Jen psy jsem ochotný ušetřit své jízlivosti

Podrobení se, které často tematizují náboženství, je hluboce pravdivým aktem. Jenže vynucujeme-li si podrobení se na druhém – ať už fyzickou silou, či společenským nátlakem –, překlopí se pravda v lež a násilí. I tak lze uvažovat nad novou knihou Michela Houellebecqa Soumission (Podrobení).

Francie není Houellebecq, prohlásil francouzský ministerský předseda Manuel Valls po atentátu na redakci Charlie Hebdo. Přinejmenším francouzský ekonom, novinář a spisovatel Bernard Maris, jedna z obětí středečního vraždění, by nesouhlasil. Svůj obdiv k romanopisci vyjádřil ve své loňské knize Houellebecq économiste (Ekonom Houellebecq).

Redakce Charlie Hebdo navíc minulý týden přivítala Houellebecqovu novou knihu Podrobení kresbou kouřícího spisovatele a textem: „V roce 2015 přijdu o zuby a v roce 2022 budu slavit ramadán.“ Karikaturista odkazoval na její děj – popis Francie poté, co v roce 2022 zvítězí v prezidentských volbách kandidát Muslimského bratrstva.

Shoda mezi satirickým týdeníkem a Houellebecqem však panovala v první řadě v tom, že nikdo nesmí zůstat ušetřen kritiky ani výsměchu – a city ať si každý nechá na doma. Tvrdí-li někdo, že je Houellebecq islamofob, bylo by na místě dodat, že stejně trpí fobií ze západní společnosti a že psi jsou jedinými tvory, které je ochotný ušetřit své jízlivosti.

Mistrovská zobrazení

Houellebecqovy knihy jsou mistrovskými zobrazeními všeho špatného v nás a kolem nás. Zatímco týdeník Charlie Hebdo halí odvrácené stránky naší skutečnosti do satiry, sepisuje Houellebecq to, co nazývá materialistické horory. Současnost vyobrazuje s nadsázkou, ale bez nadsázky platí, že jeho knihy bývají prorocké. Ostatně jako mág hledící do budoucnosti je vyobrazen i v onom inkriminovaném čísle časopisu Charlie Hebdo.

Na čem se Houellebecqova pověst mága či proroka zakládá? Ve svém románu Platforma (2001, česky 2008) vylíčil teroristické útoky v thajském turistickém ráji rok předtím, než se odehrály v říjnu 2002 na diskotéce v Bali. Anglický překlad vyšel týden před útoky 11. září 2001. V knize Mapa a území (2010, česky 2011) předpověděl dopady ekonomické krize a v Elementárních částicích (1998, česky 2007) etické problémy, kterým bude člověk čelit v době genových technologií.

A po vraždění, které se rozpoutalo v den, kdy nová Houellebecqova kniha vyšla, nabyl jeho výrok, „jen zhušťuji budoucnost“, mrazivé doslovnosti. Podle německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung byla přinejmenším jedna kulka teroristů určena i Houellebecqovi. Jakkoliv je tato situace jistě i pro romanopisce nesnadná, je na protivenství zvyklý.

V korespondenci s francouzským filozofem Bernardem-Henrim Lévym, která vyšla pod výmluvným názvem Ennemis publics (Veřejní nepřátelé, 2008), se Houellebecq vyznává ze své vášně vyvolávat protivenství. V dopisech Lévymu ji pak uvádí na pravou míru – cílem není ani provokace, ani upoutání pozornosti.

Romány o lásce

Ostatně, jen obtížně si lze představit člověka, kterému by veřejné vystupování svědčilo natolik málo jako Houellebecqovi. Jeho motiv je ještě o něco prostší – druhým se chce znelíbit jen proto, aby ho přijali. Nemají najít zalíbení na přikrášleném Houellebecqovi, který by budil iluzi, že je někým jiným. Druhému i veřejnosti se nabízí ve své nepřitažlivosti, nevrlosti, urážlivosti, se svou ekzematickou kůží a poněkud chorobnou láskou ke psům.

Jistěže je takový nárok na veřejnost nesmyslný a Houellebecq nemá nejmenší pochyby, že si svou nesnesitelností náklonnost nezajistí. Nakolik marný je tento boj o uznání, ukazuje svými knihami. Ostatně, Maris v úvodu své knihy o Houellebecqovi poznamenává, že všechny jeho romány, které mnozí považují za projev nejhlubšího cynismu, relativismu i sexuální zvrhlosti, lze považovat za příběhy o lásce. Přirozeně, že se této lásce nedaří.

