Nejvyšší státní zastupitelství, jež od začátku letošního roku vede nový šéf Pavel Zeman, se rozhodlo vymést pavučiny. V rámci takzvané kontroly skončené věci rozhodlo o novém prověření okolností, které provázely trestní řízení v případu katarského prince Hámida bin Abdullaha al – Sáního i jeho následné předání do domovské vlasti.
Policejní prověřování se má konkrétně týkat „okolností, za nichž soudy ponechaly člena katarské královské rodiny ve vazbě i poté, co někdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec rozhodl o předání jeho případu do Kataru,“ informoval web České noviny. A to mezi lidmi „z okruhu ministerstva spravedlnosti a soudů,“ jak uvedla mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Štěpánka Zenklová.
Pavel Němec pro ČESKOU POZICI komentoval nový vývoj mimo jiné slovy: „Intenzita soudní zvůle byla nebývalá. Lze srovnat snad jen s tím, kdyby instituce vedly dál trestní stíhání nebo držely ve výkonu trestu člověka po udělení milosti prezidentem republiky.“ A dodává: „Z právního pohledu tedy nelze policejnímu prověřování vzpoury proti rozhodnutí ministerstva nic vytknout.“ (Kompletní znění reakce Pavla Němce uvádíme na závěr článku.)
Člen katarské elitní rodiny byl před šesti lety v České republice nepravomocně odsouzen kvůli pletkám s nezletilými dívkami. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec ale překvapivě rozhodl o předání řízení do Kataru. Nakonec k předání prince došlo, tamní justice ovšem řízení záhy zastavila. Případ vyvolal spory mezi soudci a státními zástupce, zda byl ministr Němec k takovému kroku vůbec oprávněn. Vzhledem k nečinnosti katarské strany princovo trestní stíhání pokračuje v ČR, na Hámida bin Abdullaha al – Sáního byl dokonce vydán mezinárodní zatykač.
ČESKÁ POZICE požádala Pavla Němce o reakci na nejnovější krok Nejvyššího státního zastupitelství. Odpověď uvádíme v plném znění:
„S vládnoucí rodinou Kataru jsem nikdy neměl a nemám žádný vztah, v Kataru jsem nikdy nebyl a nikoho tam neznám. Na podporu tvrzení, že jsem s obviněným a jeho rodinou neměl žádné vztahy uvádím, že jsem nikdy neuvažoval, že bych obviněného například propustil z vazby, ač jsem k tomu měl kompetence, které by ani soud nemohl obstruovat. Jak již jsem mnohokrát opakoval, rozhodnutí jsem bral jako gesto dobré vůle ve snaze o zajištění budoucí reciprocity vůči občanům ČR, kteří by se v teritoriu dostali nesnází. Mé úsilí však bylo nezákonnými obstrukcemi soudů do značné míry zmařeno.
Nerespektování rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR o předání trestní věci do Kataru ze strany soudů bylo zjevnou zvůlí. Několikaměsíční nezákonnou vazbou (od okamžiku rozhodnutí ministerstva do okamžiku propuštění z vazby Nejvyšším soudem ČR) došlo ze strany soudů k faktickému nezákonnému omezování osobní svobody, byť se silou soudního razítka. Poté, co Nejvyšší soud ČR prohlásil můj postup za zákonný, zvažoval jsem podání kárné žaloby na soudce, kteří se mému rozhodnutí nezákonně vzpouzeli. Nechtěl jsem však, aby případné podání kárné žaloby vypadalo z mé strany jako msta či kopání do oponentů, proto jsem od podání upustil, přestože intenzita soudní zvůle byla nebývalá. Lze srovnat snad jen s tím, kdyby instituce vedly dál trestní stíhání nebo držely ve výkonu trestu člověka po udělení milosti prezidentem republiky. Sledoval jsem, zda podá kárnou žalobu někdo z dalších oprávněných kárných žalobců. Nestalo se. Z právního pohledu tedy nelze policejnímu prověřování vzpoury proti rozhodnutí ministerstva nic vytknout.“
