V dramatické básni Moudrý Nathan německého osvícenského spisovatele Gottholda Ephraima Lessinga (1729–1781) klade muslimský sultán Saladin obtížnou otázku: Které ze tří monoteistických náboženství je to pravé – judaismus, křesťanství nebo islám? Moudrý Žid Nathan se přímé odpovědi vyhne a místo ní nabídne podobenství o prstenu:
Byl otec, který měl zázračný prsten. A každého, kdo jej nosil na prstu, milovali lidé i Bůh. Z jedné generace na druhou tento prsten dědil syn. K jednomu otci však byl Bůh obzvlášť milosrdný a syny mu nadělil tři. Kterému má dát prsten, jestliže je všechny tři miluje stejně?
Otec zvolí trik. Nechá zhotovit dva prsteny nerozpoznatelné od pravého a rozdá je synům. Ti se však po otcově smrti vydají k soudu, aby určil, který ze tří prstenů je pravý a funkční. Soudce před obtížným úkolem rezignuje: nejsem schopný rozhodnout, odpoví synům, a doporučí jim, aby každý věřil, že právě jeho prsten je ten pravý. Třeba i díky této víře ho pak budou milovat lidé a Bůh stejně, jako své syny miloval jejich otec.
Svátky jara a obnovy, se kterými se setkáváme nejen ve všech náboženských systémech, ale i nenáboženských tradičních obyčejích, lze v určitém smyslu považovat za Nathanův prsten. Z jarního procitnutí přírody ze zimního spánku a jejího znovuoživení se těšil archaický člověk dlouho před monoteistickými náboženstvími. I pohanský člověk slavil úmrtí svého boha a jeho vzkříšení k životu v postavách Dionýsa, Osirida či Adonise.
Symbolika odumření a následného procitnutí, nové hojnosti a plodnosti, kterou religionista Mircea Eliade spojuje s nejstaršími archaickými náboženstvími, se následně promítá do judaismu i křesťanství. V Íránu, Afghánistánu či v Iráku se pak slaví svátek Nourúz – oslava vítězství světla nad temnotou.
Lidské selhání
Židé radostnou událost návratu přírodní hojnosti a obnovy historicky přeznačili – neslaví jen oživení přírody, byť i ono hraje v symbolice židovského svátku Pesach důležitou roli. V první řadě slaví útěk z Egypta, vyjití na svobodu a novou naději, kterou představuje probouzející se příroda. Tato naděje je tím včleněna do lidské skutečnosti a stává se jejím symbolem. Nejen příroda začíná znovu, znovu a s novou nadějí začíná i člověk.
Pro židovský svátek Pesach i pro křesťanské Velikonoce jsou klíčové symboly plodnosti a hojnosti v podobě mláďat či zelenajících se ratolestí
Křesťané přijímají přírodní symboliku i motiv nové svobody. Pro svátek Pesach i pro křesťanské Velikonoce jsou klíčové symboly plodnosti a hojnosti v podobě mláďat či zelenajících se ratolestí. Návaznost na židovský svátek Pesach je zjevná v Ježíšově Poslední večeři, při které i on oslavuje vítězné vyjití z Egypta.
V křesťanském velikonočním příběhu se však symboly života a smrti, naděje a beznaděje nejprve slijí do bolestného období, ve kterém smrt přemůže život. Ani zdaleka však nejde jen o přirozený proces odumírání, který by byl krůček od nového zrození, ale i o bolest a ztrátu, jež není vyvolána neúprosnými přírodními cykly. Tuto bolest způsobuje čistě lidské selhání. Jeho obraz pak poskytují události v Getsemanské zahradě před Ježíšovým zatčením.
