Premiér se pochlapil, když konečně ohlásil, že podá demisi. Na nějaký optimismus je ale brzo. Ještě nechodíme po poušti 40 let, jsme něco po polovině, bude třeba mnoho věcí udělat, abychom se ocitli alespoň na dohled něčeho slušnějšího. Nyní je třeba brzdit naděje, cílevědomě makat a ostražitě sledovat další vývoj událostí.
Velkou trpělivostí bude dobře se vyzbrojit v případě šetření prorůstání kmotrů do politiky. Zdravou dávku pesimismu bude vhodno mít po ruce v případě „uplácených poslanců“. Avšak v případě zdivočelých náčelníků Vojenského zpravodajství jsou kontury proběhlých dějů nejzřetelnější, a tak se snad můžeme odvážit jisté rekapitulace a dílčích návrhů.
Trochu legrace na začátek
Vnuci se snad tomu budou smát, nebudou-li ovšem v ještě horší situaci vzpomínat na kopance politické reprezentace jako na idylické doby drobných a docela milých škobrtnutí. To ovšem záleží také trochu na nás, jakou budoucnost jim připravíme, jestli ze současné aféry budeme schopni vyvozovat odborné nebo stranicky zabarvené závěry.
Nagyová je prý osoba „ochranářského typu“, taková kvočna, která když má ráda premiéra, má ráda i celou jeho rodinuVzpomeňme nejprve na rozkošný moment, kdy advokát Jany Nagyové celkem nezaujatě (zřejmě, aby mu necukaly koutky) přednášel první vazební verzi obhajoby Nagyové. Je to prý osoba „ochranářského typu“, taková kvočna, která když má ráda premiéra, má ráda i celou jeho rodinu. A rozprostírá nad nimi svá ochranná křídla, ať to chtějí, nebo ne, ať o tom vědí, nebo ne.
A když údajně zjistila, že se kolem paní premiérové objevili Svědkové Jehovovi, oblila Nagyovou hrůza. Co by tomu řekli ve škole? Ta ostuda, co by Nečasovy děti měly, kdyby se vyjevilo, že se stýkají s jehovisty! Takové hrůze bylo třeba zabránit. Nagyová si asi vzpomněla, jak jí několikahvězdičkový generál líčil, že se ještě nedávno s nožem v zubech plížil mezi mudžáhidy, a využít tyto zkušenosti v boji proti jehovistům jí v té chvíli asi přišlo jako docela dobrý nápad.
Tři osoby, nikoli jedna
Blíží se konec legrace. Prý tedy nikoliv snaha domanévrovat premiéra Nečase k rozvodu, ale obavy ze skandálu kvůli údajnému napojení paní premiérové na Svědky Jehovovy byly důvodem, proč Nagyová zaangažovala Vojenské zpravodajství do sběru informací o manželce svého šéfa, aniž by jí snad na vteřinu vadilo, že „Náboženská společnost Svědků Jehovových“ je v Registru církví a náboženských společností MK ČR. Teorie o skandálu je tedy více než na vodě, a soudný zpravodajec by takovým tlachům nevěnoval víc než jen společenskou pozornost.
Sbírání informací o paní premiérové je sice škaredá věc, ale objektem „přáníček, Nagyovou neprozřetelně vyslovovaných před horlivými náčelníky“, byly ještě dvě další osoby, zaměstnané na Úřadu vlády. Nagyová s nimi prý řešila pracovně právní spor, neboť se domnívala, že zneužívají služební auto. Na řešení takového sporu je Vojenské zpravodajství celkem tím nejpraktičtějším nástrojem, to dá rozum. Rozum kvočny tedy určitě.
Soudný zpravodajec by takovým tlachům nevěnoval víc než jen společenskou pozornostZajímavou douškou v této souvislosti je pravděpodobnost hraničící s jistotou, že ony dvě osoby byly předmětem slídivé pozornosti Nagyové z jiného důvodu. Podezřívala je údajně z toho, že vynesly údaje o jejích odměnách jinému generálovi, Karlu Randákovi, který za jejich zveřejnění má nyní soud. Bude zajímavé sledovat, zda a jak se tato okolnost promítne do onoho soudního přelíčení. Ony totiž ty extrémně vysoké odměny Nagyové se nyní jeví v dost podstatně jiném světle!
Suchá teorie
Možná bude pro některé čtenáře zajímavé (těm ostatním se omlouvám) alespoň v rychlosti se podívat na ustanovení zákonů upravující činnost zpravodajských služeb, která jsou citována v „Usnesení o zahájení trestního stíhání“ proti Janě Nagyové, Ondreji Páleníkovi, Milanu Kovandovi a Janu Pohůnkovi ze dne 13. června 2013 zveřejněném serverem E15.
