Před více než týdnem – 4. listopadu – dokončil deník Právo neobyčejně tristní triptych rozhovorů s obviněnými představiteli Vojenského zpravodajství (VZ). Po jeho exředitelích Ondreji Páleníkovi a Milanu Kovandovi přišel na řadu ředitel odboru kontroly a vnitřní bezpečnosti Jan Pohůnek. Novinář Radim Vaculík odvedl za vyšetřovatele takříkajíc v přímém přenosu značný kus práce.
Navzdory určité časové prodlevě, kterou jsme věnovali výročním zprávám Bezpečnostní informační služby a právě Vojenského zpravodajství, nelze tento rozhovor ponechat bez povšimnutí. Zazněly v něm totiž formulace, které je třeba reflektovat s největší vážností – i když v poněkud jiném než vyřčeném smyslu.
Ředitel odboru kontroly a vnitřní bezpečnosti zpravodajské služby je pořádná „šajba“. Proto je nutné brát vážně každé jeho slovo.
Důvěra místo zákona
Hned na začátku rozhovoru Pohůnek přiznal, že si sám položil otázku, proč má VZ řešit otázku možného ohrožení premiérovy rodiny. Spokojil se s odpovědí svého velitele Páleníka: „Protože nám premiér věří.“ A dodal, že to pro něho je naprosto standardní, když VZ má „ty schopnosti“. O zákonem vymezené působnosti ani slovo, stačí premiérova důvěra a (všeho) schopní zpravodajci. Dnes již možná Pohůnek ví, že neměl tento rozhovor dávat. Sám sobě nepomohl, a ještě dal komentátorům důvod k pošklebování.
O zákonem vymezené působnosti Vojenského zpravodajství neřekl Jan Pohůnek ani slovo, stačí premiérova důvěra a (všeho) schopní zpravodajci
Podle Pohůnka byl například ředitel tajné služby požádán, aby její schopnosti poskytl ve prospěch ústavního činitele, který je nositelem utajovaných informací týkajících se mimo jiné i této tajné služby a její činnosti. A kdyby utekly informace, pokračuje Pohůnek, mohlo by to ohrozit činnost tajné služby i konkrétní lidi. A zpravodajci prý nebudou čekat, „až premiéra někdo zmáčkne a on pustí informace“. Nu, zažil jsem, že se o premiérovi mluvilo důstojněji, ale tento podvědomě vyjádřený despekt asi nebude náhodný.
Pohůnek se snažil vysvětlit, jak VZ provádělo kontrasledování paní Radky Nečasové. Operativci VZ prý o ní nesbírali informace, když jí kontrasledovali. Zřejmě o ni ani koutkem oka nezavadili. Protože, jak řekl Pohůnek: „De facto není zájmem osoba, která je chráněná, což zde byla paní Nečasová.“ Lze tomu opravdu rozumět doslova tak, že zájmem VZ nebyla chráněná osoba?
Další výrok je ještě „profesionálnější“. Při této metodě obrany se podle Pohůnka „standardně nedělají záznamy“. Není prý pro to důvod, pokud nejsou shledána bezpečnostní rizika. To je už opravdu špatné, člověku se ani nechce domýšlet, s čím si zpravodajštinu spletl ausgerechnet ředitel odboru kontroly (!) a vnitřní bezpečnosti (!!). Takže když něco zkontroloval a prošetřil, a nic neshledal, standardně (!) nic nenapsal. Neuvěřitelné.
Tragické vysvětlení
Člověka smích přechází, když čte Pohůnkovu story, jak vojenští zpravodajci dotazem na premiéra zjišťovali, jestli nafotografovali paní Nečasovou, nebo „úplně špatnou osobu“. A jak se prostřednictvím paní Nagyové dozvěděli, že „podle pana premiéra to tak na šedesát procent není jeho manželka“. Zpětně ale není divu, tou dobou už svou paní expremiér Petr Nečas opravdu „neměl v oku“.
