Probíhající krajská volební kampaň je hodně mrtvolná. Hesla i tváře před námi defilují jak fotky v urnovém háji, už ani tu bránici absurditou nepolechtají. Některé strany si ke všemu v předvolebních plátcích vylepšují image autoritami z onoho světa. Asi že ty živé, ochotné podpořit politiky, už (téměř) došly a mrtví se ohradit nemohou. Nebo obracejí naši pozornost do minulosti záměrně, abychom si nevšimli, co že se to pod zdánlivě nehybným povrchem vlastně děje.
Komunistické noviny poeticky nazvané Středočeská volební třešnička si vystrčily do záhlaví písňový text Voskovce a Wericha Svět patří nám. Chtějí nám připomenout, že V+W byli taky na „jejich straně“ a jaká s nimi byla sranda? Nebo už oznamují vítězství? Možná doufají, že ten pitomý text nebude nikdo číst, protože slova písně „pravda je s námi, však se dočkáte, že se nakonec my budem nejlíp smát“ mohou v tomto kontextu v leckom vzbuzovat čistou hrůzu.
Nejspíš ale spoléhají na to, že člověk, aby se úplně nezbláznil, automaticky vytěsňuje z paměti špatné zážitky, a čím dál do minulosti si nostalgicky vybavuje jen ty příjemné. Jako jakýsi Radek Tůma, jehož článek z Britských listů v „Třešničce“ přetiskli: „Vždyť za komunistů nebyla svoboda, řeknou mnozí. Jenže svobody se nenajím (...) půl života jsem prožil v socialismu a nebyl to špatný život, byl mnohem důstojnější než dnes. Jak málo stačilo ke štěstí – mít práci, zabezpečenou rodinu, nebát se budoucnosti, nebát se pořídit si děti a nebýt mocnými považován a označován za luzu. Nenávidím tento režim, který mi vzal práci a důstojný život. Budu volit komunisty!“
Zeman si, na rozdíl od jiných politiků, našel čas, aby zašel na Krylův pohřeb, a od té doby si vzpomínky na „přátelství“ hýčká jako cennou relikviiCopak V+W aspoň jednu dobu – než učinili osobní zkušenost – komunistům uvěřili a naivně je „opěvovali“. To předvolební středočeské číslo měsíčníku pro členy a sympatizanty „Zemanovců“ je jiná síla. SPOZdravem si bez mrknutí oka přivlastnil věřícího antikomunistu Karla Kryla. Ten totiž svého času naletěl Mefistovi české politiky Miloši Zemanovi a nedlouho před svou smrtí v roce 1994 dokonce zazpíval na několika mítincích ČSSD. Zeman si pak, na rozdíl od jiných politiků, našel čas, aby zašel na Krylův pohřeb, a od té doby si vzpomínky na „přátelství“ s legendou českého protestsongu hýčká jako cennou relikvii.
V aktuálních novinách SPOZ tak mezi konvenčními propagandistickými texty najdeme informaci o návštěvě vdovy Marlen Krylové u Miloše Zemana. Strávila čtyřicet minut v jeho kanceláři a podpořila jeho prezidentskou kandidaturu.
Ukradená legenda protestsongu
Tučným písmem jsou v tištěném textu zdůrazněny vzpomínky politika na písničkáře. „Vzpomínám si, že jsme pozvali Karla Kryla, aby nás poctil svou návštěvou v Lidovém domě. Nechal jsem pro něj poslat i vůz. Ale jak to tak bývá, vůz se cestou někde ztratil a Karel Kryl se vláčel celou cestu s kytarou přes rameno stopem až do Prahy,“ líčí deset let starou bizarní událost Zeman. A dodává: „Byl to revolucionář do poslední chvíle. Souhlasím se slovy, která byla pronesena na jeho pohřbu, že tomuto člověku mnohé dlužíme.“
Zvláštní způsob, jak splácet dluh. Zeman a SPOZ si totiž Kryla svým způsobem ukradli.
To spojení je nejen totálně nevkusné, ale působí až krutě ironicky. Krylova píseň Bratříčku, zavírej vrátka, teskné rekviem za násilně potlačenou svobodu, je přímo symbolem odporu proti ruské okupaci. Kryl sám před komunisty utekl do emigrace. Vzpomínku na něj v SPOZdravem používá k sebeadoraci prezidentský kandidát a strana se silnými vazbami na režimní komunisty a ruský kapitál. Lidé, kteří zjevně vracejí kus Sovětského svazu a jeho mentality do Česka. Pokoutně, zadními vrátky, aby nebylo slyšet vrzající panty. Krylovo jméno a emoce s ním spojené je mají pomáhat otevřít?
Drzost, s níž tato strana a její prezidentský kandidát spoléhají na selektivní paměť nebo na obyčejnou blbost svých voličů, pak korunuje návodný komiks na poslední straně novin. Mladá maminka, která se prochází po sídlišti s kočárkem, říká na obrázku šedovlasé paní: „Já dám hlas těm Zemanovcům, vždyť oni nemají žádnou aféru a Miloš, to je náš člověk. Ví, jak žijeme a jak je těžko.“
Sociální demokraté Kryla oslovili ve chvíli, kdy měl pocit, že se na něj všichni vykašlaliStojí za to vzpomenout na okolnosti, za se nichž Karel Kryl s Milošem Zemanem „spřátelil“. Bylo mu po návratu do svobodného Československa těžko. Zklamaný a plný hořkosti z reálné české demokracie o ní rozhněvaně zpíval: „místo srdce břicho má /a místo duše tlamu“. Zdálo se mu, že disidenti a jejich přátelé, kteří začali vládnout, jsou zas jako „oni“, komunisti: „Demokracie zavládla zpívá nám Gott a Walda / Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda / Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem / Pod střechou velký partaje se u koryta sejdem...“
Sociální demokraté Kryla oslovili ve chvíli, kdy měl pocit, že se na něj všichni vykašlali. Zemanovi se jeho naštvanost i legenda spojená s jeho písněmi na cestě za mocí velmi hodily. Jako návnada.
Písničkář Jaroslav Hutka ve vzpomínce na Kryla a jeho epizodu s ČSSD míní, že se Kryl v tehdejší politické scéně vůbec nevyznal. „Kdo přišel první, s tím se dal dohromady. Strašně stál o kontakt s touhle zemí, nestačil to ale dát dohromady. Bylo nedořečeno, co začal říkat, a nedožito, co žil.“
Není tak těžké odhadnout, jak by se asi byly Krylovi líbily pozdější Zemanovy politické tahy. Možná by dneska zpíval něco hořkého o tom, že čert, který podává pomocnou ruku v nouzi, nepřestává být čertem. A když si toho všimneme, bývá už pozdě, protože nás má do smrti. I po ní. Jako Zeman Kryla.
