Karel Hlaváček: Charlie Hebdo a (sebe)cenzura veřejného prostoru

Diskuse, která probíhá v Česku nad neblahými událostmi v pařížské redakci časopisu Charlie Hebdo, dostala výrazný impuls, když se k situaci vyjádřil vlivný duchovní a intelektuál Tomáš Halík. Halík přišel s názorem, že terorismus je třeba tvrdě odsoudit, současně je ale třeba kriticky zkoumat obsah daného časopisu: podle něho byly karikatury v časopise za hranicí dobrého vkusu a respektu vůči těm, které zesměšňovaly.

V následné diskusi se proti jeho názoru postavila další výrazná osobnost české veřejné scény, novinář Erik Tabery, který v jejich vzájemné diskusi mnohokrát opakoval, že by nechtěl být tím, kdo bude posuzovat obsah časopisu z takového hlediska. Podle Taberyho je zejména třeba hájit svobodu slova, která je základem naší západní civilizace. Zejména je třeba postavit proti cenzuře – hodnocení, které přinesl Halík, je z Taberyho hlediska krokem k tomu, aby bylo zesměšňování proroka Mohameda (nebo čehokoli dalšího) politicky zakázáno.

Halík i Tabery se tedy jednoznačně shodli na tom, že cenzura, tedy zákaz našeho vyjadřování, je nepřípustná. Lišili se pouze v malé nuanci: zatímco Halík přesto vyrukoval s poměrně radikálním názorem ohledně nevkusnosti a neslušnosti časopisu, Tabery zůstal zdrženlivý.

Subjektivní versus objektivní

Bez ohledu na to, zda s Halíkovým hodnocením obsahu Charlie Hebdo souhlasíme, či nikoliv, je nutno se dosti radikálně postavit na jeho stranu – a to proto, že Halík se ocitl na straně svobody projevu, zatímco Tabery se – zřejmě v rámci dobrého úmyslu a nevědomky – ocitl v protitáboře.

Jak je to možné, když Tabery celou dobu svobodu projevu hájil? Všimněme si paradoxu v Taberyho postoji: tak důsledně obhajuje boj proti cenzuře, až sám sobě zakázal vyslovit hodnocení o obsahu časopisu. Paradoxně se tak skrze obhajobu svobody slova okružní jízdou vydává k jejímu osekávání. Natolik chce hájit svobodu slova, až nakonec raději nic nevysloví. Ale proč bychom nemohli vyslovit svůj názor na to, zda Charlie Hebdo je či není pod úrovní? Proč nestačí si neustále uvědomovat, že politická cenzura je nebezpečná, a pokračovat v diskusi?

Domnívám se, že diskuse mezi Taberym a Halíkem odhalila daleko obecnější problém. Snad nejobecněji se dilema dá vyjádřit na úrovni rozdílu mezi subjektivním a objektivním: Tabery se zdráhá vyslovit subjektivní soud nad časopisem, protože kdyby se tento soud stal objektivním (politickým), ohrozil by svobodu projevu. Na nižší úrovni abstrakce je hranice, kterou Tabery střeží, hranicí mezi soukromým a veřejným.

Otázka zní: patří takové soukromé názory, jako jestli je něco vkusné či nevkusné, do veřejného prostoru? Nejedná se o záležitosti, které mají mít pouze soukromý charakter? Nemám si svůj názor o Charlie Hebdo nechat na večerní žbrblání v hospodě, ale na úrovni médií se k němu raději nevyjadřovat?

Sebecenzura...

Domnívám se, že takový názor je sebecenzurou a že přehnaná starost vedoucí tímto směrem nevede k ničemu jinému než k vyprázdnění veřejného prostoru, jako ostatně každá cenzura. Tím, že nakreslíme příliš jasnou hranici mezi subjektivním a objektivním, soukromým a veřejným, dodržujeme určitou sebedisciplínu za cenu určité sebecenzury. Chceme pak mluvit striktně jen o tom, co je „veřejné“ či „objektivní“.

