Letos se na přelomu ledna a února se uskutečnila jubilejní 50. mnichovská bezpečnostní konference. Stejně jako každý rok se jí zúčastnilo mnoho premiérů či ministrů zahraničí a obrany. V jednom ohledu však byla výjimečná.
Při jejím zahájení 31. ledna totiž německý prezident Joachim Gauck pronesl průlomový projev „Role Německa ve světě: Poznámky k odpovědnosti, normám a aliancím“. Vyslovil se v něm pro větší angažmá Německa ve světě a nastínil v ní dilemata, jimž je vystavena nejen jeho země, ale i dnešní Evropa. Šlo o skutečně státnický projev, a proto se jej ČESKÁ POZICE rozhodla zveřejnit v plném znění, mezititulky jsou redakční.
Padesátiletá historie mnichovské bezpečnostní konference odráží nemalý úsek dějin Spolkové republiky Německo: od obhajoby Západu až po globální uspořádání či od vojenské vědy až po obsáhlý pojem bezpečnosti. Vskutku velký záběr! Když se konference zde v Mnichově konala poprvé, bylo Německo i jeho hlavní město rozdělené a visela nad nimi atomová hrozba. Dnes nás tíží nová napětí a nové války – mezi státy i uvnitř nich, blízko i daleko od nás.
Proto se základní motiv mnichovské konference nemění. Bezpečnost zůstává existenční otázkou pro každého člověka i všechny národy. K silným stránkám otevřených společností patří schopnost veřejné debaty o složitých a komplexních tématech, jak se tomu již tradičně děje na mnichovské bezpečnostní konferenci. I přes všechny své kontroverze totiž přispívá k upevnění bezpečnosti a míru cestou dialogu.
My Němci jsme na cestě k formě odpovědnosti, s níž máme zatím jen malé zkušenosti
Vážený pane Ischingere (Wolfgang Ischinger, právník a někdejší diplomat, je nyní předsedajícím tohoto setkání – pozn. red.), společně s vaším předchůdcem Horstem Teltschikem a zakladatelem Ewaldem von Kleistem jste z bezpečnostní konference učinili mimořádné fórum, bez něhož si již nedovedeme představit celoroční plán akcí zahraničních a bezpečnostních politiků. A proto jsem přijel velmi rád, abych zahájil tuto 50. konferenci.
Kulaté narozeniny jsou příležitostí k ohlédnutí, ale samozřejmě zejména k upření pohledu do budoucna. Proto bych dnes rád pohovořil o cestě Spolkové republiky Německo a o tom, kam může tato cesta do budoucna vést. My Němci jsme totiž na cestě k formě odpovědnosti, s níž máme zatím jen malé zkušenosti. Zkrátka, chtěl bych hovořit o roli Německa ve světě.
Německo dnes
Dovolte mi hned na začátku jednu poznámku – toto je dobré Německo, to nejlepší, jaké jsme kdy měli. Vyslovit tento názor neznamená přikrašlovat realitu. Když jsem se narodil, vládli nacisté, kteří svět zaplavili utrpením a válkou. Když skončila druhá světová válka, bylo mi pět let. Naše země byla zničená, materiálně i morálně. Podívejme se, kde je Německo dnes.
- Je to země se stabilní demokracií, svobodná a mírumilovná, prosperující a otevřená.
- Zasazuje se o lidská práva.
- Je spolehlivým partnerem v Evropě i ve světě, se stejnými právy i stejnými povinnostmi.
To vše mě naplňuje hlubokou vděčností a radostí. Ale právě proto, že Německo dnes prožívá dobré časy, si musíme položit otázku, co můžeme změnit dnes, aby nám i zítra zůstalo to, co je pro nás podstatné.
Někteří lidé v Německu se ptají, co by se vlastně mělo měnit. Naše země je obklopena přáteli a široko daleko není státu, který by chtěl být naším nepřítelem. Myslí si, že německá zahraniční politika pro sebe už dávno našla správný recept a že je snad zde jenom minimální prostor pro úpravy, rozhodně ne však pro nutnost změn. Proč opravovat něco, co není poničené?
