Kapitalistická historie současnosti aneb Jak nevystoupit v cíli

Autor v úvodu své knihy Le capital au XXIe siècle (Kapitalismus v 21. století) vzpomíná, že v devadesátých letech, kdy působil na Massachusetském technologickém institutu (MIT), snil o možnosti vrátit se na pařížskou Vysokou školu společenských věd (École des hautes études en science sociales, EHESS).

Tu založili těsně po druhé světové válce dva francouzští historici Lucien Febvre (1878–1956) a Fernand Braudel (1902–1985). Především Braudel, pravděpodobně nejvýraznější postava francouzské historické školy Annales, může být návodem k pochopení geneze knihy, která už tři měsíce nedává spát ekonomům, politikům i širší veřejnosti na druhé straně Atlantiku.

K charakteristickým rysům této školy patřil mimo jiné důraz na „dlouhé trvání“, několik desítek let trvající časové úseky, na jejichž pozadí lze zkoumat sociální, ekonomické nebo mentální změny, které v každodenních životech zanikají pod pěnou dní a náhlých, převratných událostí. Tato škola je dnes prakticky mrtvá. O to více fascinuje, že se právě v tuto chvíli objevil Thomas Piketty, který její přístupy dokázal využít k vybudování „historie“ současnosti.

Kartografie majetkových nerovností

Piketty v prvé řadě historicky analyzuje koncentraci kapitálu v zemích „staré“ Evropy, USA a v Japonsku. Otázkou však je, zda by respekt budící data nashromážděná a analyzovaná během 15 let Pikettym a jeho týmem 20 spolupracovníků vzbudila zlomek dnešní pozornosti, kdyby byla ukončena například v roce 1970, anebo by rychle zapadla jako kvalitní, ale nikterak aktuální součást ekonomické historie.

Pikettyho databáze však končí rokem 2012, čímž představuje monumentální historickou kartografii majetkových nerovností v období 1789 až 2012. Jaká jsou jejich teoretická východiska? Pikettyho hlavním argumentem je, že v historii kapitalismu lze identifikovat trvalou tendenci kapitálu (r) růst rychlejším tempem, než je celkový ekonomický výkon vyjádřený růstem národního důchodu (g).

Zatímco návratnost kapitálu definovaného jako souhrn všech aktiv garantujících budoucí příjem – fixní a finanční kapitál očištěný od dluhů, intelektuální vlastnictví, vlastnění otroků v případě amerického Jihu 19. století – se mnoho století pohybuje na úrovni čtyř až pěti procent, celkový ekonomický výkon v letech 1700 až 2012 dosahoval nižších průměrných hodnot – zhruba 1,6 procenta.

První polovinu tohoto přírůstku Piketty přisuzuje demografickému růstu, který během 20. století nebývale akceleroval, druhou pak pomalému, ale trvalému růstu produktivity, jinými slovy, technologickému pokroku. Piketty tvrdí, že tato nerovnoměrná dynamika „fungovala celé 19. století až do začátku první světové války a může se opět stát normou v 21. století. A výsledek? Majetky z příjmů v minulosti se rekapitalizují rychleji, než rostou nové příjmy. Minulost požírá budoucnost.“

Argumentační linie

Touto úvahou se Piketty vrací k velkému tématu ekonomie 19. století – vztahu mezi kapitálem a prací, který byl z neoklasické ekonomie vytěsněn. V českém prostředí bude tento argument pravděpodobně dostatečným důvodem, aby kritici v duchu postsocialistických tradic označili Pikettyho za komunistu, francouzského kavárenského povaleče, popřípadě za obojí.

Piketty vybízí k opětovnému podřízení kapitálu demokratické kontrole, ale přiznává, že se to také může odehrávat zcela nedemokraticky.

Popřejme jim mnoho zdaru a pokusme se sledovat Pikettyho argumentační linii. Jakým způsobem se v tomto nerovném vztahu pokouší „rozpohybovat“ kapitál a přisoudit mu jeho automatickou schopnost expandovat rychleji než celkový ekonomický výkon, a tedy i příjmy?

Činí to na základě poměru míry úspor (s) a složeného tempa růstu demografických parametrů a produktivity (g). Výsledkem jejich vzájemného vztahu je pro Pikettyho centrální ukazatel β, jehož prostřednictvím definuje poměr objemu soukromého kapitálu a celkových příjmů a následně i trend ve vývoji majetkových nerovností. Vyjádřeno rovnicí: β = s/g.

Faktor β

Piketty na základě této matematické rovnice otvírá dvoje dveře. Na jedné straně je pro něho faktor β nástrojem k popisu majetkových nerovností v 19. a 20. století, na druhé se mu stává oknem do budoucnosti 21. století, která se dle něho může stát z hlediska majetkových nerovností stejně vyhrocenou jako před rokem 1914. O jaké argumenty se Pikettyho teze opírá? Kde se v tomto srovnání 19. a 21. století nachází výjimečné 20. století?

