Středoškolský učitel Martin Rosocha z třeboňského gymnázia vystoupil minulý týden s peticí proti tomu, aby resort školství v jižních Čechách vedli komunisté. Studenti jeho požadavek na odstoupení radní za KSČM podpořili demonstrací, na čtvrtek 22. listopadu vyhlásili stávku.
Hejtman Jiří Zimola se ke změně koaliční smlouvy s KSČM nechystá. Komunistická radní pro školství a kulturu Vítězslava Baborová zůstává ve funkci.
Ve středu jsme v rozhovoru s radní Baborovou přinesli její pohled na vyhrocenou situaci. Mimo jiné uvedla, že za protestem se skrývají i jiné politické zájmy a že přerostl do osobních útoků. Jak jsme přislíbili, dnes dáváme slovo jejímu „oponentovi“ Martinu Rosochovi.
ČESKÁ POZICE: Můžete vyloučit, že petici, kterou jste inicioval, a další protesty proti obsazení resortu školství v Jihočeském kraji radní za KSČM někdo v tuto chvíli nezneužívá ke svým politickým zájmům?
„Je snadno ověřitelné, že mi jde o princip, nikoli o zákulisní hry, mocenská přetahování, šedé zóny a kariérní postupy, které jsou mi ukradené“ROSOCHA: Tohle se nedá vyloučit nikdy. Na podobné události se vždy nabaluje mnoho skupin, které sledují bůhvíjaké cíle. Ozvaly se spousty osobností, které se na tom snaží zajisté uhrát politické body. Výsledkem je jakási konspirace, že mám politické ambice, případně že sleduji zájmy kohosi jiného v pozadí. Je škoda, že se tím ředí smysl celé petice. Přitom je snadno ověřitelné, že mi jde o princip, nikoli o jakési zákulisní hry, mocenská přetahování, šedé zóny a kariérní postupy, které jsou mi ukradené.
ČESKÁ POZICE: Jaký byl tedy váš motiv? Vaše vystoupení jsou hodně nekompromisní.
ROSOCHA: Jsem učitel na gymnáziu. Je pro mě zkrátka nepředstavitelné, že mě a nás řídí někdo, kdo je členem komunistické strany. Ta představa, že ráno kráčím do hodin pod bdělým pohledem někoho, kdo je morálně zdiskreditován přihlášením se ke komunistické ideologii, je strašná. A ještě strašnější je to mlčení, které lze doslova slyšet od lidí, kteří sice nesouhlasí, v rámci své rezignace nad stavem věcí veřejných už ale jenom mávají rukou.
ČESKÁ POZICE: Z toho, co říkáte, vyplývá, že mezi krajní, fašizující pravici a komunisty dáváte rovnítko...
ROSOCHA: Ano, velké rovnítko. Obojí chápu jako extremistické ideologie. Rozdíl je jen v tom, že s fašismem jsme se dokázali vypořádat, aniž by to bylo považováno za něco nepřípustného, zatímco komunisté jsou zde stále, využívajíce plně slabosti demokracie. Přitom viditelným důsledkem těchto scestných myšlenek je okolo sta milionů mrtvých. Nejenom z historie, ale i ze současnosti; neznám jediný případ, kdy by se komunismus nezvrhl ve zrůdný teror. To nestačí? O čem se pořád chceme přesvědčovat?
ČESKÁ POZICE: Mluvil jste s radní Baborovou? Třeba byste zjistil, že jsou věci, na kterých se shodnete.
„V osobě radní Baborové, tím, k čemu se hlásí, je ztělesněn režim, který například omezoval lidi ve vzdělání, v povolání, zavíral je do vězení, mučil“ROSOCHA: I s tím nejhorším člověkem se na něčem shodnete, třeba na tom, že vám chutná svíčková. Ono v této kauze ale nejde o paní Baborovou nebo o to, co si myslí o školství. Může být zajisté skvělá po profesní stránce, může být perfektní učitelkou matematiky nebo fyziky. V její osobě, tím, k čemu se hlásí, je ale ztělesněn režim, který například omezoval lidi ve vzdělání, v povolání, zavíral je do vězení, mučil, a to jen a jen z důvodu politického nesouhlasu, případně špatného původu.