Ježíš, učedníci a Máří Magdaléna
Z evangelií se dozvídáme, že Ježíš ví o svém nadcházejícím utrpení, jeho duše je smutná a své učedníky prosí, aby s ním bděli, zatímco se bude modlit. V modlitbě se Ježíš ptá svého Otce, zda musí kalich utrpení vypít až do dna. A po návratu ke svým učedníkům zjišťuje, že jeho prosbu nenaplnili. Usnuli a Ježíše nechali se svými úzkostmi o samotě. Ježíš proto požádá mžourající učedníky podruhé, aby nespali, a opět se začne modlit. Učedníci však usnou podruhé. Poté je Ježíš požádá potřetí o pozornost, ale oni i potřetí usnou.
Spojovala-li učedníky víra a jediný učitel, začínají se schovávat, aby nedopadli stejně jako Ježíš
Mezitím přichází Jidáš a Ježíše políbí na tvář. Po trojím usnutí v Getsemanské zahradě a Jidášově polibku následuje trojí zapření Petrem a potupné ukřižování Ježíše mezi skutečnými zločinci. Učedníci, kteří mu za jeho život slibovali věrnost, se mezitím ze strachu rozutečou. Spojovala-li je ještě před několika dny víra a jediný učitel, nyní se schovávají, aby nedopadli stejně jako Ježíš a přemítají, jak je možné, že naděje, kterou vkládali do svého pána, skončila takovou prohrou.
Stejně nešťastná je i Máří Magdaléna, která se však neschová a pečuje o Ježíšovo tělo. Jenže přijde další rána v podobě prázdného hrobu. Tělo tedy muselo být ukradeno. Když plačící žena potká neznámého muže, kterého má za zahradníka, a obrátí se na něho, zda neví, co se stalo s tělem, muž neodpoví, ale osloví ji jménem. Marie ihned uvěří, že jde o vzkříšeného Ježíše a odchází radostnou zvěst předat učedníkům. Ani ti ale Ježíše dle těla nepoznávají, identifikují ho až podle jeho chování. Největší skeptik Tomáš si nechá odhalit rány, kterými se Ježíš před nevěřícím legitimuje.
Skepse a nedůvěra – znamení rozumnosti
Z křesťanského příběhu vyplývá, že velikonoční příběh se netýká nové naděje, která je člověku vlita do žil stejně neúprosně a skoro proti jeho vůli, jako slunce probouzí k životu rostliny. Bez lidského přičinění není ani nové naděje. Člověk nevychází z pašijového příběhu příliš dobře, je slabý, proradný, nespolehlivý a pochybovačný.
Velikonoční příběh se netýká nové naděje, která je člověku vlita do žil stejně neúprosně a skoro proti jeho vůli, jako slunce probouzí k životu rostliny
Přitom nejde jen o zapření jako v Petrově případě, ale o bytostnou, „nezáměrnou“ slabost, či dokonce o hloupost člověka, který v rozhodujícím okamžiku svého života usne. Co s takovým nízkým tvorem? Snad by bylo možné říct, že pohané slaví svátek důstojněji, protože se obracejí k přírodě, na jejíž cyklické opakování se přece jen lze více spolehnout.
Nám je však – zřejmě stejně jako lidem v době Ježíše – blízký obraz, který evangelia o člověku podávají. Málokomu dělá problém pochopit únavu, zapření, slabost, neschopnost uvěřit či strach. Vždyť kdo by obstál lépe! K tomu je současný člověk skeptický a rád si nechává otevřená zadní vrátka.
To není doklad nevíry či neschopnosti stát si za svým, ale spíše racionálního vyhodnocení situace. Skepsi, nedůvěru v druhé i v sílu přesahující bezprostřední skutečnost považujeme za znamení rozumnosti. Snadno se smíříme s tím, že nejpodstatnější okamžiky svého života, obrazně řečeno, prospíme. Za zhruba 70procentní nebo dokonce 80procentní přesvědčení se na smrt nechodí.
Víra napravuje
Příběh křesťanských Velikonoc ukazuje cestu pro ty, kdo se s touto situací nechtějí smířit. Dokonce může jít i o protest proti lidskému bytí, které klopýtá od zmaru ke zmaru. Po slabosti, zradě a potupné smrti následuje vzkříšení. Zvěst zní: víra může člověka napravit a vzkřísit k novému životu.