Pikettyho β, kterou lze, extrémně zjednodušeně, označit za měřítko majetkové nerovnosti v dané společnosti, se od roku 1800 do současnosti vyvíjí ve tvaru U. Od počátku 19. století do vypuknutí první světové války dosahoval poměr akumulovaného soukromého kapitálu a národního důchodu v případě evropských mocností – Francie, Velká Británie – zhruba čísla sedm, zatímco v USA vybudovaných na principu radikální rovnosti byl výrazně nižší.

V letech 1913 až 1970 tento poměr ve všech zemích, jimž se Piketty věnuje, klesl na polovinu, ale od konce sedmdesátých let 20. století do současnosti opět strmě roste. Piketty období 19. století nazývá patrimoniálním kapitalismem, tedy založeným na dědictví. Duch 19. století nedokládá pouze historickými statistikami, ale i určitou intuitivní sociologií, jejíž tvůrce netradičně nachází mezi tehdejšími literárními klasiky.

Rastignakovo dilema

Průvodcem kapitalismem 19. století mu je Balzakův Otec Goriot, ve kterém mladému Evženu de Rastignakovi udílí rady do života cynický Vautrin – místo studia a tvrdé práce se má vydat cestou vhodného sňatku, který mu zajistí přístup k dědictví a finanční komfort, jehož nelze dosáhnout prací a pravidelným příjmem.

Americká média se v četných recenzích Pikettyho knihy předhánějí v aktualizacích Rastignakova dilematu a pokoušejí se je naroubovat na současnou situaci USA. Jednou ze strategií novodobého Rastignaka je stát se manažerem hedgeového fondu. Takové zbohatnutí však není strategií opírající se o mezigenerační předávání kapitálu, ale výsledkem adekvátně zvoleného studia a společnosti založené na meritokratickém principu.

Jak to zapadá do Pikettyho argumentace a křivky majetkových nerovností ve tvaru U, která propojuje konec 19. století s počátkem našeho? Odpověď na tuto otázku je snazší najít v USA než v Evropě. USA vzhledem ke svému historickému vývoji a přistěhovalectví (počet jejich obyvatel stoupl z necelých čtyř milionů v období Francouzské revoluce na 310 milionů v současnosti) představují společnost, ve které je váha kapitálu předávaného z jedné generace na druhou mnohem nižší než v evropském prostředí.

Americký model

Piketty proto americký model označuje za výrazně flexibilnější a politicky mnohem jednodušeji změnitelný. Na rozdíl od evropského prostředí jsou proto americké majetkové nerovnosti – faktor β narostl z trojnásobku v roce 1970 na pětinásobek v roce 2008 – nedávným jevem. Piketty jejich nárůst spojuje se vznikem nových společenských skupin – „superkádrů“ zaměstnaných ve vrcholných postech finančnictví.

Piketty tvrdí, že v prvních 20 letech 21. století se rozvinuté ekonomiky Severu dostávají do situace, kdy se v nedaleké budoucnosti mohou protnout dva negativní jevy, jež povedou k návratu faktoru β na úroveň roku 1913. Návrat ke „kontinentální“ akumulaci kapitálu dědictvím může podle Piketttyho umocnit strmý „anglosaský“ nárůst platových nerovností založených na vypjaté rétorice zásluh a osobní produktivity.

V kontextu kritiky finančních institucí v anglosaském světě je zřejmé, proč Piketty vyvolal takovou obrovskou pozornost právě v USA. Dvacetinásobné rozdíly v platech vrcholových manažerů a obyčejných zaměstnanců není snadné vysvětlit 20krát vyšší produktivitou. A to zejména v zemi, jejíž společnost má v sobě zakódované přesvědčení, že všichni vycházejí ze stejné startovní pozice a mají více méně stejné možnosti sociálního vzestupu.

Znepokojivé otázky

Právě na tomto místě je třeba opomenout hlukový smog, který knihu obklopil a začít ji spojovat s otázkami, jež Piketty sice otevřeně nezmiňuje, ale mnohé z nich jsou zásadní a značně znepokojují. Odhlédněme však na chvíli od Pikettyho pesimistickému výhledu budoucnosti i od intenzivní debaty v uplynulých měsících o závěrečné kapitole, ve které Piketty odpověď na otázku, jak dalšímu zvyšování majetkových nerovností zabránit: řešení nachází v progresivním a napříč hranicemi národních států vynucovaném zdanění kapitálu.