Paní Baborová je tím, k jaké ideologii se hlásí, tím, že tvrdí, že si většina lidí nepřála v roce 1989 změnu, podle zákona číslo 198 z roku 1993 (zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu – pozn. red.) je plně spoluodpovědná jako osoba aktivně režim prosazující, protože režim před rokem 1989 je z hlediska tohoto zákona nejenom nelegitimní, ale také zločinný a zavrženíhodný. Já nevím, zda si to radní uvědomuje, ale z hlediska právního, o morálním ani nemluvě, to tak je. Následně se potom ptám: Jak může takováto osoba řídit krajské školství, tedy instituci, která má ztělesňovat to nejlepší pro časy budoucí?
ČESKÁ POZICE: Paní Baborová říká, že se cítí ohrožena, že je na ni vykonáván nátlak, bojí se, že ji někdo fyzicky napadne. Co když někdo té situace, kterou jste vyvolal, zneužije a paní radní ublíží? Ty příklady tady u komunistických funkcionářů jsou: Jiří Dolejš nebo Jiří Svoboda. Budete v případě, že by se něco takového stalo, cítit spoluodpovědnost?
ROSOCHA: Hrozně těžká otázka, zaskočila jste mne. Vše co činíme, má vždy následky, je ale mimo lidské možnosti předvídat, jaké budou do puntíku. Ano, budu cítit spoluzodpovědnost, protože chápu, že když člověk něco vyprovokuje, je za své činy odpovědný. Na druhou stranu, míru mojí viny by asi musel posoudit soud. Dodávám, že to, co se děje paní Baborové, se děje také mně. Dostávám doslova stovky e-mailů, v nichž jsem osočován, a je mi nadáváno. Porušujete tohle, tohle a tohle. Totéž chodí na školu ve formě dopisů. Společnost je jak papiňák, věci se neřeší dialogem. Většina těch nesouhlasných zpráv mi potom vytýká, proč neřeším pravicové vlády, beroucí na hůl chudé, vlády, které extremismus svým chováním podporují. Jako by mi bylo vytýkáno, proč se ještě nezjevil někdo, kdo dokáže vyřešit vše.
Přitom to podstatné, co je v petici sdělováno, je skutečnost, že jakákoli forma nedokonalé (se všemi chybami) demokracie je lepší než totalita, která nabízí recept na cokoli, aniž by ho jedinkrát dokázala vyřešit jinak, než miliony mrtvých. Je pro mne neodpustitelné, že se stále nedokážeme poučit a sedáme těmto zjednodušením na lep. Nemůžu se smířit s tím, že jsou tu po třiadvaceti letech znovu lidé, kteří nás přesvědčují o něčem, co je prokazatelně jedním z největších průšvihů lidstva. Právě proto jsem petici sepsal, za všechny ty, kteří byli komunisty zabiti, za ty, kterým byl zničen život. Psal jsem to za Františka z filmu Všichni dobří rodáci, vyčerpaného, zničeného a brodícího se sněhem k domovu, který mu byl zdevastován.
ČESKÁ POZICE: Po odborné stránce se proti tomu, že se paní Baborová stala krajskou radní pro školství, asi nedá mnoho namítat. Nebo ano?
ROSOCHA: Člověk si musí některé věci odstupňovat podle toho, jaký pro něho mají význam. Z pohledu vyššího principu mravního je u paní Baborové úplně nahoře stranická ideologie, teprve potom pracovní odbornost. Paní Baborová je asi fajn babička, máma, třeba umí skvěle vařit a dobře učí děti. Pro mne je ale principiální, že na resortu školství představuje na prvním místě komunismus, nikoli výborně spočtené úlohy z matematiky, případně koláčky a dobrou bábovku.
