Vzrušená veřejná debata v periferních zemích světové ekonomiky může někdy nečekaně odhalit téma vystihující duch doby. Ve dvou severoafrických státech, Tunisku a Egyptě, v těchto týdnech vrcholí jednání s představiteli Mezinárodního měnového fondu (MMF) o půjčkách, jejichž deklarovaným cílem je „stabilizovat“ obě tyto země nacházející se v období pohyblivých písků.
V Tunisku, ale především v Egyptě se diskutované částky 1,8, respektive 4,8 miliardy dolarů staly tématem nejen diskusí politických aktivistů, ale i místní pop kultury. Egyptský písničkář Jásir Manáwahlí loni na konci října složil písničku Fond, jejíž ironický refrén zní: „MMF, prosím, nauč mě vyrábět, nauč mě obdělávat půdu, nauč mě pokleknout.“
Nečekané souvislosti
Aura MMF jako manipulující ruky bílého muže je v zemích Latinské Ameriky, Afriky nebo Blízkého východu až myticky záporná. Navzdory tomu, že v současnosti více než polovina finančních prostředků MMF směřuje do evropských zemí, a nikoli jižním směrem, jako tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. V nespoutané atmosféře současného Egypta pak zaznívají důležité otázky:
- Máme se nechat svazovat dluhem a podmínkami, které jsou s ním spojené, a to v době, jež se odmítá dát vtěsnat do předem připravených rámců a zaběhaných schémat?
- Jak se postavit k historickým zkušenostem, z nichž vyplývá, že zahraniční půjčky v době velkých politických zvratů podlamují schopnost hledat lokální odpovědi na lokální problémy? A místo toho v zemích, jež vznikly na půdorysu bývalého koloniálního systému, spíše prohlubují staré závislosti a oblékají staré elity do nových dresů.
Tón a obsah debaty v Egyptě můžou znít jako velmi vzdálená hudba, ale současně v ní lze objevit odkazy a poznámky, které dávají do nečekaných souvislostí ekonomickou politiku, s níž jako obyvatelé světového „severu“, Česko nevyjímaje, přicházíme do těsného kontaktu.
Historická událost
Egypt je společně s 50 dalšími rozvojovými zeměmi členem a zřizovatelem mezivládní výzkumné organizace South Centre, jež se od roku 1995 věnuje problematice jejich ekonomik. Letos v březnu toto centrum zveřejnilo studii, která se pokouší srovnat vývojové trendy veřejných výdajů 181 států světa v letech 2005 až 2015 bez ohledu na jejich ekonomickou sílu či politické uspořádání.
Jako Evropané vystavení palbě slov o rozmařilém sociálním státu jsme už z velké části rezignovali na odpor vůči tomuto hodnocení a přijali ho za své
Studie dospívá k závěru, který lze stěží interpretovat jinak, než že jsme se na jaře 2010 stali svědkem historické události, která okolo nás prošla v tichosti a nepojmenovaná – zrodu nového, univerzálního světového náboženství, které má své negativní božstvo státní dluh. V protikladu k němu je pak magický rituál, jímž je toto božstvo vymítané – politika státních úspor.
Jako Evropané vystavení každodenní palbě slov o rozmařilém sociálním státu jsme už z velké části rezignovali na odpor vůči tomuto hodnocení a přijali ho za své. Včetně imaginárních prahů ve výši 40, respektive 90 procent podílu na HDP, které mají státní dluh činit dlouhodobě neudržitelným. Jak ale chápat naši kontinentální zkušenost opírající se o tezi rozhazovačného státu v širší perspektivě 181 zemí světa po zjištění, že jejich politické reprezentace si fascinaci úsporami rovněž osvojily?
Navzdory tomu, že drtivá většina zemí jihovýchodní Asie, Afriky, Blízkého východu a Latinské Ameriky dosud nezná univerzální sociální práva, za která v ulicích evropských měst po roce 1880 tvrdě bojovaly dvě nebo tři generace našich předků. A přestože naprostá většina těchto zemí ve svém historickém vývoji nedospěla do bodu, v němž jsou základní zdravotní péče anebo vzdělání považované za všeobecné právo, a nikoli za osobní privilegium.
Šest hlavních strategií
Obrovské státní úspory jsou v zemích evropského společenství a světového „severu“ obecně prezentované jako nutná reakce na zbytnělý sociální stát. Na co jsou však nutnou reakcí v 68 zemích světového „jihu“, ve kterých ani zdaleka neexistuje nic, co by připomínalo sítě sociálního státu? Navzdory tomu se místní vlády v letech 2010 až 2015 rozhodly ve stále rychlejším tempu snižovat veřejné výdaje.
V roce 2013 se úsporná opatření vlád dotknou 5,8 miliardy lidí
Studie South Centre dospívá k několika pozoruhodným, a nutno zdůraznit, že zcela provizorním závěrům. Fiskální kontrakce – snižování podílu veřejných výdajů na HDP – od přelomu let 2009 a 2010 paradoxně mnohem více zasahuje ekonomiky chudých států ve světě, a to bez ohledu na výši podílu jejich státního dluhu na HDP. V příštích dvou letech – do roku 2015 – má tempo snižování veřejných výdajů v rozvojových zemích dosáhnout v průměru 3,3 procenta HDP ročně, ve státech s vysokými příjmy (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj /OECD/ plus státy s vysokým HDP) „jen“ 2,3 procenta.