Ježíšova velikost neponižuje, neuzavírá člověka do ochromení z vnějšího světa a z vlastní malosti, ale naopak jeho nitro otvírá
Určitou podobu nového života ostatně zakusí učedníci již za svého života. Ti sice Ježíše zapřeli, ale poté, co se setkají se vzkříšeným Ježíšem, najednou jsou ochotní nejen svůj život riskovat, ale jej i za ideu nového života obětovat. Jejich víra je nyní založena na přesvědčení, že každodenní život je sice prostoupen křivdami, lidskou úskočností a nespolehlivostí, nepředstavují však, přestože na nás při nich sáhne smrt nebo nás dokonce přemůže, přírodní zákon, kterému bychom se museli bezmezně odevzdat.
Z toho však nevyplývá, že by víra proměnila učedníky v nadlidi. Svatý Pavel není přesvědčen o své vyvolenosti poté, co se mu zjevil Ježíš. Velikost Ježíše ho usvědčuje z vlastní malosti, a proto se diví, proč se Ježíš zjevil takovému „nedochůdčeti“.
Současně však pouze Ježíšova velikost – na rozdíl od velikosti třeba vladaře – neponižuje, neuzavírá člověka do němého ochromení z vnějšího světa a z vlastní malosti, ale naopak jeho nitro otvírá schopnosti práce ve světě a na sobě samém. Víra ve zmrtvýchvstalého Ježíše otvírá člověku oči, protože jakkoliv se mechanismy každodenního života jeví neúprosné, má smysl pracovat, bojovat, věřit, neboť se s každou bolestí, nejistotou a nezdarem otvírají nové možnosti.
Jak nerezignovat
Pohanské, židovské i křesťanské Velikonoce jsou totiž bytostně spjaté s novými možnostmi vycházejícími z temné stránky života – ze smrti a pocitu zmaru, který symbolizuje dlouhá vyčerpávající zima. Křesťanství však přidává další zvěst: ani v největším zoufalství, v bezvýchodné situaci lidské zrady a následné bolesti, ani v samotné smrti není věc ztracena. Životní prohry nám totiž možnosti nejen berou, ale i dávají.
Z toho hlediska náš život závisí na Velikonocích, na tom, že zima skončí a příroda znovu ožije, a na tom, že naše naděje vkládané v sebe samé i v druhé nebudou zdrojem zklamání, ale síly. Křesťanské Velikonoce pak můžeme číst jako protest proti lidskému zmaru i proti lákavé nabídce rezignovat a zmar vydat za všeobecný zákon světa.
Cestu, jak nerezignovat, ukazuje nejen Ježíš, ale i velkolepé přiznání jednoho ze dvou zločinců na kříži
Cestu, jak nerezignovat, ukazuje nejen Ježíš, ale i velkolepé přiznání jednoho ze dvou zločinců na kříži. Byl to sice lotr, ale jeho upřímné vyznání mu okamžitě přineslo spásu. I v tom spočívá velikonoční zvěst o novém životě – rozhodnutí o životě a smrti se neděje na základě vypočítávání a porovnávání zásluh a selhání. Jde o jedinečný okamžik, ve kterém dotyčný projeví upřímnost, protože vidí naději, třeba i na kříži. Zločinec byl z našeho přízemního hlediska naprosto bláhový – co jiného mohlo takového lumpa čekat?
Visí právem, protože se provinil ještě větší malostí než my ostatní. Svou vírou se však dokázal nad svou situaci povznést, čímž vlastní možnost nezaspal. Velikonoční zvěst je z tohoto hlediska velkolepým příběhem nejen o lidské nízkosti a nevíře, kterým dobře rozumíme. Především však odvážně sděluje, že lidská malost ani smrt nejsou naším posledním slovem.