Otázka pak zní: co po aplikaci sebecenzury ještě zbude jakožto obsah „veřejného“ prostoru? Nevyřazujeme z veřejného prostoru něco, co je potenciálně důležité a co by mělo být řečeno? Do oblasti „subjektivního“ či „soukromého“ patří právě názory, hodnocení, víra či morální přesvědčení. Neskládá se diskuse ve veřejném prostoru právě především z těchto prvků? A není tedy jejich vykázání do prostoru „subjektivního“ či „soukromého“ vlastně rezignací na rozum, základní hodnotu, která stojí za naším vysokým oceněním pro diskusi?

Demokracie je vlastně institucionální uspořádání, v němž je diskuse povýšena na způsob, kterým se dělá politika. Pokud budeme z diskuse systematicky vylučovat její důležité prvky, jak chceme mít kvalitní demokracii?

Zmíněný problém se ale netýká jen diskuse Taberyho a Halíka, nýbrž se jedná o daleko širší celospolečenskou problematiku. Přesně s tímto problémem se totiž snad už od doby svého vzniku potýkají společenské vědy, zřejmě hlavní instituce, která by měla veřejný prostor naplňovat kvalitními a promyšlenými příspěvky. Zastánci objektivních sociálních věd ale i zde přišli s rafinovanou formou sebecenzury, kterou nazývají vědeckou „objektivitou“, a která je obdobou Taberyho sebecenzury vlastního vkusu.

Vědci mají obavu z toho, že kdyby se sebecenzura objektivity zrušila, nezbude už žádná překážka a dojde průlomu čisté subjektivity, emocí a iracionality do prostoru, který měl být místem pro objektivní diskusi. Stejně jako se Tabery zříká vyslovení vlastního názoru, protože by tento názor mohl uchvátit nekontrolovatelný netvor politiky, vědci se obávají, že kdyby do společenských „věd“ vpustili subjektivní prvky – hodnoty, etiku a víru –, ztratili by „objektivitu“, kterou by pozřel drak iracionality.

... a vyprázdnění veřejného prostoru

Důsledek je v obou případech stejný: vyprázdnění prostoru, v němž se měla diskuse konat. Jestliže sociologové, politologové či ekonomové a další nesmějí vyslovovat subjektivní názory, nesmíme se divit, že máme tak málo veřejně činných intelektuálů. Intelektuálové mezi sebou vyvinuli formu sebecenzury, které říkají objektivita, prohlašují ji za poznávací ctnost a pod jejími perutěmi se neúčastní veřejného života. Pokud se subjektivní názor zdráhá vyslovit už i novinář, je situace na pováženou. Tabery nevědomky otevřel palčivý problém současnosti: vyprazdňování veřejného prostoru z důvodu sebecenzury.

Prezentovaný názor neznamená, že bychom měli zrušit opozici mezi subjektivním a objektivním nebo mezi veřejným a soukromým. Tyto rozdíly jsou důležité a v mnohém definují naši kulturu. Chce ovšem navrhnout, že přiznání, že hranice prosakuje a že je záhodno si uvědomit její orientační (a nikoli tedy absolutní) charakter, je předpokladem pro daleko plnější a zajímavější diskusi v našem veřejném prostoru. Hodnotu objektivity je třeba promýšlet a nadále ctít – nikoli ji ovšem využívat jako zástěrku, za níž se schováme, abychom se k ničemu pro jistotu nemuseli vyslovovat.

Jeden můj známý po zhlédnutí diskuse Halíka a Taberyho poznamenal, že kvůli tématu cenzury se diskuse mezi nimi neposunula dál – například k diskusi o základech naší kultury nebo o měřítcích vkusu a nevkusu, k otázce sociální integrace přistěhovalců a podobně. Nelze než souhlasit: tam, kde diskuse narazí na skálu sebecenzury, dál pokračovat nelze.