Pohůnek pozapomněl, že na „sekretariátu, spisovně a podobně“ mají všude protokoly a písemnosti se předávají proti podpisu a hned se evidují
V úplnou tragédii se vyprávění mění v okamžiku, kdy Pohůnek (připomeňme znovu, ředitel odboru kontroly a vnitřní bezpečnosti vojenské zpravodajské služby) líčí předání „zpravodajské informace“ premiérovi české vlády. Pohůnek nešel za premiérem do úřadu, ale do jeho útulku v Hrzánském paláci. Zde obálku předal paní Nagyové, která mu ústně sdělila, že premiér je zaneprázdněn a že to má ona pro něho převzít.
Pohůnek policii později vysvětloval, že „takovéto předání informací je naprosto standardní záležitostí“, protože osobní předání informací prezidentovi, premiérovi, vládě se děje „v minimálním množství“. Veškeré informace se standardně předávají přes sekretariáty, spisovny a podobně. Jenomže v Hrzánském paláci žádný „sekretariát, spisovna ani podobně“ není! A Pohůnek trochu pozapomněl, že na „sekretariátu, spisovně a podobně“ mají všude protokoly a písemnosti se předávají proti podpisu a hned se evidují (protože mají čísla jednací).
Vyprošťovací verze
Pokud mají vojenští zpravodajci takové představy o nakládání se svou produkcí, neměl by premiér Jiří Rusnok váhat ani minutu a dát řediteli Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) pokyn k metodické kontrole systému ochrany utajovaných informací na VZ, především co se týče proškolování osazenstva, školitelů a školících materiálů (větší pravomoci NBÚ vůči zpravodajským službám nemá).
Vyprošťovací verze, kterou zřejmě připravili obvinění bývalí vrcholní vojenští zpravodajci se svými obhájci, spočívá tedy asi v následující pointě, u níž už trochu stydne krev. Na reportérovu otázku, že informační výstup z tajné služby snad byl v nějakém utajeném režimu, odpověděl Pohůnek bezelstně: „Tohle nebylo v utajeném režimu. To byly papíry o ničem, které neměly naprosto žádnou vypovídací hodnotu.“ Z čeho že stydne ta krev v žilách? Nu, z pomyšlení, že to může být zcela reálné ocenění výstupů Vojenského zpravodajství.
Pohůnek asi chtěl trochu držet profesionální linii, a proto – alespoň podle svých slov – odmítl řešit možné zneužívání služebního vozidla na Úřadu vlády. Proto poradil Úřadu vlády najmout si detektivní agenturu. Ale když tak dobře poradil, zase to zůstalo na něm. Našel tedy agenturu, ale byl pověřen to i dojednat. Odmítl dát „vstupní údaje“ z databází služby, ale předal mu je ředitel, s tím, ať je doručí.
A tak se stal z ředitele odboru kontroly a vnitřní bezpečnosti Vojenského zpravodajství Pohůnka pošťák mezi Úřadem vlády a detektivní agenturou. Sám tu roli nazval „okrajovou“. Opravdu důstojné důstojníka české armády zařazeného k výkonu služby ve vojenském zpravodajství! Generál František Moravec by měl radost! (Příznačné je, že se k této významné postavě vojenského zpravodajství hlásí nikoliv zpravodajská, ale průzkumná část VZ.)
Vskutku zvláštní finanční prostředky
V policejní i zpravodajské branži hrají poměrně významnou roli takzvané „zvláštní finanční prostředky“ („ZFP“), které jsou používány především pro vyplácení výdajů souvisejících s agenty. Exředitel VZ Kovanda z nich ale klidně vyplatil onu detektivní kancelář, a jeho podřízený Pohůnek – ačkoliv na jednom místě rozhovoru naznačuje svůj nesouhlasný pohled – to obhajuje slovy, že „ředitel rozhodně neporušil žádný vnitřní předpis“, protože prý to nejsou peníze „účelově vázané“.
