Pokud by pražský vrchní soud v prosinci rozhodl, že v kauze Davida Ratha všechny státní orgány udělaly vše správně, mohl si bývalý středočeský hejtman už připravovat kufřík do vězení. Jenže se stal opak a odvolací senát Pavla Zelenky smetl ze stolu celou důkazní větev založenou na odposleších. Státním zástupcům vytkl, že žádosti o nasazení odposlechů odůvodnili nedostatečně. Soudy, které následně sledování podezřelých osob povolily, pak údajně chybovaly v tom, že žádosti dostatečně nepřezkoumaly a pouze „nekriticky“ převzaly argumenty žalobců.
V pravidelné anketě LN se našla celá řada právníků, která verdiktu vrchního soudu v podstatě zatleskala. „Obecně mám za to, že odposlechy se v Česku nadužívají. Soudy, když je povolují, rozhodují strojově a schematicky, jako by vůbec nedocházelo k tak zásadnímu a výraznému zásahu do soukromí jedince. V tomto je současná praxe rozhodně špatná a měla by se výrazně změnit. Budu rád, když k tomuto posunu dojde obecně a nejen v případě jedné prominentní stíhané osoby,“ říká jeden z nich (jako vždy je ponecháváme v anonymitě).
Jinými slovy: „Povede-li jeden neodsouzený Rath k větší ochraně základních práv v naší zemi, budu mít radost. A to ne kvůli panu doktorovi.“
Slídičská praxe a šlendrián
Oslovení advokáti ostře kritizují zejména zavedenou praxi povolování odposlechů mezi státními zástupci a soudci: „Přežívá tam nezákonná praxe navzájem si vyhovovat a zákon ignorovat.“ A funguje-li tato praxe řadu let, tak to není žádná omluva.
„V dnešní atmosféře sílící politické podpory státního slídičství je třeba bezvýhradně trvat na striktním respektování ústavní a zákonné ochrany soukromí, a to i ve vztahu k těm osobám, jež jsou nám z nejrůznějších důvodů nesympatické.“ |
„Je to nekonečný šlendrián, který nelze tolerovat. Proti příkazu k odposlechu navíc není žádný opravný prostředek přípustný. Jenom o promile odposlechů se odposlouchávaný s letitým zpožděním dozví. V tomto případě šlo vedle absence odůvodnění i o další závažné chyby, kdy v příkazu chyběly základní údaje, například o jakou věc se jedná. Připomínám, že v důsledku takového šlendriánu byl opakovaně odposloucháván i Pavel Rychetský. Když to prasklo, nikomu se nic nestalo, ač to po velmi přísných postizích volalo,“ souhlasí další z respondentů.
„V dnešní atmosféře sílící politické podpory státního slídičství je třeba bezvýhradně trvat na striktním respektování ústavní a zákonné ochrany soukromí, a to i ve vztahu k těm osobám, jež jsou nám z nejrůznějších důvodů nesympatické. Dnes často slýcháme od vrcholných politiků, že kdo je poctivý, nemá se čeho bát. Z toho mi běhá mráz po zádech, protože si dobře pamatuji, že stejnou mantru opakovali politici totalitního režimu,“ upozorňuje další právník.
„Skandální verdikt“
Právníků, kteří rozhodnutí vrchního soudu uvítali, ale byla výrazná menšina – v anketě se sešlo daleko více kritických hlasů. Jeden za všechny: „To rozhodnutí je skandální, znevažující principy právního státu, práci policie a státního zastupitelství a hlavně nahrávající těm, kteří jsou součástí organizované sítě pachatelů různých trestných činů. Je to k. o. občanské společnosti a její víry v právo a justici.“
Kritika byla ale vesměs věcná. Nejvíce pochybností budí hlavní důvod, kvůli němuž Zelenkův senát odposlechy označil za nezákonné – údajně nedostatečné odůvodnění. „Opravdu není přesvědčivé takto závažný zásah do případu odůvodnit tak, jak učinil vrchní soud. O jakémkoli rozhodnutí lze dodatečně prohlásit, že je nedostatečně odůvodněné. Míra dostatečnosti odůvodnění je ryze subjektivní a měla by být posuzována srovnáním s obvyklou praxí. A pokud se celá stávající praxe jevila vrchnímu soudu jako nedostatečná, pak toto rozhodně nebyl správný okamžik k tomu, aby měnil judikaturu,“ domnívá se jeden z respondentů.