Pokud jde o působnost Vojenského zpravodajství (VZ), tu upravuje § 5 zákona č. 153/1994, o zpravodajských službách ČR. Důležité je návětí, že VZ „zabezpečuje informace“. Produktem zpravodajců jsou tedy pouze informace. V případě VZ se informace, které mohou zabezpečovat, týkají obrany a bezpečnosti republiky, zpravodajských služeb cizí moci v oblasti obrany, záměrů a činností namířených proti zabezpečování obrany republiky, nebo ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany ČR. Žádné jiné informace VZ nemůže zabezpečovat, ani kdyby se Nagyová o Nečasovu rodinu sebevíce obávala.
V témže zákoně se v § 7 praví, že „za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda“. Z toho je patrné, že aféra vrhá stín nejen na premiéra a jeho tým, ale na celou vládu – jakkoliv je zřejmé, že toto ustanovení je z praktického hlediska velmi sporné (jak se říká, z hlediska odpovědnosti je „vláda ve sboru“ prázdnou množinou).
Zadávání úkolů, což je kruciální bod této aféry, upravuje citovaný zákon následovně. V § 8 se nejprve předesílá, že „vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády“. Předpokládá se tedy, že všichni znají meze působnosti zpravodajských služeb, včetně jejich ředitelů.
Dále je zákonem dáno, že „podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů“ se u Vojenského zpravodajství děje prostřednictvím příslušného ministra. Každopádně je tedy jedinou cestou vláda – ministr obrany, i kdyby šlo o úkol od prezidenta. Předávání a přijímání úkolů cestou kancléřky premiéra a ředitele zpravodajské služby je tedy oboustranně protizákonné.
V § 3 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, se dále praví, že „příslušníci Vojenského zpravodajství jsou při plnění svých úkolů povinni dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho, aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná nepřiměřená újma“. Porušení tohoto ustanovení dávají žalobci logicky obviněným též k tíži.
Nagyová, Páleník, Kovanda a Pohůnek jsou obviněni ze spáchání trestného činu podle § 329/1a trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), který jako zneužití pravomoci úřední osoby definuje případ, kdy „úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“. Trestní sazba pro tento případ činí odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti.
Drobná, avšak významná nejasnost
Jak si povšimnul nejmenovaný velezkušený představitel zpravodajské branže, vedle získávání informací sledováním premiérovy manželky se v případě dalších dvou sledovaných osob (Jiří Pertl a Alena Hegrová) objevuje i formulace o tom, že Nagyová požádala cestou exředitele Páleníka jeho nástupce Kovandu i o použití zpravodajské techniky proti těmto osobám.
Zde se s dovolením opět na chvíli soustředíme na suchopárnou řeč zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství. V § 8/1 se stanoví, že „zpravodajskou technikou se pro účely tohoto zákona rozumějí technické prostředky a zařízení, zejména elektronické, fototechnické, chemické, fyzikálně-chemické, radiotechnické, optické, mechanické anebo jejich soubory, používané utajovaným způsobem, pokud je jimi zasahováno do základních práv a svobod při (a) vyhledávání, otevírání, zkoumání nebo vyhodnocování dopravovaných zásilek, (b) odposlouchávání, popřípadě zaznamenávání telekomunikačního, radiokomunikačního nebo jiného obdobného provozu, popřípadě zjišťování údajů o tomto provozu, (c) pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů, (d) vyhledávání použití technických prostředků, které by mohly znemožnit nebo znesnadnit plnění úkolů v rámci působnosti Vojenského zpravodajství, (e) identifikaci osob nebo předmětů, popřípadě při zjišťování jejich pohybu za použití zabezpečovací a nástrahové techniky“.
VZ může zpravodajskou techniku použít jen po předchozím písemném povolení předsedy senátu vrchního soudu příslušného podle sídla ministerstva obranyV § 8/2 se však stanoví, že „použitím zpravodajské techniky, pokud jím není zasahováno do základních práv a svobod, není (a) zachycování, poslech, monitorování a vyhodnocování informací, které jsou šířeny způsobem, jenž k nim umožňuje přístup předem neurčeného okruhu osob, (b) pořizování obrazových nebo zvukových záznamů, (c) používání zabezpečovací a nástrahové techniky, (d) monitorování telekomunikačního, radiokomunikačního nebo jiného obdobného provozu bez odposlechu jeho obsahu, popřípadě zjišťování údajů o tomto provozu“.
V našem případě však žalobci vyhodnotili skutkový děj jako použití zpravodajské techniky. V důsledku toho se však musíme zajímat i o ustanovení § 9/1 stejného zákona, které praví, že VZ může zpravodajskou techniku použít jen po předchozím písemném povolení předsedy senátu vrchního soudu příslušného podle sídla ministerstva obrany. A současně platí i § 7/2 stejného zákona, v němž se VZ nařizuje zabezpečit ochranu zpravodajských prostředků mj. před zneužitím!