Hlavní zahraničněpolitický zájem
Tento argument je bezpochyby pravdivý v tom, že německá zahraniční politika má solidní kořeny. Její hlavní vymožeností je skutečnost, že Německo za pomoci svých partnerů po minulosti postižené válkou a dominancí vybudovalo přítomnost vyznačující se mírem a kooperací. Patří k tomu usmíření s našimi sousedy, národní cíl evropského sjednocení i spojenectví s USA jako základní pilíř Severoatlantické aliance.
Německo nadprůměrně profituje z otevřeného uspořádání světa, které mu umožňuje spojovat zájmy se základními hodnotamiNěmecko ztělesňuje pojem bezpečnosti, která je založena na hodnotách a dodržování lidských práv. V zahraničněpolitickém slovníku se volný obchod spojuje s mírem a výměna zboží s prosperitou. Německo je nadprůměrně globalizovaná země, a tudíž nadprůměrně profituje z otevřeného uspořádání světa – takového uspořádání, které Německu umožňuje spojovat zájmy se základními hodnotami.
Z toho všeho vyplývá hlavní zahraničněpolitický zájem Německa ve 21. století, jímž je zachování tohoto řádu či tohoto systému, a zajištění jeho schopnosti prosadit se i do budoucna. Sledovat takto definovaný klíčový zájem Německa ve fázi hlubokých celosvětových změn, to je velká výzva naší doby.
Nahlodávání jistot
Můžeme-li hovořit o nějaké konstantě v minulých letech, pak je to postřeh, že rychlost změn byla neustále podceňována. Prognostici se pravidelně diví, že proměny světa se stávají skutečností mnohem rychleji, než předpokládali. I to má důsledky pro naši bezpečnost. Nečekaně rychle se dostáváme do světa, ve kterém si jednotlivec může koupit tolik ničivé síly, kolik si dříve mohly pořídit pouze státy. Do světa, v němž se přesouvá ekonomická a politická moc nebo dochází k vyzbrojování celých regionů.
Na Blízkém východě hrozí spojení ojedinělých ohnisek v celoplošný požár. A právě v ten moment přehodnocuje jediná supervelmoc rozsah a podobu svého globálního působení. Její partner, Evropa, je zaměstnán sám sebou. Domněnka, že v souvislostech tohoto vývoje se Německo může beze změn chovat jako doposud, se mi nezdá přesvědčivá. Již delší dobu nelze přehlížet, jak změny postupně nahlodávají německé jistoty.
Na evropské myšlence trváme. Avšak krize v Evropě nás znejišťuje. Trváme i na myšlence NATO. O zaměření aliance však debatujeme již roky, a neděláme nic proti jejímu finančnímu vyhasínání. Spojenectví s USA nezpochybňujeme. Ale symptomy stresu a nejistoty ohledně budoucnosti jednoznačně pociťujeme. Světa založeného na pravidlech Organizace spojených národů si vysoce ceníme. Nemůžeme však ignorovat krizi multilateralismu.
Nová nebezpečí
Nové světové mocnosti bychom rádi přivítali mezi členy světového uspořádání. Někteří však nehledají své místo uprostřed systému, nýbrž spíše na okraji. Cítíme se být obklopeni přáteli, ale prakticky nevíme, jak nakládat s rozličnými bezpečnostními riziky, jakými jsou uchopení moci teroristy či počítačová kriminalita. Právem se bouříme, když spojenci v rámci elektronické ochrany před riziky přestřelí cíl. A přesto dáváme přednost tomu, zůstat na ně odkázáni, a váháme se zlepšováním vlastních schopností obrany.
Klíčovou otázkou je, zda Německo již přiměřeně vnímá nová nebezpečí a změnu struktury mezinárodního uspořádání
Vyplývá z toho jedna věc – zapřísahání starých známých věcí do budoucna stačit nebude! Klíčovou otázkou je, zda Německo již přiměřeně vnímá nová nebezpečí a změnu struktury mezinárodního uspořádání. Reaguje přiměřeně svému významu? Chápe se Spolková republika Německo dostatečně iniciativy, která zajistí budoucnost této spleti norem, přátel a aliancí, spleti, jež nám přece přinesla mír ve svobodě a prosperitu v demokracii?
