Zmíníte-li před většinou lidí jméno Karla Pragera, málokdo si vybaví, o kom je řeč. Doplňte ale, že je to architekt Nové scény Národního divadla nebo bývalého Federálního shromáždění, a dostane se vám tolik názorů a hodnocení, že vám z toho půjde hlava kolem. Většina dotázaných se možná pohorší nad „normalizačním přisluhovačem“, který znesvětil některá z nejcennějších míst Prahy. Jako většina rychlých soudů, i tyto budou daleko od pravdy.
Chcete-li si vytvořit fundovanější názor na osobnost, život a práci jednoho z nejvýznamnějších a v pražském kontextu nejviditelnějších českých moderních architektů, doporučujeme vám výpravnou publikaci Radomíry Sedlákové Karel Prager – lidé si na nové věci teprve musí zvyknout (vydalo nakladatelství Titanic). Autorka Karla Pragera sama znala a ze spolupráce s ním si odnesla mnoho cenných vzpomínek a zkušeností.
Publikace je bohatě vybavena obrazovým materiálem, ať už archivními fotografiemi a dobovou architektonickou dokumentací, nebo současnými fotografiemi Pavla Friče. Důležitým prvkem knihy je paralelní sloupec „ankety“, ve které editorka Yvonna Fričová přidává k odbornému textu další dimenzi. Kniha se díky němu čte jako detektivka. Názory, často diametrálně odlišné a sobě odporující, pocházející od renomovaných architektů, jako je Vlado Milunić (spoluautor Tančícího domu) až po laické účastníky internetových diskusí, doplňují kaménky do mozaiky toho, co vidíme a můžeme sami posoudit, a toho, jak totéž vidí ostatní.
Podprahový diktát?
Architektuře, stejně jako fotbalu, rozumí každý, kdo se na ni podívá. Máme ji stále před očima, jsme jí obklopeni, je přirozené, že si na ni vytváříme názor. Schopnost tento názor rozvíjet souvisí jak s naším vzděláním, tak společenským okolím, ve kterém se pohybujeme, inteligencí a mnoha dalšími faktory. Motto knihy Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout odráží právě tento proces.
V době, kdy Prager tvořil, neexistovala možnost, aby občané petičně nebo jinak vstoupili do rozhodování o plánované stavběDruhý význam se dá vyčíst jako podprahový diktát – v době, kdy Prager tvořil, neexistovala možnost, aby občané petičně nebo jinak vstoupili do rozhodování o plánované stavbě. Otázka je, nakolik mají reálně tuto možnost dnes, a zda to nakonec architektonické podobě měst prospívá, nebo škodí. Výrazné a významné dílo nevzniká často z konsenzu byrokratického výboru.
Karel Prager byl výjimečně talentovaný, cílevědomý, inteligentní a energický tvůrce. Byla to osobnost plně si vědomá svých kvalit, se spoustou energie je prosadit. Syn důstojníka Československé armády a ženy v domácnosti byl vychován v mravních principech „první republiky”, masarykovské filozofie, skautingu. Po válce, již jako čerstvý absolvent katedry architektury na ČVUT, se brzy začal vymezovat proti socialistickému realismu, který byl po válce jakýmsi oficiálním stylem. Stavoprojekt, kolos s 35 tisíci zaměstnanci, byl podle něj nesmyslným odrazem doby vybudovaným k tomu, aby vytvářel zakázky pro podniky, které musely plnit plán.
Místo toho v šedesátých letech prosazoval soudobé evropské trendy a s několika dalšími architekty koncipoval sdružení projektových ateliérů – samostatných ateliérů založených na družstevním principu –, které začalo fungovat nezávisle na státním molochu. Myšlenka uskupení podobného středověkým stavebním „hutím“, které sdružovaly architekty, stavitele, řemeslníky i umělce, byla pro Pragera stálou inspirací, ke které se během svého života často vracel.
Symboly doby
Snad nejmarkantnějším symbolem nepochopení Pragerovy osobnosti a díla je budova bývalého Federálního shromáždění, nyní součásti Národního muzea, s jehož novorenesanční budovou sousedí. Její odvážná konstrukce se stala mnohým trnem v oku ne tolik pro své architektonické pojetí, ale protože se postupem času stala symbolem státní autority a její zvůle.