Právem lze očekávat, že by poslanci, zejména členové kontrolních orgánů na zpravodajské služby a na zpravodajskou techniku, měli mít „hlavu v pejru“!
Spor dvou pravd
S touto kauzou souběžný případ, v němž jsou exposlanci Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a Marek Šnajdr viněni z korupce tím, že „přijali trafiku“ v návaznosti na to, že se vzdali poslaneckého mandátu, byl zmíněn i bývalý ředitel VZ Ondrej Páleník, že vlastně také dostal „trafiku“ v podobě postu ředitele Správy státních hmotných rezerv (SSHR).
V této souvislosti je však třeba zmínit i dva protiargumenty. První je, že onou trafikou může být někdy docela náročná funkce. Například člen dozorčí rady v případě odflinknutého výkonu své funkce může být žalován a odpovídá za škody do výše svého osobního jmění. Že této odpovědnosti není tak široce využíváno, jak by mělo, je věc jiná.
Stát opravdu hanebně zachází s bývalými vysokými funkcionáři zpravodajských a bezpečnostních složek státuDruhým argumentem je opravdu hanebné zacházení státu s bývalými vysokými funkcionáři zpravodajských a bezpečnostních složek státu. Tito lidé jsou většinou „naládováni“ senzitivními informacemi, jejichž prozrazení by mohlo státu způsobit značné trable. Nejhorší situace nastává, když tito lidé, přístupem státu negativně motivovaní, začnou psát paměti (a v horším případě je ani nepublikují, ale poskytnou je protivníkovi). Kalkulace potom vychází tak, že „trafika“ pro tyto vysloužilce je pro stát velmi efektivním řešením.
Cenné lidské zdroje
Jistě lze pochopit rozhořčení komentátora Aktuálně.cz Martina Fendrycha, když o VZ píše jako o „totálně“ prohnilé instituci. Na druhou stranu je potřeba upozornit na to, že v průšvihu jsou (zatím? jen?) špičky této organizace. Je pozitivně známo, že v této instituci pracují i skuteční profesionálové. Bude důležité oddělit, kdo je kdo. A nemělo by se s tím příliš otálet.
Určitě na organizaci nevrhá nejlepší světlo, že její ředitelé byli příslušnou legislativou nepolíbení a že skutečně „načalstvu“ odezírali přání ze rtů. Jaký asi mohli mít vliv na podřízené? Kolik jich bylo k těmto „šmé“ zneužito? Kolik z nich mělo odvahu se ozvat? K jak hluboké morální devastaci jejich působením došlo?
Na druhou stranu je opět po každé vášnivé odpovědi opakovat výzvy k uvážlivosti, protože škody jsou velké, ale neuváženými reakcemi by mohly nastat ještě větší!
A trochu legrace na konec
V rozjitřené, neboť (příjemně) nezvyklé situaci lze zaslechnout leccos. Například radu založenou na vzpomínce na téměř mytické doby, kdy ještě důstojnická čest nebyla vytunelovaným pojmem. Totiž, že mělo oněm generálům být poskytnuto pětiminutové privátno s nabitým revolverem. Jiní zase želí ztráty Podkarpatské Rusi. Mukačevo! Tam by se takových (láskou, nebo čím?) zblblých oficírů vešlo!
Nemělo být oněm generálům poskytnuto pětiminutové privátno s nabitým revolverem?Výstižný byl popis geneze celého průšvihu bývalým „engéšem“ Šedivým. Ano, je skutečně možné, že oba generálové byli dobrými průzkumníky – ale jako zpravodajci nestáli za nic. Ať už to s nimi dopadne jakkoliv, měl by jejich resort na uchování věčné povědomosti o tomto průšvihu a poučení z něho postavit „Pomník neznámým zpravodajcům, průzkumníkům Páleníkovi a Kovandovi“.
Pak by jistě nastala situace, kdy by ministerstvo navštívila cizí delegace a jejich členové by si udiveně nápis čítali, hlavami by kroutili a nerozuměli by. Ti zvídavější by nevydrželi, a optali by se: „Prosím vás, co to je za nesmysl? Jak může být pomník neznámým zpravodajcům, když tam jsou uvedena dvě jména?“ A školený průvodce by jim to zasvěceně vysvětloval: „Víte, on to zase takový nesmysl není. Pánové Páleník a Kovanda byli, pravda, jako průzkumníci známí, ale jako zpravodajci – věřte, nebo ne – jako zpravodajci byli naprosto neznámí!“