Mnozí v tuzemsku i zahraničí na to mají rychlou a trochu netaktní odpověď. Německo považují ve světovém společenství zkrátka tak trochu za „ulejváka“. Ve složitých otázkách se Německo prý příliš často drží při zdi. Proti této kritice nejdříve musíme postavit v první řadě fakta, a poté i trochu historické perspektivy.
Fakta
Po druhé světové válce neměl nikdo v tuzemsku ani v zahraničí zájem o silnou mezinárodní roli Německa. Navíc existovaly dva německé státy, oba různou měrou suverénní jen částečně. Od znovusjednocení se Německo vydalo na novou cestu. Krok za krokem se Německo stává z toho, kdo mezinárodního pořádku a bezpečnosti jen užíval, jeho garantem.
- Zmíním za prvé rozvojovou spolupráci. Německo do této oblasti investuje velké částky jednak proto, že chce pomoci vybudovat ve světě stabilní a bezpečné společnosti.
- Za druhé činí Německo mnohé pro to, aby budoucnost světa byla zaměřena na ochranu přírodních zdrojů.
- Za třetí – téměř žádná jiná země nepodporuje v takovém rozsahu mezinárodní instituce.
- Za čtvrté uveďme, že se Německo několikrát účastnilo i vojenských misí.
- A konečně za páté: co Spolková republika Německo učinila pro integraci Evropy a překonání poslední krize, je rozhodně nepřehlédnutelné.
Tolik fakta. Přesto ne všichni kritici německé politiky jsou pouze a jen nespravedliví. Někteří diferencují a zabývají se nuancemi, a právě v takové kritice často bývá skryto pravdivé jádro.
Několik otázek
Na cestě stát se garantem mezinárodního pořádku a bezpečnosti se Německo pohybuje nyní již čtyřiadvacátým rokem. Jde o cestu náročnou a trnitou. Kdo ale považuje nejmenší kroky za ty nejlepší, těžko udrží tempo s razantními proměnami hrozeb a bude těžko schopen vyrovnat se s turbulencemi ve strategickém prostředí. Dovolte mi spojit několik příkladů s otázkami:
- Děláme, co můžeme, pro stabilizaci našeho sousedství, ať už na východě či v Africe?
- Děláme, co můžeme, abychom se postavili nebezpečí terorismu?
- A pokud jsme nalezli přesvědčivé důvody pro společné kroky s našimi spojenci i ve vojenské oblasti, jsme ochotni s nimi férově sdílet rizika?
- Děláme vše, co můžeme, abychom nová či znovu posilující mocenská centra získali pro spravedlivý další vývoj mezinárodního uspořádání?
- A zajímáme se vůbec o některé části světa tak, jak to význam těchto zemí vyžaduje?
- Jakou roli chceme hrát v krizích ve vzdálených světových regionech?
- Angažujeme se dostatečně tam, kde si spolková republika vytvořila vlastní a výlučnou kompetenci, to jest při prevenci konfliktů?
Myslím, že Spolková republika Německo by se měla jako dobrý partner angažovat dříve, rozhodněji a zásadněji. Německo sice již dlouhou dobu ukazuje, že v mezinárodním rozsahu jedná odpovědně, ale díky opoře ve zkušenostech se zajišťováním lidských práv a principů právního státu by mohlo odhodlaně postoupit i o krok dál při udržování a utváření rámce tvořeného Evropskou unií, NATO a USA. Spolková republika Německo musí přitom být také ochotna činit více pro jistotu, které se jí po desetiletí dostávalo ze strany jiných.
Mezinárodní odpovědnost
Mnozí spoluobčané v mé zemi vidí v pojmu „mezinárodní odpovědnost“ jakousi šifru. Jako kdyby zastírala, o co ve skutečnosti jde. Někteří si myslí, že Německo by mělo více platit, jiní zase, že Německo by mělo více střílet. Zastánci obou táborů jsou však přesvědčeni o tom, že „více odpovědnosti“ především znamená více starostí. Jistě vás nepřekvapí, že to vidím jinak.