Pro lepší pochopení toho, proč Pikettyho argumenty znepokojují, je třeba se vrátit do období, kdy se polarizující stroj r >g zadrhl – tedy do let 1914 až 1970, jež se částečně překrývají s největšími tragédiemi 20. století. Obě světové války majetkové nerovnosti v západních společnostech dramaticky snížily – Pikettyho faktor β se dramaticky propadl v letech 1914 až 1920 a následně 1932 až 1945.

Jakkoliv se toto tvrzení může zdát banální a samozřejmé – co jiného mohou války způsobit než destrukci kapitálu akumulovaného v minulosti – Piketty tím přiznává věc, kterou však explicitně nerozvádí. Z historie politických systémů, které nazýváme moderními masovými demokraciemi, vyplývá, že ideál relativní majetkové rovnosti, jejž si s nimi spojujeme, od druhé poloviny 19. století do roku 2012 nikdy neuskutečnily ony samy, ale naopak dvakrát zničující celoevropská válka.

Lze majetkovým nerovnostem přisoudit normativní měřítko, anebo je lepší zůstat zdrženlivý? Znamená to, že demokracie v sobě nemá zabudovaný žádný brzdící mechanismus, který zafunguje, začnou-li lidé považovat sociální nerovnosti za příliš velké?

Česká optika

Piketty se nevěnuje socialistickému experimentu v letech 1945 až 1990, který by z hlediska majetkových nerovností země střední a východní Evropy pravděpodobně zobrazil jako relativně rovnostářské společnosti. Kde se však třeba v případě socialistického Československa nachází například represe soukromých zemědělců na přelomu čtyřicátých a padesátých let?

Vyhnání sudetských Němců z okrajových částí země poskytlo poválečnému Československu dostatek kapitálu ve formě opuštěných budov a zanedbaných polností, a tedy prostor pro pozdější přerozdělení kapitálu „našim pracujícím“. Jak do této rovnice zapadá nepřijatelný princip kolektivní viny, jenž vyhnání předcházel? Podobnou mechanickou optikou lze nahlížet na současnou syrskou válku jako na proces radikálního snižování majetkových nerovností v Sýrii – 160 tisíc lidí se však k tomu už nikdy nevyjádří.

Piketty si určitě tato dilemata uvědomoval. Vzhledem k tomu, že se věnuje dějinám koncentrace kapitálu v průmyslových demokraciích, které poslední válku zažily před 70 lety, však nepropojuje historii kapitálu a násilí stejně naléhavě, jak tomu ve skutečnosti může být. A existují další znepokojivé otázky, které vyplývají spíše ze čtení mezi řádky než z nich samotných.

Problém demokratizačních trendů

Dle Pikettyho Evropa zažila první vrchol majetkových nerovností v období 1890 až 1913, jež se v ní paradoxně překrývá s šířením demokratizačních trendů. Výrazný růst majetkových nerovností před první světovou válkou vyrovnávalo postupné zavádění všeobecného hlasovacího práva (s přetrvávající pozitivní diskriminací mužů) a především masové zvyšování gramotnosti evropských společností. Řečeno jinak, nárůst ekonomických nerovností v období před první světovou válkou narovnávalo snižování nerovností kulturních.

Nerozsvítí se červené světlo, pokud podobnou logiku použijeme pro současnost? Dokáže někdo uvést aspoň jeden podobný demokratizační trend, který v roce 2014 funguje jako protiváha rychle narůstajícím majetkovým nerovnostem? Zdánlivá svoboda svěřit osobní údaje a emoce sociálním sítím v naději, že budou využity pouze k marketingovým účelům, a nikoli k brutálním, individualizovaným formám elektronické kontroly, to zřejmě není…

Piketty se zaměřuje především na otázku daní, okolo níž se vede politický boj o pacifikaci kapitálu. Není náhodou, že jediné období, kdy relativní převahu dočasně získaly veřejné instituce, je v Evropě v letech 1945 až 1975 a v USA souvisí s počátkem konce hospodářské krize v roce 1933. Je také třeba připomenout, že „třicet slavných“, jak se dodnes ve Francii nazývá doba poválečné hospodářské konjunktury, doprovázel navzdory začínající evropské integraci silný protekcionismus a vysoké zdanění kapitálu i příjmů.

Vysoké daně i hospodářský růst

Paradoxně v USA byla ve třicátých letech 20. století zavedena dočasná, „konfiskativní“, až 90procentní daň z nejvyšších příjmů. Pikettyho důraz na daňovou strategii vlád mu v americké debatě přinesl mnoho kritiků, z nichž pravděpodobně nejostřeji jeho knihu coby etatistický politický manifest odsoudil ekonom Nassim Taleb. Odhlédneme-li od silných slov, i v tomto případě platí, že Piketty inspiruje k otázkám.