Problém však nespočívá v tom, že by láska zůstávala nenaplněna, protože by byla neopětována – k tomuto scénáři chybí základní podmínka, že alespoň někdo by musel být schopný lásky tak, aby mohla být neopětovaná. Jenže takový románový scénář je v současnosti nepravděpodobný. Trpíme totiž chronickou neschopností milovat. Motiv tohoto egoistické scvrknutí člověka v sobě samém prostupuje první Houellebecqův román Rozšíření bitevního pole (1994, česky 2004) i dosud poslední knihu Podrobení.

Lpění na základech

Dějem nové Houellebecqovy knihy provází 44letý vysokoškolský profesor literatury a odborník na francouzského romanopisce a autora bible dekadentního románu Naruby z roku 1884 Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907). Francie se ocitá v přelomovém období – přečkala druhé prezidentské období Françoise Hollanda a stojí před novými prezidentskými volbami. Socialistický kandidát Manuel Valls vypadne již v prvním kole, proto se v druhém proti sobě ocitá Marine Le Penová a Mohammed Ben Abbes.

Díky široké podpoře Francouzů zvítězí Ben Abbes. Zvrat režimu, který kniha ukazuje, není násilný. Sice dojde i na pouliční bitvy, ale nikdo přesně neví, zda je vyvolali radikální muslimové, či jejich odpůrci z řad takzvaného identitního hnutí. Situaci uklidní nový francouzský prezident Ben Abbes, zdatný politik, který si uvědomuje, že chce-li zvítězit, musí přistoupit na pravidla západního světa.

Tato civilizace je sice mrtvá, o čemž málokdo pochybuje, navzdory tomu nemuslimští Evropané lpí na jejích základech – a Abbes si je vědom, že chce-li uspět, musí to respektovat. Neusiluje o zničení evropské civilizace a její nahrazení muslimskou. Svůj politický program zakládá spíše jako nový humanismus, který přesahuje jak sám islám, tak evropskou civilizaci, než jako náboženství.

Abbesovo hlavní téma

Díky tomuto přesahu je muslimský humanismus schopný vlít skomírající evropské civilizaci do žil nový život, který bude napájen z muslimského zdroje. Tím má vzniknout třetí cesta mezi životaschopným islámem a mrtvou evropskou společností, která nejen pozbyla své hodnoty, ale není ani schopná prosté reprodukce.

Hlavním tématem Bena Abbese jsou proto hodnoty, po nichž ani tolik nelační muslimové, neboť je mají, jako ateisté a vlažní či kulturní křesťané, kteří žijí v naprostém podrobení se tržním mechanismům. Západní společenské struktury založené na tržních principech proměnily každou oblast lidského života v konkurenci. Ta vybízí k individualizaci, jež podněcuje sobectví. Toto nastavení západního člověka má být překonáno, nikoliv však v rámci islámu, ale právě západní civilizace, která postupně přeroste ve výrazně muslimsky orientovanou společnost.

Ben Abbes si uvědomuje, nakolik je pro Evropany důležitý dialog, a proto komunikuje se ženami a s židovskou obcí a podporu Palestiny udržuje v rozumných mezích. Ženám není přikázáno ani zvláštní oblečení, ani zvláštní životní styl. Vítězství muslimského prezidenta však vede k tomu, že z ulic postupně mizí sukně a z veřejného prostoru ženy.

Abbes sice nepřestává zdůrazňovat, že si jsou muži a ženy rovní, ale má-li být překonána rodinná krize, měly by ženy převzít domácnost. Ty tento argument uznají a postupně mizí z pracovního trhu, což vede k poklesu nezaměstnanosti i k větší rodinné spokojenosti – doma je uklizeno, navařeno a čas na děti.

Prolínaní tří motivů

Západní společnost ztělesňuje v románu nespokojený a osamělý univerzitní profesor François, který svou samotu rozptyluje nezávaznými vztahy se studentkami, trpí různými fyzickými neduhy i nenávistí ke svým rodičům. Ve Françoisovi se prolínají tři motivy, tři cesty, jimiž se může civilizace ubírat, a zároveň tři podoby podrobení se – touhám, křesťanskému Bohu a muslimskému Bohu.