Politici se vždy musejí zodpovídat za své činy. Musí ale také nést následky, pokud zůstávají nečinní. I ten, kdo nekoná, přebírá přece odpovědnost. Představa, že Německo je chráněno před deformacemi naší doby jako nějaký ostrov, je mylná. Německo je totiž se světem propojeno tak hluboce jako málokterý jiný stát. Profituje tak z otevřeného uspořádání světa, ale je i náchylné k poruchám systému. Právě proto mohou dopady nečinnosti být stejně závažné jako dopady zásahu, občas dokonce i závažnější.
Diskutujeme-li o krajním případě, kterým nasazení spolkové armády je, nesmíme říkat již z principu „ne“, ale nesmí ani převážit reflex „ano“
V této souvislosti si dovoluji připomenout, co jsem řekl u příležitosti státního svátku 3. října. Nemůžeme doufat, že budeme uchráněni konfliktů ve světě. Ale budeme-li se podílet na jejich řešení, můžeme alespoň spoluutvářet budoucnost. Proto se Spolkové republice Německo vyplatí přiměřeně investovat do evropské spolupráce a mezinárodního uspořádání.
Je pravda, že řešit problémy může stát peníze, někdy i hodně peněz. Ale nejenom v evropské krizi jsme dokázali, že jsme ochotni učinit maximum v zájmu dodržení spojeneckých závazků a poskytování podpory, protože je to koneckonců i v našem vlastním zájmu.
Občas může být potřebná i vojenská mise. Jednu věc jsme právě pochopili v Afghánistánu – nasazení spolkové armády bylo nutné, ovšem mohlo být jen prvkem celkové strategie. Německo nikdy nebude podporovat čistě vojenská řešení, bude postupovat uvážlivě a vždy vyčerpá všechny diplomatické možnosti. Diskutujeme-li ale nakonec o krajním případě, kterým nasazení spolkové armády je, nesmíme říkat již z principu „ne“, avšak nesmí ani převážit reflex „ano“.
Dodržování lidských práv
Nesmím opomenout, že jsou u nás kromě upřímných pacifistů i tací, kteří využívají historické viny Německa a skrývají za ni izolovanost či pohodlnost. Slovy německého historika Heinricha Augusta Winklera jde o postoj, který Německu posvěcuje sporné „právo hledět stranou, kterého jiné západní demokracie nemohou využít“.
Dodržování lidských práv je zcela zásadní podmínkou záruky bezpečnosti a mírového a kooperativního světového uspořádáníTak může ze zdrženlivosti vzniknout cosi jako vlastní privilegovanost, a pokud tomu tak skutečně je, bude to vždy předmětem mé kritiky. Já to vidím jasně – NATO potřebujeme. A právě v době, kdy už USA nebudou moci dávat stále víc a víc, bude muset Německo a jeho evropští partneři za svoji bezpečnost přebírat stále větší odpovědnost.
Navíc by pro Německo a jeho spojence dnes mělo být samozřejmé neodpírat pomoc ostatním, ústí-li porušování lidských práv v genocidu, válečné zločiny, etnické čistky nebo zločiny proti lidskosti. Dodržování lidských práv není jenom jádrem vlastního uvědomění západních demokracií. Je to zcela zásadní podmínka záruky bezpečnosti a mírového a kooperativního světového uspořádání.
Morální výzva
Princip státní svrchovanosti a zásada nevměšování nesmí činit násilné režimy nedotknutelnými. Zde se uplatňuje „koncept odpovědnosti za ochranu“, který přenáší na mezinárodní společenství ochranu obyvatelstva před hromadnými zločiny, pokud tuto odpovědnost nepřevezme vlastní stát. Možným krajním prostředkem pak zůstává nasazení vojsk, a to po důkladném přezkoumání a zvážení důsledků a zmocnění Radou bezpečnosti OSN.
Vím to a trpím stejně jako mnozí ochránci lidských práv na celém světě tím, že se nezasahuje všude tam, kde by to eticky a v zájmu ochrany života ohrožených lidí bylo na místě. V případě Sýrie se toto dilema nedávno opět projevilo. Vnímám také napětí mezi legalitou a legitimitou, které bude přetrvávat, bude-li Rada bezpečnosti OSN v těchto otázkách tak často nejednotná.
