moc mírněji, neznamená, že je svobodnější, ale jen to, že její účinek je méně brutálníNejlépe to ukazují různé náboženské či politické fundamentalismy rojící se ve světě, ve kterém již i ti nejméně nápadití museli uznat, že se jedna pravda rozsypala jako rozbité zrcadlo. Neurotické snahy slepit ho, a přitom tvrdit, že se nikdy nerozbilo, jsou pak jedním ze současných projevů toho, jak je obtížné vyrovnat se s vlastním slabým nárokem na pravdu.
Záludnost postmoderní slabosti
S neméně obtížným problémem se potýkají i ti, kdo nejsou fundamentalisty. Slabostí totiž Vattimo ani zdaleka nemíní lhostejnost či lenost za situace, kdy už o nic nejde, a proto ať si každý dělá, co chce. Dle Vattima je tomu právě naopak.
Nejsou-li žádné duchovní hodnoty dané zvenku a předepsané, a ani naše životy předem nalinkované, můžeme-li si dělat, co chceme, je skutečně všechno jen na nás. A chceme-li, aby náš život měl nějakou duchovní hodnotu, nezbývá, než abychom si ji sami stvořili.
Záludnost postmoderní slabosti tkví i v tom, že v transparentní, „odlehčené“ společnosti bez pevného řádu je dobře vidět, jak kdo tvoří a nakládá se svým životem. Ve světě, který se emancipoval od metafyziky, pevných řádů a pravidel, nezbývá člověku nic jiného než se stát tvůrcem sebe sama, jenž se za nic neschovává, ani se nemůže o nic trvalého opřít. A tato slabost žádá pořádnou dávku síly.
Transparentní společnost
(La societa trasparente, Garzanti, Milán 1989)
AUTOR: Gianni Vattimo
VYDAL: Rubato, Praha 2013
ROZSAH: 140 stran
