Jednou z příčin rozkladu (dekonstrukce) civilizace bílého muže je původem francouzský, ale v anglosaském akademickém životě zdomácnělý filozofický dekonstruktivismus konce 20. století. Rád se sice distancuje od bezprostředně předchozího existencialismu, ale převzal z něho alespoň tyto aspekty. Úkol brát v potaz existenci absolutních hodnot a osobní etiku nezávislou na nich a místo toho definovanou ve vztahu a odpovědnosti k druhým lidem.
Jenže chybí-li nadosobní transcendentní absolutno, nemá se osobní konkrétno k čemu přirovnávat a čím řídit, kromě sebe samého. Zamlžují se – a nakonec odpadají – univerzální pravidla. Tak vzniklo pojetí historie, civilizace a kultury, kterému dnes říkáme historický relativismus. Dekonstrukce absolutních hodnot je jeho logickým důsledkem.
Absolutní pravda neexistuje
Historický relativismus (neplést s Einsteinovým relativismem fyzikálním) je teorie, podle níž jedinou absolutní pravdou je, že neexistuje žádná absolutní pravda. A že tudíž všechny kultury, všechny ideje, všechny etické a estetické konstrukce, všechny politické systémy – a v důsledku i všechny lidské činy – jsou si rovné, intelektuálně, morálně, esteticky, politicky i právně. V praxi a v důsledku je to popření všeho, co v západní civilizaci vybudovaly biblické ideje věčna, smyslu lidské existence a vývoje dějin, smyslu tvoření, kosmického řádu, vztahu člověka ke kosmické tvorbě a lidské etiky z těchto idejí logicky pramenící.
Historický relativismus je teorie, podle níž jedinou absolutní pravdou je, že neexistuje žádná absolutní pravda
Relativismus se stal populární, protože je snadnější a pohodlnější než pilné a pracné hledání, pilná argumentace, ověřování faktů a racionální nacházení pravdy a sestavování absolutních hodnot. Nepotřebuje si zvídavě klást žádné další otázky, ani si na ně pracně odpovídat. Snadnost a s ní spojená intelektuální lenost se staly idolem poválečné západní generace a od konce šedesátých let jedněmi z nápadných prvků intelektuálního vývoje západního myšlení. Dnes jsou stěžejní ideologií multikulturalismu a politické korektnosti.
Dekonstruktivismus jako filozofický systém vymyslel Jacques Derrida (1930–2004). Jeho myšlení nese všechny znaky intelektuální pomatenosti poválečné Francie, třebaže pocházel z Alžírska a navíc ze spořádané židovské rodiny. Od útlého mládí náruživý čtenář Sartra a Camuse se nakonec zhlédl ve strukturalismu. Ten byl sice definován jako „hledání základních vzorců myšlení ve všech formách lidské činnosti“, ale jeho francouzská odnož – Michel Foucault, Louis Althusser, Jacques Lacan, Roland Barthes – ještě předčila existencialisty v zášti ke všemu „buržoaznímu“.
Závislost na centru
Strukturalismus objevil, že všechny západní filozofické systémy závisí na jistém „centru“. Tím je porůznu Bůh, absolutno, historická nezbytnost, osobní Já, freudovské nevědomí. A prohlásil je za klam vytvořený jazykem. Čili neexistující mimo lidské vědomí a lidské pojmenování.
Dekonstruktivismus v tom pokračoval odbouráním „bipolarizace“ čili dualismu protikladů. Ty podle Derridy nejsou protiklady absolutními, nýbrž jen vzájemnými, čili neexistují jinak než v závislosti jeden na druhém. A navíc je v nich jeden nadřazený druhému, například muž-žena, dobro-zlo, světlo-tma či uvnitř-vně. To je však jen výsledek našeho lingvistického vědomí a konkrétního pojmenování. Čili subjektivity.
Absolutní význam ničeho neexistuje. Vymyslete si jiný jazyk a všechno bude mít jiný význam.
Neexistují mimo jazyk a veškeré rozlišování mezi nimi je Derridovým pojmenováním logocentrismus. Absolutní význam ničeho neexistuje. Vymyslete si jiný jazyk a všechno bude mít jiný význam. Dekonstrukce je předpokladem invence, neboť skutečné tvoření nemá navazovat na tvorbu existující, nýbrž vycházet z ničeho. Pak jako předpoklad k tvoření se člověk „musí oddělit sám od sebe, aby mohl být sjednocen se slepým původem díla v jeho temnotě.“
Dekonstruktivně myslet nestačí
Ale dekonstruktivně myslet nestačí. Chce to – podle Derridovy slavné rady – „ jít tam, kam jít nemůžete, do nemožného, neboť to je věru jediný způsob, jak přicházet, nebo odcházet“. A kozel ví, co po nás Derrida chce, když nás vyzývá „splňovat si sen násilí“, kterým se prý má ono neznámo a nemožno dobývat. Tak to přece prý funguje i v gramatice: „Dativní nebo vokativní dimenze, která otvírá původní dimenzi jazyka, nemůže sama od sebe vést k začlenění a modifikaci akuzativní nebo atributivní dimenze bez násilí. Proto jazyk nemůže ze své možnosti učinit totalitu a včlenit do sebe vlastní původ nebo vlastní konec.“
Jasné jako facka. Akorát si ještě nejsme jistí, zda se po nás chce násilí jen gramatické, filozofické, povšechně intelektuální, či zda jsme zváni k nějaké další násilné revoluci. Jako třeba tímto: „Jazyk je bezmocný, není-li provázen násilím.“ Takže nejen vynadat, nýbrž i zmlátit? Revoluce postavená na ničem, oproštěném od všeho, ve své slepé původní tmě? Budující svět bez konstrukce?
Rarach aby tu Francii zvalchoval.