Rozhodnutí mezi zásahem, či nekonáním je v každém případě velkou morální výzvou
Existuje spousta důvodů, proč koncept odpovědnosti za ochranu jenom zřídka povede k intervenci. Dopady se často dají spočítat jenom těžko, někdy je není možné předvídat vůbec. Třeba nelze s určitostí říci, zda se po vojenském zásahu poměry v krizové oblasti zlepší. Někdy mohou v konání bránit i vnitropolitické úvahy. V každém případě je rozhodnutí mezi zásahem, či nekonáním velkou morální výzvou.
Tvořivá síla spolupráce
Generální shromáždění OSN v zásadě uznalo koncept odpovědnosti za ochranu. Přesto zůstává nadále sporný a všichni víme, že mezinárodní diskuse o něm pokračuje. A to je dobře, protože je nutné vyloučit potenciální zneužití konceptu ochrany k expanzivním či dokonce imperialistickým účelům. Vítám proto, že se spolková vláda podílí na dalším rozvoji tohoto konceptu a klade důraz zejména na prevenci, mezinárodní spolupráci a budování systémů včasného varování před hromadnými zločiny.
Bude mít Německo „více problémů“, bude-li se vměšovat? Jsou tací, kteří míní, že německá iniciativa nutně povede k třenicím s přáteli a sousedy. Já si však myslím, že jde o nedorozumění. „Více odpovědnosti“ přece neznamená „více siláctví“! A rozhodně neznamená ani „více sólo akcí“! Právě naopak, prostřednictvím spolupráce s ostatními státy, zejména v EU, získává Spolková republika Německo větší tvořivou sílu.
Další prohloubení spolupráce Německu dokonce ještě prospěje. Do budoucna z ní může vzniknout dokonce společná evropská obrana. Náš propojený svět má problémy, které nemůže vyřešit žádný stát sám, ať je jak chce silný. Schopnost a ochota spolupracovat budou rozhodujícím symbolem mezinárodní politiky. V tomto smyslu je odpovědnost vždy spoluodpovědností.
Otevření se světu
Jako globálně propojené národní hospodářství nemůže Německo postupovat jinak, než hledat partnery, brát ohledy a činit kompromisy. Před zvláštními cestičkami by se Německo mělo mít na pozoru, což už ví dlouhou dobu. Demokratické společenství sice musí mít možnost zůstat někdy stranou; takový krok však musí být dobře promyšlený a nesmí se stát pravidlem. Za sólo akce se platí.
Otevře-li se Německo světu ještě více, bude o to lepším přítelem a spojencem, a to zejména v Evropě
Samozřejmě platí, že kdo koná, sklízí kritiku. My jsme to zažili během evropské krize, kdy se Německo chopilo iniciativy. A najednou se probudila stará zášť, v Německu i mimo ně. Na druhé straně si vůbec nedokážu představit tu vlnu rozhořčení, kdyby Německo v době evropské nouze zůstalo nečinné.
Jsem hluboce přesvědčen, že otevře-li se Německo světu ještě více, bude o to lepším přítelem a spojencem, a to zejména v Evropě. Chce-li Německo v těžkých dobách nalézt svoji cestu, bude nutně potřebovat zejména duchovní zdroje – chytré mozky, instituce, fóra.
Zahraniční a bezpečnostní politika
Každoroční bezpečnostní konference v Mnichově je věc dobrá, ale nestačí. Kladu si otázku, zda není na čase, aby univerzity začaly nabízet více než jen hrstku kateder zabývajících se analýzou německé zahraniční politiky. Neměl by se posílit i bezpečnostní výzkum, včetně ochrany před počítačovými útoky kriminálních živlů nebo zpravodajských služeb?
Je na pováženou, když mají mladší členové Spolkového sněmu pocit, že zabývat se zahraniční a bezpečnostní politikou jejich kariéře neprospěje. Ostatně, Spolkový sněm od roku 1994 přibližně 240krát řešil s náležitým respektem otázku mandátu k zahraničnímu nasazení německých ozbrojených sil. Ve stejné době se však parlament věnoval ani ne desetkrát zásadní debatě o německé zahraniční a bezpečnostní politice.
Politika by neměla být jen věcí expertů nebo elit. A zahraniční politika už vůbec ne. Úvahy o existenčních otázkách patří do středu společnosti.