Objednávka vznikla v návaznosti na stavbu metra, vybourání zástavby a také potřeby na provizorní rozšíření parlamentu. Po čase se mělo z budovy stát kulturní centrum. Soutěž Prager vyhrál spolu s Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem v roce 1966, ale vzhledem k tomu, že Kadeřábek v roce 1968 emigroval a Albrecht měl plné ruce práce s rekonstrukcí Smetanova divadla, Pragerovi tento projekt zůstal na starost a právem mu za něj patří kredit. Stavba začala v roce 1967 a její konstrukce za účasti ženijního vojska byla podívanou pro Pražany během optimistické doby „Pražského jara“. Paradoxně měla být budova symbolem česko-slovenské státní suverenity, jako bylo o století dříve Národní divadlo symbolem národního sebeuvědomění.
Příjezd sovětských tanků stavbu nezastavil, ale znamenal konec Pragerova rozletu. Stala se z něj persona non grata, nesměl publikovat, na dvacet let se stal neviditelným. Jediný architekt, ze všech uměleckých svazů, totiž nepřišel s pokáním a „poučením z krizového vývoje“, za což se velmi přičinil právě Prager, který svaz vedl. Výsledkem bylo jeho rozpuštění a znovuustavení, tentokrát s novými kádry. Jednotlivá projektová studia (včetně Pragerova ateliéru Gama) byla převedena pod Stavoprojekt.
? Související článek ČESKÉ POZICE: My Prahu nedáme – radši ji zbouráme.
Sedmdesátá léta byla pro Pragera obdobím mnoha nerealizovaných projektů. Nejpozoruhodnějším z nich jsou superstruktury pro pražské Košíře – futuristická koncepce „města nad městem“, která byla ideální zejména pro členité lokality, ve kterých byla konvenční zástavba problematická. Myšlenka rozšíření města vertikálně, nad zástavbu, přišla z Japonska v 60. letech a počítala se sociální i generační integrací, prorůstáním nových budov jako superstruktury, využíváním stávajících sítí a vybavenosti. Prager se na tento projekt v přesvědčení, že se dočká realizace, vrhl s celým studiem a s plným zápalem.
Konstrukce měla využívat i interiérový stavebnicový systém Gama. Prager ho navrhl a použil již ve stavbě Makromolekulárního ústavu v Praze Dejvicích (1960–1964) a průběžně jej zdokonaloval a rozvíjel. Byla to jedna z jeho odpovědí na nedostatek kvalitních tuzemských kvalitních materiálů, se kterým se během svého profesního života potýkal. Pro Pragera byla technická stránka stavby nesmírně důležitá a jeho inovace a originální technická řešení vytvářely tlak na dodavatele, často až do té míry, že daly vzniknout novým výrobním provozům.
Prager jako poslední záchrana
Architektura jako taková nebyla v době normalizace právě středem mediálního zájmu. Když se řeklo „architektura“, rozumělo se tím cosi gotického nebo barokního, z dob dávno minulých. Také proto se urbanistické zásahy neřešily na stránkách časopisů, ale v úzkých kruzích zasvěcenců. Není tedy divu, že začaly kolovat různé zaručeně pravdivé fámy – například ta, že Prager nechal pro Novou scénu vybourat celý blok domů. Pravda o Pragerově druhém nejviditelnějším projektu je velmi odlišná: takzvané Chourovy domy mezi Voršilským klášterem a historickou budovou Národního divadla padly v rámci asanace již koncem 50. let.
Ze soutěží vyšel vítězně projekt kulturního centra, které mělo prostor vyplnit. Konstrukce se ale protáhla, a mezitím byl v roce 1981 dostavěn Palác kultury na Vyšehradě. Straničtí funkcionáři ztratili o další kulturní centrum zájem, zato bylo rozhodnuto doplnit kapacitu Národního divadla o menší scénu. A to rychle, protože slavnostní termín znovuotevření Zlaté kapličky byl nesmlouvavý: podzim 1983.
Na problémové projekty byl v Praze snad jediný kandidát, jakkoliv byl režimu trnem v oku: Karel Prager. Do již hotového ocelového skeletu bylo nutno vložit novou náplň, a to v šibeničním termínu osmnácti měsíců. Pokrytí fasády „televizními obrazovkami“ Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové vytvořilo originální skleněnou plastiku a současně vyřešilo problematiku zvukové izolace.