V roce 2013 se úsporná opatření vlád dotknou 5,8 miliardy lidí – 80 procent světové populace. Ať už to bude v Beninu, Vietnamu nebo ve Francii či od západu na východ nebo od jihu na sever. Strategie v jednotlivých částech světa se liší – na některé kladou větší důraz země OECD, jiné jsou oblíbenou jízdní trasou vlád rozvojových států –, nicméně studie identifikovala šest hlavních strategií:
- odstraňování/snižování dotací, převážně na energie, základní potraviny a na vstupy do zemědělské výroby (78 rozvojových států a 22 zemí OECD);
- snižování/zastropení platových výdajů ve veřejné sféře (75 rozvojových států a 23 zemí OECD);
- „racionalizace“ programů sociální pomoci, případně druhým eufemismem řečeno jejich „zacílení“ (55 rozvojových států a 25 zemí OECD);
- reforma penzijního a zdravotního systému (47 rozvojových států a 39 bohatých zemí);
- reforma pracovního trhu (32 států, většinou v zemích světového „severů);
- zvyšování nepřímých/spotřebních daní (63 rozvojových států a 31 zemí „severu“).
Hrozba banalizace problému
Poslední strategie se sice týká příjmové, a nikoli výdajové strany rozpočtů, ale z uvedených šesti strategií se o ní zřejmě uvažuje nejvíce. Pod politickou rétorikou relativní sociální spravedlnosti tohoto opatření – daníme spotřebu, jejíž výši si každý může zvolit – se však v rozvojových státech skrývá podstatný detail. Převážnou část výdajů domácností používají na nákup základních potravin, do jejichž cen se nepřímé daně především promítají. Kdo tedy nakonec na takové opatření nejvíc doplácí?
Srovnávací data ve studii jsou nutně paušalizující, a proto hrozí banalizace problému. Navzdory tomu naznačují směr vývoje, pokud hospodářskou politiku ovládá nekritické dogma a přístup „one size fits all“. Některé závěry studie pak působí až půvabně.
Nebylo by v rozvojových zemích rozumnější podporovat zavedení třeba minimální, ale plošné zdravotní a sociální politiky?
Ambici privatizovat část průběžného důchodového systému (pay as you go) nemá v roce 2013 pouze vláda České republiky, o podobném opatření se aktuálně diskutuje i v Arménii, Turecku či Tunisku. Byť v Turecku je to jen jeden z kroků, kterým se vláda všemožně snaží přimět obyvatele k větší míře spoření a k definitivnímu zapomnění na dobu vysoké inflace.
O „racionalizaci“ sociálních výdajů se v současnosti debatuje nejméně v deseti zemích ze skupiny nejchudších na světě – Kambodža, Gambie, Haiti, Mali, Mauretánie, Nikaragua, Senegal, Súdán, Východní Timor, Zambie a Togo –, které již dnes na ně prakticky nedávají žádné finanční prostředky. V Togu přitom tři pětiny obyvatel žijí pod hranicí chudoby, jak ji definují místní instituce. „Proracionalizuje“ se Togo k chudobě, jež demokraticky postihuje 99 procent jeho občanů?
Nebylo by v rozvojových zemích rozumnější podporovat zavedení třeba minimální, ale plošné zdravotní a sociální politiky? Státy subsaharské Afriky se o něco podobného pokusily v šedesátých letech, a vůbec ne natolik neúspěšně jak by se ze zpětného pohledu mohlo zdát.
Neznámá odpověď
Bylo by pošetilé se domnívat, že obrat k vyšším veřejným výdajům je spásným lékem. Mechanicky pojatý keynesianismus může totiž za příhodných podmínek snadno sklouznout ke své vojenské variantě. Evropané, české občany nevyjímaje, v podmínkách od roku 2008 znovu objevují kouzlo místního a samozásobování, záblesky ekonomiky, která existovala před nástupem masové produkce a celosvětových logistických sítí. Možná je tento trend pomíjivý, ale současnou evropskou podezřívavost k velkým korporacím a státům docela vystihuje.
Bylo by pošetilé se domnívat, že obrat k vyšším veřejným výdajům je spásným lékem
Na konci 19. století dosahoval podíl veřejných výdajů industrializujícího se Německa na HDP deseti procent, těsně před první světovou válkou se pak vyšplhal na necelých 15 procent. Návratnost soukromého kapitálu však tehdy pravděpodobně byla plošně výrazně vyšší než v současnosti.
Tím se dostáváme k otázce, kterou si celou svou profesní kariéru klade 80letý americký nestor studia světové ekonomické historie Immanuel Wallerstein: Je forma kapitalismu, jak ji známe, na počátku 21. století stále natolik dokonale fungující a ziskovou mašinerií jako na konci 19. století, anebo naráží na vlastní limity? Odpověď neznáme. Nebo ji možná pod vlastním hlasitým přesvědčením tušíme v podstatě přesně. To však neznamená to, že bychom si neměli takové otázky klást.
