Filozof-playboy, filozof-showman. Tak ho často nazývají jeho příznivci. Plytký, samolibý zazobaný hejsek narozený se stříbrnou lžičkou v ústech, propagátor imperialismu, vykořisťovatel pracujících třetího světa, sexuálně nadržený páv s narcisticky obnaženou chlupatou hrudí, který neumí psát, vymýšlí si historické nesmysly, z nichž dělá nesmyslné politické závěry, a hraje si na politického génia a ideového vůdce politické pravice. Takovými a podobnými přídomky francouzská levice častuje Bernarda-Henri Lévyho.
Schytává to od ní jako hromosvod za celou partu pravicových „nových filozofů“, za něž se až po uši angažuje v pravicové politice. Na Nema a Glucksmanna si netroufají. Nemo je přece jen seriózní akademik s dobře argumentovanými fakty a mistrně zvládnutou historií. Glucksmann zase svobodomilné dítě holocaustu, sirotek, který se k úspěchu prodřel z nezpochybnitelné chudoby.
Zločiny proti intelektu
V lednu 2011 na Lévyho levicoví aktivisté uspořádali neoficiální soudní přelíčení žádající zatčení za „zločiny proti intelektu“. Byly to tyto:
- Neutuchající propagace imperialismu a sionismu.
- Intelektuální faleš jako symptom filozofické nicotnosti při hromadění kapitálu a moci.
- Falešná nařčení a urážky Íránu.
- Válečné štvaní a hájení „humanitárního imperialismu“.
- Založení organizace SOS Racisme s cílem potlačit autonomní imigrační hnutí.
- Šíření falešných zpráv potenciálně zasévajících náboženský rozkol mezi křesťany a muslimy.
Všemi těmito zločiny je Lévy samozřejmě vinen. Akorát je nepovažuje za zločiny, nýbrž za svou filozofickou povinnost. Žádný francouzský policista ho zatím nepřišel zatknout, ani ho Sarkozy nepropustil z funkce svého neoficiálního, ale vlivného politického poradce.
Odvážný reportér
Lévy se narodil v bohaté alžírské židovské rodině, která do Francie přesunula svůj multimilionový mezinárodní dřevařský podnik specializovaný na vzácné exotické dřeviny, jako je mahagon či eukalyptus. Ten zdědil a po celou dobu svých studií na École normale supérieure a pozdější publicistické kariéry řídil, bohatl z něho a nakonec ho dobře prodal.
Obléká se do prvotřídních obleků, s bílou košilí rozepnutou do půli hrudi. Jeho psaní, ač stylově elegantní, není tak břitce čtivé a filozoficky promyšlené jako jeho dvou kolegů a faktickými detaily si někdy příliš neláme hlavu. Tu a tam se mu dá prokázat chybný historický fakt či citát, občas vlastní fabulaci neodpovídající skutečnosti. Ale v poměru k 30 knihám vydaným ve stotisícových nákladech a tisícům článků to asi nebude tak katastrofální.
Podle Bernarda-Henri Lévyho je úkolem filozofů „třímat vysoko plamen světla, kterým si na barbarské sklony můžeme posvítit“
Zato je odvážný reportér. Často se vrhá do nebezpečných situací v nebezpečných částech světa a dělá z nich závěry vesměs konzistentně pravicově demokratické. Spletl se snad jen v Libyi, kde Sarkozyho přiměl k zásahu po návštěvě Benghází, odkud hlásil, že se tam schyluje k obrovskému masakru, jemuž se tím podařilo zabránit. Výsledky povstání však nedopadají podle jeho demokratických představ. Jak na podzim 2011 potvrdili sami povstalci, když vypráskali jednoho italského, v Libyi narozeného židovského aktivistu, který jim přijel pomoci budovat demokracii a při tom restaurovat starou polorozpadlou synagogu.
Falšování revolučních dějin
Totalitní sklony populárního levičáctví prokoukl už ve dvaceti za studentských bouří 1968. S přísně kritickým pohledem se vrhl do studia marxismu a revolucionářství, z něhož mu, ještě ne 30letému, v roce 1977 vyrašil jeden z nejdůkladnějších pranýřů francouzského levičáctví. Knihu La barbarie a visage humain (Barbarství s lidskou tváří) napsal s úmyslem „upozornit na možné zneužívání moci západní, a především francouzskou levicí a vyzvat k důkladné reformě tradičního levicového myšlení“. V té době ještě sympatizoval s umírněnou liberální levicí a byl osobním přítelem Françoise Mitterranda.
V knize však už upozorňuje, že optimistická levicová hesla falšují tragédii revolučních dějin „psaných bolestí a krví“ a že většina proroků štěstí bývá často nejmocnějšími tvůrci neštěstí. Všechny revoluce 20. století se proměnily v tyranie. Člověk má přirozené sklony k barbarství, a má-li se jeho krutostem zabránit, musíme mít tyto sklony stále na vědomí a být před nimi ve střehu. A úkolem filozofů je „třímat vysoko plamen světla, kterým si na barbarské sklony můžeme posvítit“.
Tento plamen se Lévy snaží třímat celý život. Někdy pompézně, někdy zbrkle, někdy narcisticky, někdy fanfarónsky, někdy přehnaně. Ale vždy zaostřeně – na totalitarismus socialistický, neofašistický, nacionalistický nebo islamistický. A s úzkostí, že si necháváme totalitarismus vracet zadními vrátky, protože „přestáváme udržovat při životě antitotalitní bdělost“ sklonku minulého století.