Odpůrci Pragerova díla poukazují na to, že stavba vedle novorenesančního Národního divadla působí jako pěst na oko. Těžko si představit, jaké řešení by bylo při dané dispozici k okolí šetrnější. Použité sklo má neutrální barvu a jeho transparentnost i organická textura mu pomáhají „splynout“ s okolím.
Místo určuje děj
Jedna ze zásad Karla Pragera, kterou se ve své tvorbě řídil, byla: Místo určuje děj. Vedle funkčnosti objektu pro účel, jemuž má sloužit, konstrukční a materiálové koncepce a výtvarného vyznění bylo zasazení budovy do stávajícího prostoru velkou prioritou. U některých jeho děl je těžké ubránit se myšlence, že by jim možná svědčil jiný, větší prostor. Je ovšem třeba mít na paměti okolnosti a souvislosti, ve kterých tato díla vznikala.
Často jsou realizované stavby pouze torzem celku, který byl plánován, jindy se zase urbanistický vývoj okolí ubírá nepředvídaným směrem. Například Federální shromáždění vzniklo jako odvážný koncept solitérní budovy, protiváhy historickému Národnímu muzeu, a se svým okolím mělo být pokračováním Václavského náměstí. Místo toho bylo i s muzeem brutálně odříznuto neúprosným pruhem magistrály.
Téměř ve stejné době jako Federální shromáždění byla ve výstavbě první etapa komplexu kancelářských budov u Emauzského kláštera. Byly plánovány pro Sdružení projektových architektů, které však nástup normalizace nepřežilo, a ani projekt se druhé fáze nedočkal. Na první pohled strohé tvary budov ostře kontrastují s budovou kláštera, ale jsou na něm nezávislé.
„Velkorysost souboru vlastně vyjde najevo, až když do něj návštěvník vstoupí,“ píše Richard Biegel, jeden z účastníků ankety, která je součástí knihy. „Největším překvapením je zde patrně hmotové řešení, které spolu se závěsovými stěnami dělá z pavilonů výrazné plastické monumenty, které zásadně reinterpretovaly své bezprostřední okolí...“
Hvězda, která nezazářila
Karel Prager byl bezpochyby člověk, který jako miliony dalších žil a pracoval v kontextu režimu, se kterým se neztotožňoval. Nebál se vyjádřit svůj názor, nikdy nevstoupil do komunistické strany. Dokázal tvořit, a ne jenom opisovat a přicmrndávat. Ač měl možnost cestovat a vyhrál několik mezinárodních soutěží, zůstal v Čechách a zde bojoval svůj boj se systémem, lhostejností, ignorancí. Nepřehlédnutelně vtiskl svůj otisk do tváře města, vytvořil díla světové úrovně.
Když režim, který ho svazoval, pominul, hvězda Karla Pragera paradoxně již nezazářila. Prosazování velkorysosti do urbanistických záměrů tak, jak si to on představoval, se nekonalo. Prager a jeho vize již byly passé. Na vernisáž jeho výstavy v roce 1990, která mimo jiné představovala jeho zásadní přestavbu Smíchova, mu skupina mladých architektů „Zlatí orli“ přinesla pohřební věnec a vepsala do návštěvní knihy: „Na rozloučenou... Chcete-li něčemu prospět, odejděte.“
Stavby, které Karel Prager zanechal, se nám mohou, nebo nemusejí líbit. On sám tvrdil, že je potřeba hodnotit je až s odstupem několika desetiletí. Rapper a výtvarník Vladimir 518 v knize píše: „(...) Jsme národ, který má tendenci spíš zarovnávat, doplňovat a jen obezřetně přikládat to své, čisté, trochu opatrné a vlastně nevýrazné. Prager a celá jeho generace byli jiní, a to ne tak z jejich vlastního rozmaru, ale protože doba byla taková. Světová scéna začala po řadě výbojů a návratů opět pociťovat potřebu nového razantního názoru, tušila a následně realizovala svou vizi budoucnosti. Díky bohu za to...“
Příběh výrazné osobnosti Karla Pragera a kontext jeho díla se nedá shrnout do několika vět, není to jednoznačná poučka, glorifikace, nebo odsouzení. Je to něco, nad čím je dobré se zamyslet a k čemu se vracet, pozorně a z různých úhlů se dívat a poznávat, spíše než si jenom na nové věci zvykat.
Karel Prager – Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout
AUTOR: Radomíra Sedláková
VYDAL: Nakladatelství Titanic 2013
ROZSAH: 240 stran
