Stojí-li talent a intelekt víc na opakovaném cvičení než vrozenosti, nedalo by se z toho možná podobně odvodit, že takzvané genetické vlohy mohou být spíš výsledkem tréninku, třebas i po několik generací? A naopak genetické nedostatky či neschopnosti výsledkem zanedbání?
Že tedy třebas srovnávání různých etnik podle IQ je zavádějící, protože nastavuje kritéria, v nichž jsou některé etnické či jinak identifikované skupiny dlouhodobě lépe trénované než jiné? A že tudíž, vyjmeme-li klinické případy slabomyslnosti přítomné ve všech etnických skupinách, duševní nebo tělesné dovednosti nemají nic společného s genetikou, a už vůbec ne genetikou rasovou čili eugenikou?
Žádný jednotlivý gen nestačí
Vírou, že mezi lidskými rasami existují podstatné genetické rozdíly, nejsilněji otřásl Ital Luigi Luca Cavalli-Sforza. Ten byl od sedmdesátých let profesorem na Stanfordově univerzitě a nejvlivnějším genetikem konce minulého století. Je jedním z autorů genetické a migrační historie minulých 150 tisíc let a hypotézy, že lidstvo vzešlo z Afriky – idea takzvané „Africké Evy“ – a rozdělilo se na odlišné rasy následkem dlouhodobé přizpůsobivosti místním podmínkám a podnebí.
Jeho snahy sbírat co nejvíc genetických informací od co nejvíc etnik pro svůj projekt Diverzita lidského genomu byly kritizované jako „kulturní necitlivost, neokolonialismus a biopirátství“. Přinesly mu však dokonalejší obraz lidské genetiky než většině jeho současníků. Umožnily mu rozvinout několik nových genetických teorií, jako je „kulturní antropologie“ (kulturní odlišnosti a jejich vliv na genetický vývoj) nebo „duální dědictví“, též zvané „genově-kulturní koevoluce“ (souběžný vývoj genů a kultury).
Cavalli-Sforza napsal knihy Geny, lidé a jazyky, Historie a geografie lidských genů a Velké lidské diaspory. Historie a diverzita evoluce a nakonec dospěl k tomuto závěru:
Každý jedinec kterékoli rasy v sobě obsahuje téměř všechny variace lidských genů
„Klasifikace na rasy se potvrdila být marnou činností. Téměř ve všech populacích nebo populačních seskupeních se najdou tytéž jednotlivé geny. A téměř ve všech populacích jsou všechny genetické typy přítomné, ale v různých frekvencích. Žádný jednotlivý gen tedy nestačí ke klasifikování lidské populace do systematických kategorií.“
Trénink versus genetický determinismus
Tento závěr potvrdil Cavalli-Sforzovi jeho harvardský kolega, profesor biologie Richard Lewontin. Ten si jako první dal práci s podrobným studiem výsledků tehdejší metody zkoumání genetických variací zvané „gel electrophoresis“. Spočívala v analýze vzorků krve nebo lidských tkání elektrickým proudem, sledovala jejich pohyb a podle odlišné kmitavosti zjišťovala odlišnost genů, z nichž tyto vzorky pocházely.
Lewontinovi vyšlo, že největší počet genetických variací – 85 procent – tvořily odchylky mezi jednotlivci v rámci téže rasy. Dalších osm procent byly variace mezi malými skupinami v rámci téže rasy. Na rozdíly mezi rasami tedy zbývalo jen sedm procent. Každý jedinec kterékoli rasy tedy v sobě obsahuje téměř všechny variace lidských genů. Ve snaze zlepšit technoogii studia genů Lewontin přispěl k rozvinutí oborů molekuální evoluce, která pak objevila DNA.
Teorii tréninku (growth mindset) oproti genetickému determinismu (fixed mindset) pak posunuli kupředu sportovní badatelé. Ti v mnoha případech výjimečných černošských sportovců dokázali, že nejde o genetickou vlohu, nýbrž o tvrdý trénink. Afričtí maratonci pocházejí z krajů, kde museli denně běhat desítky kilometrů do školy. Američtí černošští basketbalisté od malička žonglují s míčem na pláccích v černosškých ghettech. Brazilští fotbaloví pulci bleskurychle podávají nahrávky naučené na malých hřištích brazilských velkoměst.
Genetický determinismus ve vědě přežívá a v různé procento genetické, a tudíž neměnné vrozenosti věří možná většina vědců
Židovští šachoví velmistři od malička sedí nad šachovnicí. Čínští stolní tenisté od malička pinkají v kdejaké škole, klubu a parku. A Beatles nebyli takoví géniové díky liverpoolským genům, ale díky tomu, že než vylezli na mezinárodní scénu, měli odehráno, vyzkoušeno a naskládáno deset tisíc hodin po dlouhých večerech v hamburském klubu.
Tvoření jako cíl
„Nic na světě nezůstává statické, všechno se neustále mění,“ říká profesor Lewontin. „Člověk má schopnost a příležitost napomáhat, aby se to měnilo podle jeho představ a k jeho užitku. Jestliže je promarní, může se to obrátit proti němu.“
Genetický determinismus však ve vědě přežívá a v různé procento genetické, a tudíž neměnné vrozenosti věří možná většina vědců. Nebudeme se přít, která teorie je vědecky správnější. Můžeme se radovat, že dosud žijeme v civilizaci, která se o těcho věcech hádá, protože má svobodu bádání.
Musí nás trápit jiná otázka: Dokáže bílý muž odvrátit krach své civilizace lépe fixním nastavením mysli sdělujícím, že něco je neměnné, nebo růstovým nastavením mysli vyžadujícím tvrdší trénink? Letargickým usínáním na vavřínech slavné minulosti, nebo probouzením k tvořivé přítomnosti s vědomím, že odsedneme-li od řízení, měnící se svět by se přes nás mohl převalit a pohřbít nás?
Bílý muž vytvořil největší civilizaci všech dob ne proto, že byl bílý, nýbrž proto, že byl zvědavý, zvídavý, tvořivý, podnikavý a nebojácný. K tomu si vytvořil svobodu. Ta je však bezcenná, není-li zárukou a podnětem k tvoření. Bez tvoření jako cíle svobody je svobodná civilizace zbytečná.