Vzpomínám si, jak jsem s těmito tezemi vystoupil na pedagogické radě; ve sborovně okamžitě vyvstalo dusno. Ne, můžeme s tebou souhlasit, hlavně ale na sebe nebudeme upozorňovat. Strach by se dal krájet. Strach o školu, o finance, o investice. Strach, jako by tady už opět byla totalitní společnost. V tu chvíli jsem cítil druhý hrozný průšvih, totiž že už jsme opětovně semleti.
ČESKÁ POZICE: Takže na tom, že komunista nemá vést resort školství, trváte i přesto, že ho má vést na základě demokratických voleb?
ROSOCHA: Ano. Z hlediska odstupu je těžké hodnotit časovou linii k samotnému začátku, najít ten bod, který byl stěžejní, od kterého se vyvíjí to ostatní. Když už je opravdu zle, většinou se ohlédneme, abychom zjistili: No ano, támhle to bylo. Člověk velmi těžko tyto okamžiky dokáže rozeznat. Myslím, že jeden takový ale právě nastal, že je třeba se ozvat. Protože teď je třebas pojistkou proti komunistům ještě rada, pak bude v záloze zastupitelstvo... A pak?
„Na jedné z těch křižovatek právě přešlapujeme. Rozhodujeme se, zda budeme legitimizovat opětovné ideály komunistů, zda jim dáme další šanci.“Jsou to jisté dějinné křižovatky, na nichž se musíme rozhodnout, kam budeme vlastně směřovat. Na jedné z těch křižovatek právě přešlapujeme. Rozhodujeme se, zda budeme legitimizovat opětovné ideály komunistů, zda jim dáme další šanci. ČSSD má v tomto hlavní slovo, přitom Bohumínské usnesení jasně deklaruje nepřípustnost spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami. Ano, slyším námitku, že tohle usnesení podle ČSSD neplatí na krajské úrovni. Potom se ale ptám: Byla by paní radní ve chvíli postupu do celostátní úrovně považována mávnutím kouzelného proutku za extremistu? A byla by, pokud by se rozhodla sestoupit znovu na úroveň kraje, opět „očištěna“? Jsou to paradoxy, na které by bylo dobré odpovědět; čím déle budeme přemítat, jak to vlastně je, tím více budou komunisté sílit.
ČESKÁ POZICE: Jakou podobu nakonec bude mít čtvrteční stávka na třeboňském gymnáziu?
ROSOCHA: Kéž by se dalo na tuto otázku odpovědět vyčerpávajícím způsobem. Představa je taková, že samotný protest bude probíhat v aule školy. Studenti vyššího gymnázia, kteří se budou chtít účastnit, budou mít možnost vést debatu na téma petice a následného studentského prohlášení. Následně si ale budou muset „zameškanou“ hodinu nahradit. Kdo z jakýchkoli důvodů souhlasit nebude, bude mít řádnou výuku. Bude-li to takto doslovně, ovšem nevím, situace je značně precedentní.
ČESKÁ POZICE: Vy jste vyrůstal v nekomunistické rodině?
ROSOCHA: My to měli napůl. Jedna část je komunistická se vším všudy. Od tety mi také přišla značně vulgární SMS bez jména a bez pojmenování. Čirá nenávist. Druhá část rodiny pochází ze starého sedláckého rodu. V podhůří Jeseníků jsme měli statek. Jak to dopadlo, je podobné mnoha jiným osudům… Nejdřív hořela stodola, výměny polí, nesmyslné nároky na výnosy, konečné odevzdání majetku družstvu, které jej zdevastovalo. Zbyl nám pouze barák, o který jsme přišli v roce 1985, protože se tam stavělo sídliště. Děda čtrnáct dní nato zemřel na mrtvici.
ČESKÁ POZICE: Chtěl jste být vždycky učitelem?
ROSOCHA: Kdybych plnil skryté přání svých rodičů, jsem teď asi zubař, případně inženýr přes motory. Jak už to ale často bývá, osud zavane člověka někam do jiných sfér. Mne zavanul k učitelství, k povolání z nejkrásnějších. Někde uvnitř cítím, že tyto věci si člověk zkrátka nevybírá, že jsou dané. Jestli se tomu potom říká poslání, je docela vedlejší.