Z peněz Vojenského zpravodajství se platila detektivní agentura za informace, které byly soukromě předávány expremiérově kancléřce Nagyové
Panovalo-li v samém vedení VZ takové přesvědčení, bude asi patřit k nejpřísněji střeženým vojenským tajemstvím, k čemu všemu byly ty vojenské ZFP používány! Joj, to muselo být veselo! Věřit se tomu nechce, co se člověk z rozhovoru dozví. Top manažer Pohůnek zjistil, že se z peněz VZ platila detektivní agentura za informace, které byly soukromě předávány expremiérově kancléřce Nagyové. Zkouší se z toho vyvléknout následovně.
Rozhodl se prý, že této situace, když už nastala, využije k poznání, jak taková detektivní agentura pracuje. Panenko skákavá, napadne leckoho, oni snad měli důstojníci VZ upřímný zájem se něco o té zpravodajštině přece jen dozvědět! Pohůnkova možná upřímná snaha najít cokoliv, co by mu z té šlamastyky pomohlo, je kontraproduktivní. Pohůnek se do věci zapletl natolik, že z možná nešťastného incidentu dělá přímo systémovou chybu.
Tvrdí totiž, že za ZFP, vyplacené detektivní agentuře za informace pro premiérovu kancléřku, mělo jakýsi užitek i VZ: „Na druhou stranu tam byl pro nás i přínos, že jsme se mohli podívat, jak ta agentura pracuje. Z tohoto pohledu to tedy nebyly vyhozené peníze, protože jsme stejně počítali, že budeme v tomto či příštím roce znovu zjišťovat, jak ty agentury pracují.“
Ještě jednou – podle šéfa kontroly VZ opakovaně prověřovalo, jak pracují soukromé detektivní agentury! K tomu by bylo dobré se zeptat: Pod který bod působnosti VZ Pohůnek tuto agendu řadil?
Podivné postavení nejen pana Nečase
V jednom velmi důležitém bodě je třeba dát Pohůnkovi za pravdu. Podivuje se nad tím, že výslech expremiéra Nečase nebyl proveden v rámci slyšení ostatních svědků. Soudí, že by to rozbouralo celou konstrukci obžaloby.
Expremiér Nečas by přiznáním k soukromému úkolování VZ nesňal z obviněných zpravodajců obvinění
Obviněný má právo se hájit, jak uzná za vhodné. Nutno ale říci, že expremiér Nečas by přiznáním k soukromému úkolování VZ nesňal z obviněných zpravodajců obvinění. Pouze by se přidal vedle nich, protože ani premiér nemůže úkolovat zpravodajské služby. Pouze vláda ve sboru.
Podobná otázka visí nad expremiérem Nečasem v další kauze takzvaného uplácení tří exposlanců ODS Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksy, kteří byli obviněni z přijímání úplatku – aniž by policie vyslechla, natož obvinila ty, kteří je měli uplácet. Podle zákona musí být stíhán uplácející i uplácený. V této kauze by ovšem musela policie šetřit i exministra financí Miroslava Kalouska, a ten by zase řval, a tak proto ho asi nechali být.
Nevyrovnanost
Jan Pohůnek v rozhovoru naříká, že se vlastně nemůže plně hájit, protože kdyby na svoji obhajobu mluvil o konkrétních operacích a osobách, pak by ty osoby odsoudil k trestu smrti! No, to už je opravdu blábol, tedy doufejme. Protože kdyby to byla pravda, že by osoby spojené s případem Jany Nagyové mohly být v ohrožení života, bylo by to už na vyhlášení nějakého stupně ohrožení státu. Spíše to vypadá na určitou hysterickou fázi, jíž Pohůnek prochází.
Ale ani jiná jeho formulace, že svou výpovědí by „víceméně mohl tu službu úplně položit“, nezní úplně dobře. Možná by však bylo vhodné, aby to zkusil. Je-li VZ opravdu zapletené do takových šmé, pak by to asi bylo optimální řešení. O Pohůnkově nevyrovnanosti svědčí, že na konci rozhovoru najednou tvrdí: „U soudu už ale budu hovořit úplně o všem.“ Nehledě na úplné položení služby, bez ohledu na to, že některé osoby „odsoudí k trestu smrti“, můžeme-li si dovolit dát Pohůnkovy odpovědi do vzájemné souvislosti.
