Nejdůležitější novela rámcového zákona o potravinách za uplynulých 15 let, která se v současné době prokousává legislativním procesem, míří zcela určitě tam, kde měla být kontrola nad procesem výroby potravin již dávno: pod křídla jednoho resortu – ministerstva zemědělství. Navzdory tomu je cílový stav stále dost vzdálený.
Současná novela totiž posouvá kompetence Státní veterinární správy ČR (SVS) a Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) v dohledu nad kvalitou a bezpečností potravin do otevřených stravovacích zařízení, lidově řečeno do hospod a hotelových služeb. Řadu dalších potřeb týkajících se hranic působnosti státních dozorových orgánů však stále neřeší. Mimo jiné i proto, že na ministerstvu zemědělství se odehrává proces restrukturalizace státní správy a institucí působících v gesci tohoto resortu, například slučování Státní rostlinolékařské správy ČR (SRS) a Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ).
Příliš mnoho kontrolních institucí
Jen z výčtu zatím jmenovaných úřadů vyplývá, že proces kontroly výroby potravin v České republice je zbytečně složitý a v praxi jej zajišťuje příliš mnoho institucí, jejichž hranice kompetencí se navíc liší podle toho, zda jde o potraviny rostlinného nebo živočišného původu. Orgánů, které se v nějakém stupni na kontrolách potravin podílejí, je totiž ještě víc než jmenované čtyři instituce.Proces kontroly výroby potravin v České republice je zbytečně složitý a v praxi ho zajišťuje příliš mnoho institucí
Existují rovněž Česká plemenářská inspekce, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv, Česká obchodní inspekce působící pod ministerstvem průmyslu a obchodu a hygienické stanice v gesci ministerstva zdravotnictví. Svým způsobem je kontrolním orgánem i Státní zemědělský intervenční fond, jenž bdí nad podmínkami čerpání dotací a pro biozemědělce navíc celkem tři specifické, nicméně nestátní kontrolní organizace, které zajišťují dohled nad dodržováním ekologických aspektů biozemědělské produkce.
Výsledkem je zbytečná byrokracie, občasné překrývání působnosti jednotlivých institucí, nesystémově rozptýlené výdaje státu na jejich provoz a také vyšší riziko problémů, jež mohou vznikat tím, že jedna instituce bude spoléhat v kompetenčních překryvech při kontrolách na tu druhou. I když faktem je, že u nás to funguje spíše obráceně – jeden problém kontroluje z různých hledisek hned několik organizací.
Tak či onak je většina dozorových orgánů – až na hygieniky a obchodní inspekci (ta by se ale neměla zabývat složením či kvalitou potravin, ale šizením zákazníků při jejich prodeji) – v působnosti ministerstva zemědělství. Tento resort se ostatně v minulosti jmenoval ministerstvo zemědělství a výživy, v současnosti pak platí kampaně na podporu kvality potravin, projekty na stravování školáků (školní mléko, ovoce do škol) a poskytuje také dotace potravinářským podnikům.
Je tedy přirozené, aby byla kontrola výroby potravin „Od vidlí po vidličku“ či „Od zrna k chlebu“ v jeho působnosti. Protesty ministerstva zdravotnictví proti rozšíření působnosti SVS a SZPI proto nejsou příliš logické. Není přitom pravda, že by v dozorových orgánech ministerstva zemědělství nebyli hygienici, jak si možná někdo myslí. Odborníky s tímto zaměřením má samozřejmě jak SZPI, tak především SVS, která má navíc na hygienu zaměřený celý odbor.
Problém s kontrolami restaurací proto rozhodně netkví v tom, že by nebyli po změně kompetencí v novele zákona o potravinách k dispozici na ministerstvu zemědělství příslušní odborníci. Nepřineslo by to navíc prakticky žádné náklady na státní rozpočet, neboť neustálý útlum živočišné produkce v ČR ústí mimo jiné do uzavírání jatek, která z hlediska hygieny také obhospodařuje SVS. Na kontrolu restaurací je proto možné využít například pracovníky, kteří se zabývají dozorem na jatkách.
Budoucí sólo SZPI?
Jak již ale bylo řečeno, novela není v oblasti kontroly potravin cílovým stavem. Tím by měla být situace, kdy kvalitu a složení veškerých potravin sleduje opravdu jediná instituce, kterou je v současné době Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Naopak kvalita zemědělských surovin a produktů by měla mít dva pilíře – Státní rostlinolékařskou správu v oblasti rostlinné produkce a Státní veterinární správu v případě živočišné produkce. Role SZPI by pak začínala, když se surovina zpracováním mění na potravinu. Základním oříškem ovšem bude přesně specifikovat, kdy se to děje, neboť i zemědělská surovina má různé stupně zpracování, kdy se ještě potravinou nestává.Kvalitu a složení veškerých potravin by měla sledovat jediná instituce, kterou je v současné době Státní zemědělská a potravinářská inspekce
K tomu, aby se k cílovému stavu dospělo, je ale třeba také srovnat kompetence SRS a SVS, což nebude jednoduché. Obratnější SVS je totiž v rozsahu svých kontrol a dosahu do vlastní potravinářské výroby mnohem dál než SRS. Zejména proto, že měla v minulosti v čele schopnější manažery, ale i proto, že SRS je „služebně nejmladší“ státní dozorový orgán. To vše jsou rozhodnutí, která stát při zprůhlednění a systémovém uchopení dozoru nad výrobou zemědělských surovin a potravin teprve čekají. Teprve pak skutečně ubude byrokracie, teprve pak bude jasně stanovená odpovědnost jednotlivých institucí za konkrétní dohled nad konkrétními procesy.
Myšlenku jediného kontrolního orgánu nad výrobou potravin měl přitom již Josef Lux, nepodařilo se mu ji však prosadit. Možná ale Lux a další ani tolik nechtěli. Svým způsobem je přece praktické mít mnoho kontrolních institucí – víc různých ředitelských postů pro různé spřízněné manažery. Ti ovšem následně s větší či menší úspěšností vybudovali okolo svých organizací barikády postavené na deklarované nenahraditelnosti jednotlivých kompetencí. Tím vznikl nesourodý propletenec orgánů, který se konečně někdo snaží zhruba po 15 letech částečně rozplést.
Je přitom třeba přiznat, že situace v jednotlivých stadiích rozplétání může dočasně přinést i ještě větší znepřehlednění současného stavu. Ale pro všechny – stát, podnikatele i spotřebitele – by bylo žádoucí, aby tato stadia dokázali překousnout. A také, aby mezikroky netrvaly dlouho. Věřme, že se to podaří.