Podle jiných hlasů jsou soudci vrchního soudu odtrženi od reálného fungování soudů: „Rád bych věděl, kolik odposlechů v životě povolili autoři onoho rozhodnutí. A v jaké kvalitě.“
„Rád bych věděl, kolik odposlechů v životě povolili autoři onoho rozhodnutí. A v jaké kvalitě.“ |
Problém je totiž v tom, jaké informace má reálně soudce k dispozici ve chvíli, kdy o odposleších rozhoduje: „Velmi často vydává příkaz v momentě, kdy i policie má k dispozici několik málo informací, nezřídka z anonymních zdrojů či utajených spolupracovníků. Proto ani soud nemůže v rozhodnutím žádné další detaily mnohdy uvádět.“
Řada právníků se podivovala argumentu, že ústecký soud při povolování odposlechů údajně rezignoval na vlastní přezkumnou činnost a jen přitakával státním zástupcům: „Pokud žádost dávala smysl a byla dostatečně odůvodněná, pak nechápu, proč by soud měl vytvářet další a další text. Ve Spojených státech jsem se setkal s tím, že soud v takovém případě na žádost vyznačí například podpisem a razítkem souhlas.“
Verdikt vrchního soudu má dle tohoto právníka absurdní dopady do praxe: „Pokud státní zástupce předloží návrh bez vad, tak jej přece soud může bez dalšího převzít, pokud se s ním ztotožní. Bylo by přece absurdní, pokud by museli žalobci záměrně podávat vadné návrhy, aby mohl soud poukazovat na jejich nedostatky a žádat jejich doplnění a další dokumenty, aby tím doložil, že se návrhem skutečně věcně a kriticky zabýval a že jen nepřevzal návrh žalobců.“
Usilovná snaha o zrušení
Ve výsledku tak mnoho právníků usnesení vrchního soudu považuje účelové a přepjatě formalistické: „Při čtení jeho odůvodnění se nelze ubránit dojmu, že se prostě chtělo něco najít, aby rozsudek mohl být zrušen.“ Podobný názor má i tento hlas s vysoké advokacie: „Mám občas pocit, že někteří soudci chtějí v určitých případech práci policie a státních zástupců úplně zmařit bez ohledu na společenský zájem.“
„Pokud tato konkrétní kauza skončí fiaskem poté, co se veřejnost dozvěděla obsah rozhovorů, jednoznačně indikujících korupční činnost, bude obraz justice v očích veřejnosti nenapravitelným způsobem poškozen.“ |
Důsledky pro pověst české justice přitom mohou být zdrcující: „Pokud tato konkrétní kauza skončí fiaskem poté, co se veřejnost dozvěděla obsah rozhovorů, jednoznačně indikujících korupční činnost, byly nalezeny hotovostní finanční prostředky v řádech desítek milionů korun u vrcholného politika a tak dále, bude obraz justice v očích veřejnosti nenapravitelným způsobem poškozen.“ Podobný pohled na věc má i tento právník: „Na naše právní vědomí nepůsobí příliš povzbudivě zjištění, že zločinec unikl kvůli formálním pochybením. Jistě to neznamená, že má být veřejnosti pro radost potrestán nevinný. Ale pohybujeme se v této rovině?“
Každopádně v přímém přenosu sledujeme justiční detektivku, ve které se nehraje pouze o osud Davida Ratha a spol. „Hraje se také o Lenku Bradáčovou i její blízké spolupracovníky. Hraje se i o jiné kauzy, kde byly použity odposlechy. Je to vysoká hra právních patriotů a ten, kdo vyhraje, bude rozdávat a míchat karty do budoucna. Vnímám to jako poměřování bicepsů mocenských struktur,“ zamýšlí se člověk z pražské advokacie.