A ještě jedna okolnost působí jako Pohůnkův „vlastní gól“. Ochranu premiérovy manželky bral jako úkol podle zákona. Sám však tvrdí, že premiér Nečas „chtěl“, aby při onom „kontrasledování“ vydrželi do 9. listopadu, ale VZ to ukončilo o dva dny dříve. Samo od sebe. Takto se, u sta hromů, plní úkol od vlády?
Překrytí působností
Nebudeme se nyní zabývat tím, co Pohůnek řekl, ale tím, co neřekl. K přijetí úkolu pro VZ mu na jednu stranu stačila údajná premiérova slova o důvěře a na druhou stranu vědomí odpovídajících schopností VZ. Nikde však nezmínil skutečnost, že tím nastalo praktické překrytí působností VZ a policie, k němuž však – díky zákonem specifikovaných jejich působností – nikdy nemělo dojít.
Lze se obávat, že se vojenští zpravodajci začali plést policii do její oblasti působnosti zcela neohlášeni a utajeně
V žádném ze tří publikovaných rozhovorů nebyla ani zmínka o koordinačním kontaktu VZ s policejní ochrannou službou. Lze se tedy důvodně obávat, že se vojenští zpravodajci začali plést policii do její oblasti působnosti zcela neohlášeni a utajeně. Vznikla tím potenciálně nebezpečná situace, která ve svých důsledcích mohla původně chráněné osoby ohrozit. Vždyť proti sobě stály dvě ozbrojené složky státu! Mohla nastat kolize, střet, zadržení, zatčení, střelba! Vlastně ano – proč se to nestalo?
Jedna ozbrojená složka státu začala působit v oblasti zákonem vyhrazené složce úplně jiné. Není však známo, že by policie nějakého vojenského zpravodajce odhalila, na zem srazila, potupně zatkla, či zastřelila – přestože se jich několik týdny tetelilo v blízkosti paní premiérové, popřípadě i ústavně chráněné osoby premiérovy.
Co se stalo…
Vysvětlení je možné, ale jde pouze o odhad. Je totiž představitelné, že policisté ony kontrasledující zpravodajce ve skutečnosti poměrně rychle vyhmátli. A když zjistili, odkud jsou, provedli jakousi neformální koordinaci na operativní úrovni. Řešení účinné, leč nesystémové. Nebylo by to však poprvé. Co se tedy ve skutečnosti stalo, a jak se to mohlo stát?
Co se ve skutečnosti stalo, a jak se to mohlo stát, je úkol pro nejvyšší státní posty obsazené profesionály, nikoliv politiky
To je úkol pro nejvyšší státní posty obsazené profesionály, nikoliv politiky. Jde zejména o odborné zázemí Bezpečnostní rady státu, které by mělo situaci důkladně analyzovat a doporučit opatření, aby se to již neopakovalo. Pointu sledované části kauzy „Nagygate“, týkající se úkolování Vojenského zpravodajství odkudsi z útrob Úřadu vlády shrnul totiž velmi výstižně nejmenovaný zpravodajec: soukromoprávní interpretace veřejnoprávního zákona.
Vrcholní činitelé vojenského zpravodajství použili jednu ze základních zásad soukromého práva, že „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“, k interpretaci ustanovení zákona z oblasti veřejného práva, aniž by se nechali rušit pro něj platnou zásadou opačnou, „co není výslovně dovoleno, je zakázáno“. Pak by bylo možné oprávněně dospět k alarmujícímu podezření:
- Do jaké míry je tento stav výsledkem náhody?
- Nebo odráží úroveň právního vědomí příslušníků VZ?
Domyšleno do důsledků, vykazuje toto podezření znaky bezpečnostního rizika nejen z hlediska ochrany resortu, ale i vnitřní bezpečnosti České republiky. Bude na nově zvolených poslancích, aby vyvinuli cílený a dlouhodobý tlak na exekutivu, aby kauzu vyhodnotila nikoliv z trestněprávního hlediska (tím se budou zabývat soudy), ale zpravodajského. Bude nutné z gruntu přezkoumat kvalitu celého zpravodajského systému?