První podoba podrobení se rýsuje v Huysmansově životě, který François rekonstruuje v celém ději knihy. Huysmans se ocitá v podobně přelomové době jako François. Tradiční společenské uspořádání dosud funguje – láska se neprojevuje sentimentálními gesty, nýbrž obětí a prací pro druhého. Společnost se opírá o rodinu, jejímž prostřednictvím se obnovuje. Huysmans se však již z tohoto rámce vymaňuje. Jeho dekadentní romány líčí život, který vzdoruje všem společensky ustaveným normám a jenž vyústí v podrobení se touhám.

Ztělesněním tohoto podrobení se je François. Jak píše Maris ve své knize o Houellebecqovi: je-li utrpení hrdinů Dostojevského spjaté se smrtí Boha, pak Houellebecqových antihrdinů s emoční ekonomikou, která ovládla západní společnosti – láska byla vydána zákonům poptávky a nabídky. Mladí, bohatí a pohlední jedinci jsou schopní akumulovat neobvyklé bohatství, na druhé straně vznikají chudiny, které jsou z trhu lásky vyloučeny.

Trvalé touhy

Mezi těmito dvěma krajnostmi emočního a sexuálního bohatství na straně jedné a chudoby na druhé se odvíjejí průměrné životy jako řada neuspokojivých vztahů. Houellebecq nemoralizuje, jen chladně popisuje mrtvoly, v něž se lidé skomírající v řadě vztahů proměňují. Živý je ten, kdo je schopný milovat, ale právě tato schopnost se v řetězci vztahů vytrácí.

Lidé jsou tělesné bytosti, a proto budou toužit, i pokud jsou zbaveni schopnosti milovat. Právě věčně nenaplněné a stále se rozrůstající touhy jsou klíčem k pochopení současné západní společnosti – jsou vystupňované na nejzazší možnou míru, kde jsou ponechány neuspokojené. Bylo by proto chybou chápat název Houellebecqovy knihy Podrobení výlučně jako odkaz na podrobení se jedinému Bohu.

Houellebecq předkládá celý „katalog“ podrobení se – touhám je jednou z jeho podob, typickou pro západní společnost. Podrobení se Bohu je pak charakteristické pro islám. A na příkladu Huysmanse popisuje Houellebecq i třetí typ podrobení, který si Huysmans zvolil, když se po vydání románu Naruby rozhodl vstoupit do kláštera.

Skutečné podrobení se

Na pozadí těchto falešných podrobení se rýsuje ta jeho podoba, kterou Houellebecq považuje za jedinou pravou. Skutečné podrobení se je vydáním se v lásce, laskavosti a dobrotě. Houellebecq přitom nepopírá, že by k nácviku této ctnosti nemohlo přispět i náboženství. V dopisech Bernardu-Henrimu Lévymu zmiňuje v této souvislosti křesťanské milosrdenství a buddhistický soucit. Toto vydání se druhému považuje Houellebecq za nejvznešenější pravdu, již rozpracovali právě náboženští myslitelé.

Nic to však nemění na skutečnosti, že by Houellebecq z muslimské Francie neměl radost. Problémem by ani tolik nebyl požadavek podrobení se, nýbrž způsob jeho vymáhání. Ke skutečnému podrobení totiž lze dospět pouze z vlastní vůle! Lidem musí být dána svoboda, aby se zvrhli. Hodnotné je jen podrobení se, které vyplývá z vědomého rozhodnutí a jež vzniká navzdory možnosti vydat se hladovému koloběhu tužeb.

Překonání sebestřednosti, které Houellebecq považuje za nejvyšší lidskou hodnotu, nelze po nikom žádat a nemůže být ani výsledkem společenské adaptace. Cesta lásky vede přes omezení svobody a tužeb, ale jsme to jedině my, kdo si může stanovit takové meze. Je-li někdo zkažený, je zbytečné, aby mu tuto skutečnost kdokoliv oznamoval. Napraví ho pouze vlastní vhled a rozhodnutí.

Michel Houellebecq nenapsal knihu o muslimech nebo o islámu, ale o současné západní společnosti. Zánik jí nehrozí, protože by byla málo vzdělaná, příliš svobodná a otevřená imigrantům, nýbrž proto, že je málokdo schopný milovat druhého člověka.