Jak je možné, že období vysokého zdanění a silného protekcionismu doprovázel v západní Evropě i v Severní Americe vysoký hospodářský růst? Lze vše vysvětlit evropskou poválečnou rekonstrukcí, případně militarizovaným keynesianismem v USA? Nakolik se na výrazném snížení majetkových nerovností v západní Evropě po roce 1945 válce podílel návrat do bodu nula válečným ničením a nakolik hrozba představovaná sovětským socialismem?

U nás představoval centralizovaný, represivní a od sedmdesátých let zcela sklerotický systém, ale v zemích západní Evropy pravděpodobně jeho existence pomohla vybudovat ekonomický model, který většina společností považovala za spravedlivý a otevřený (sociální stát). Říká nám Pikettyho kniha mezi řádky, že kapitalismus funguje nejdemokratičtěji, když čelí reálné alternativě?  Piketty skvěle propojuje ekonomická data s vývojem politických a sociálních systémů a hledá jejich společný smysl. 

Uhelná demokracie

Dejme však Pikettyho argument, že se ve 20. století dočasně snížily majetkové nerovnosti, do kontextu jiných a zdánlivě nesouvisejících skutečností.

Může dočasné snížení majetkových nerovností například souviset s tím, že v období 1910 až 1970 tvořilo jádro světové energetické spotřeby uhlí, jehož těžba, doprava a následné zpracování vyžaduje obrovskou organizovanou pracovní sílu – dělníky, kteří mohli celý proces blokovat stávkami, a měli tudíž významné argumenty při vyjednávání se světem kapitálu?

Co když Piketty svou anomálií 20. století jen jinými slovy vyjadřuje argument amerického antropologa Timothyho Mitchella v jeho knize Carbon Democracy: Political Power in the Age of Oil (Uhelná demokracie. Politická moc v ropném věku)?

Nezapomeňme, že ropa se na světové energetické spotřebě podílí necelými 35 procenty a že ze zhruba 87 milionů barelů spotřebovaných denně na světě největší podíl těžby, zhruba třináct procent, připadá na saúdskoarabskou společnost ARAMCO. Ta však zaměstnává pouze 54 tisíc lidí včetně řidičů autobusů a kuchařů.

Pomohlo uhlí vytvořit masovou demokracii, aby ji následně ropa a jaderná energetika začaly naleptávat a ničit, protože k výrobě energie z těchto zdrojů je třeba relativně malého počtu lidí? Co je vlastně kapitalismus? Jen nekonečné přelévání, vznik a zánik mocenských vztahů, které pouze výjimečně mohou být vyjádřeny peněžní hodnotou, ale současně nějak souvisejí s energetickými toky utvářejícími náš svět?

Nové uspořádání světa

Pokud Piketty navázal na „dlouhé trvání“ historické školy Annales, neodbytně se vkrádá otázka, zda se v současnosti neuzavírá jeden z dlouhých historických cyklů ohraničených zhruba lety 1980 a 2020. Ideály této doby máme všichni zažité. Vycházely z přesvědčení, že soukromý kapitál je sám nejlépe a nejinteligentněji schopný rozhodnout, kudy se vydat.

Pod touto abstraktní myšlenkou se však nacházejí i její konkrétní „realizace“ – od postupné reorganizace států do tvrdého soupeření o velký kapitál, třeba ve formě skladu Amazonu, přes „privatizaci“ tvorby peněz a soukromého dluhu umožněnou digitalizací ekonomiky až po dočasný přesun masové výroby do východní Asie a sedmi až osmi procent světových finančních aktiv do offshorových zemí.

V některých státech klady uplynulých 30 let trochu převažují nad zápory, v jiných je tomu naopak. Nikde to však není jednoznačné. Piketty vybízí k opětovnému podřízení kapitálu demokratické kontrole, ale přiznává, že se to také může odehrávat zcela nedemokraticky, třeba ve službách budování imperiálního projektu jako v současném putinovském Rusku.

Vyplývá z toho, že se ocitáme na osudové dějinné křižovatce? Neříká Piketty totéž, co americký sociolog Immanuel Wallerstein, který už více než deset let upozorňuje, že postupně přecházíme do nového uspořádání světa, které dosud nemá název?

Může být demokratičtější a spravedlivější než to současné, ale i vyústit v mnohem nespravedlivější. Šance obou možností jsou stejné. Odpovědi a cesty k cíli neznáme, ale Piketty přináší desítky otázek, které je třeba si v evropských zemích klást, abychom dokázali uniknout stínům vlastní minulosti.

Přečtěte si Pikettyho knihu, ale nečtěte ji v ani metru, ani ve vlaku, ani v letadle. Ve své cílové destinaci zapomenete vystoupit.