Přitom takové debaty potřebujeme, ve Spolkovém sněmu i jinde. V církvi, v odborech, v armádě, v nejrůznějších sdruženích. Politika by neměla být jen věcí expertů nebo elit. A zahraniční politika už vůbec ne. Úvahy o existenčních otázkách patří do středu společnosti. Všichni by se měli radit o tom, co se týká všech. Situace ve světě nás k tomu opakovaně nutí. V těchto dnech jsou to události v Mali a Středoafrické republice.
V souladu s potřebou zahájit takovou debatu je i krok nového ministra zahraničních věcí Německa, který chce politiku svého ministerstva důkladně prověřit a učinit předmětem diskuse. Frank-Walter Steinmeier chce vyhledávat dialog s vědou a občanskou společností. Byl by to krok na cestě k novému společenskému sebe chápání. Mluvit o tom, kde, jak a kdy chceme bránit naše hodnoty a naši bezpečnost, nám dává lepší představu o rozsahu a cílech působení Německa na mezinárodním poli.
Na tomto místě bych rád poděkoval zahraničním hostům mnichovské bezpečnostní konference za to, že jejich státy projevily důvěru západnímu Německu v době, kdy takový počin byl mnohými vnímán jako značně odvážný.
Konec doby nedůvěry
Závěrem si dovoluji adresovat nám, Němcům, prosbu. Mějme a zachovejme si i my důvěru v tuto zemi, která má za sebou vskutku zásadní zlepšení. Poválečná generace měla celou řadu dobrých důvodů k nedůvěře, ať už vůči německé státnosti či německé společnosti. Ale doba této zásadní nedůvěry je pryč.
Poválečná generace měla celou řadu dobrých důvodů k nedůvěře, ale doba této zásadní nedůvěry je pryč
Dovolte mi vrátit se na začátek mých úvah. Již více než šest desetiletí žije Spolková republika Německo se všemi sousedy v míru. Již šest desetiletí zde platí občanská a lidská práva. Již šest desetiletí zde vládne právo. Tato země se vyznačuje prosperitou a bezpečností. Jde o živou občanskou společnost, která rozeznává chyby a pomáhá je korigovat.
Nikdy předtím v historii našeho národa tomu tak nebylo, nikdy. A to je také důvodem, proč si můžeme věřit. Víme totiž, že jedině ten, kdo věří sám sobě, získá sílu otevřít se světu. Kdo věří sám sobě, je spolehlivým partnerem.
Dobré časy pro změnu
Když Němci kdysi svoji zemi postavili nade vše, „über alles“, rozvinul se nacionalismus, který prošel od vynuceného sebevědomí přes sebe zaslepení až po nadutost všemi stadii neosvíceného národního uvědomění. Naše dnešní „ano“ vůči vlastnímu národu pramení z toho, co tuto zemi činí věrohodnou a důvěryhodnou, včetně vůle ke spolupráci s našimi evropskými a severoatlantickými přáteli. Smíme mít důvěru ne proto, že jsme německý národ, ale proto, že jsme tento německý národ.
Právě proto, že Německo dnes prožívá dobré časy, si musíme položit otázku, co můžeme změnit dnes, aby nám i zítra zůstalo to, co je pro nás podstatné
Nepřipusťme, abychom zavírali oči či prchali před odpovědností; naopak, zůstaňme neochvějní. Nezapomínejme na univerzální hodnoty a už vůbec je nezrazujme; naopak, vyznávejme je společně s našimi přáteli a partnery, věrohodně jimi žijme a braňme je. NATO potřebujeme. A právě v době, kdy už USA nebudou moci dávat stále víc, bude muset Německo a jeho evropští partneři za svoji bezpečnost přebírat stále větší odpovědnost.
Zapřísahání starých známých věcí do budoucna stačit nebude! Klíčovou otázkou je, zda Německo již přiměřeně vnímá nová nebezpečí a reaguje přiměřeně svému významu. Právě proto, že Německo dnes prožívá dobré časy, si musíme položit otázku, co můžeme změnit dnes, aby nám i zítra zůstalo to, co je pro nás podstatné.
