Británie se potřebuje navrátit k duchu impéria, říká další britský černoch odhodlaný zachraňovat civilizaci bílého muže. Tím duchem jsou „individualismus, odvaha, neochvějné ambice a ani špetka pocitu ublíženosti“. S tímto duchem také získal v roce 2010 konzervativní poslanecké křeslo většinou deseti tisíc hlasů.
Pětatřicetiletý poslanecký nováček Kwasi Kwarteng měl už za sebou doktoráty z Cambridgeské a Harvardovy univerzity a několik let práce ve finančnictví a žurnalistice. Jeho studijním oborem byly klasické jazyky a historie. Jeho specializací je ekonomická historie. A jeho praktická politická činnost v prvním roce poslanectví sahá od reorganizace zastaralé britské železniční sítě po plánování budoucnosti konzervativní strany.
Možná první britský černý premiér
Kwartengovi rodiče byli studenti práv z Ghany, kteří ho za tvrdě vydělané peníze protáhli těmi nejkvalitnějšími školami včetně slavného soukromého gymnázia v Etonu, jehož absolventi odedávna tvoří politickou elitu. Na tu se už jako středoškolák napojil a plave v ní jako rybka ve vodě. Na co sáhne, to mu jde. S kým promluví, tomu je sympatický. Političtí analytici ho odhadují na brzkého prvního britského černého premiéra.
Obdiv ke kvalitám a hodnotám staré Británie čiší z Kwartenga v každém slově, které vysloví nebo napíše
Už ve volební kampani nakopnul sklony konzervativní strany k politické korektnosti: „Nápad strany vnucovat zdráhavým místním organizacím černé jednoruké lesbičky je absurdní. Dopadnou přesně opačně, než by strana chtěla. I mě jako mladého černocha, když jsem se nabízel za kandidáta, ze začátku brali jako nastrčenou atrapu ze stranické centrály. Dalo mi to práci jim dokázat, že nejsem.“
Obdiv ke kvalitám a hodnotám staré Británie čiší z Kwartenga v každém slově, které vysloví nebo napíše. Ekonomický, kulturní a společenský úpadek v něm budí stesk po imperiální Británii, která ještě v polovině minulého století vládla čtvrtině světa, v největší říši všech dob. Skoro jako by srpnové rabovačky předvídal, sepsal svůj historický pohled na britské impérium do knihy načasované tak, že vychází knižně pár týdnů po nich. A bezděky pomáhá vysvětlit, jak do téhle šlamastiky Británie dospěla.
Šíření kulturních hodnot
Pod titulem Ghosts of Empire: Britain’s Legacies in the Modern World (Duchové impéria. Britské dědictví v moderním světě) zobrazuje starou Británii jako „generátor kolosálního bohatství, surovin a obrovských trhů pro britský průmysl střežený mocným královským námořnictvem a šířící britské kulturní hodnoty – křesťanství, angličtinu a právní stát“. Vzpomíná, jakým kvalitním anglickým vzděláním prošli jeho rodiče v britské Africe pod vedením učitelů vzdělaných na Cambridgi. I přes občasné – a dnes nadměrně zdůrazňované – krutosti a amatérství koloniální správy vidí Kwarteng britské kolonialisty jako „lidi osvícené, slušné a zdrženlivé, odhodlané šířit požehnání civilizace“. A jejich jedním z projevů byla v 19. století kampaň za zrušení otroctví.
Ve svých nejlepších aspektech bylo britské impérium projevem „úsilí, statečnosti, vůdcovství a odpovědnosti“ a víry, že každý může uspět „pílí, iniciativou a podnikavostí“
Ve svých nejlepších aspektech bylo impérium projevem „úsilí, statečnosti, vůdcovství a odpovědnosti“ a víry, že každý může uspět „pílí, iniciativou a podnikavostí“. Že bohatství může dosáhnout ten, kdo „vydrží nesnáze a rozšiřuje si obzor“. Morální dimenzi dával impériu fakt, že téměř třetina jeho správců byli synové duchovních.
Nejúspěšnějším z nich byl vikářův pátý syn Cecil Rhodes, který ve výzvách drsné Afriky překonal své nemoci a tělesné neduhy a impériu získal území pojmenované po něm Rhodesie – dnešní Zambie a Zimbabwe. A proslavil se podle dnešních kritérií nepochybně rasistickým výrokem: „Narodit se Angličanem znamená vyhrát první cenu v loterii života.“
Obdiv k plytkým celebritám
Sebepřekonávání, hrdinství a vášeň po dobrodružství se staly slovy lorda Cromera „našimi národními zvyky a naší historií, která dává individualismu tu nejširší možnou působnost v práci na národní expanzi“. A hlavně, připomíná Kwarteng, pomáhaly upevňovat charakter a vůdcovské schopnosti v neustálém úsilí, soutěžení a vytváření přirozených hierarchií na základě výsledků, úspěchů a zásluh. Poháněné adrenalinem drsného fyzického vzrušení a překonávání překážek a nebezpečí. A inspirované vlastnostmi, jako je odpovědnost, poctivost, sebeovládání, pravdivost, absence ješitnosti, obětavost a upřímná touha zlepšovat život svému okolí.
Ono známé Kiplingovo „břímě bílého muže“, též zvané západní civilizace. To dnes bílý muž odhodil a naložil si místo něj kolektivistický sociální model závislosti na státu, vymáhání práv bez odpovědností, bezpečného tloustnutí a obdivu ne k namáhavému hrdinství, nýbrž k snadno získané slávě plytkých celebrit.
Dopadl tak, že potřebuje černého muže, aby ho zpět učil to, čemu se kdysi naučil od něho. Kéž by jen takových černých mužů měl víc.
