Výtvarník Jiří David v rozhovoru, který je reakcí na rozhovor o současném umění s českým filozofem Michaelem Hauserem pod titulem Leninismus dřímá i v Masarykovi, mimo jiné říká: „Umění, aby mohlo přetrvat tisíciletí, má v sobě zakódovanou schopnost se transformovat, a to kreativně, a někdy až sebedestruktivně. Naštěstí! V tomto ohledu idea postmoderny definuje pravdu – ať už partikulární, nebo univerzální –, která není.“
Jiří David - výtvarný umělec, profesor pražské UMPRUM
ČESKÁ POZICE: Je umění v agonii?
DAVID: Umění v agonii? Situace před smrtí, zánikem... Silácká, a tudíž laciná metafora. Když k ní přidáte přidáte pojem postmoderní umění jako ponižující nadávku, pak máte zavádějící situaci. Umění, aby mohlo přetrvat tisíciletí, má v sobě zakódovanou schopnost se transformovat, a to kreativně, a někdy až sebedestruktivně. Naštěstí! V tomto ohledu idea postmoderny definuje pravdu – ať už partikulární, nebo univerzální –, která není.
Ti, co mají rádi Alaina Badioua, by spolu s ním mohli říci, že obsah Boha, jejž jsme stvořili pro pravdu a směřování k absolutnu, je vzpourou proti principům tržního světa |
Ti, co mají rádi Alaina Badioua, by spolu s ním mohli říci, že obsah Boha, jejž jsme stvořili pro pravdu a směřování k absolutnu, je vzpourou proti principům tržního světa. Zastánci současného spekulativního realismu by udělali něco jiného, například by zcela vyloučili subjektivní událost myšlenky.
ČESKÁ POZICE: Proč vás tolik dráždí Michael Hauser?
DAVID: Protože dost cynicky a arogantně vytrhává situace ze souvislostí. Vědomě manipuluje nevědomými lidmi.
ČESKÁ POZICE: V čem například?
DAVID: Například Lyotardem, což mě u vzdělaného člověka, filozofa a pedagoga, a tím vším Hauser je, překvapuje. To, že se neorientuje v současném umění, mě nepřekvapuje, není jediným filozofem. Přiznejme si však, že umělci, kteří se snaží být filozofy, jsou na tom podobně.
ČESKÁ POZICE: Říkáte, že Hauser arogantně vytrhává věci ze souvislostí či vědomě manipuluje Lyotardem. To jsou silná slova.
To, že se Michael Hauser neorientuje v současném umění, mě nepřekvapuje, není jediným filozofem |
DAVID: Lyotard přece dílo Postmoderní situace nepsal jako legitimizující manifest nové doby. Naopak mu šlo o to – dávno před Manuelem De Landou a jeho dílem A Thousand Years of Nonlinear History – pochopit novou kulturní a společenskou situaci, v níž manifesty a avantgardy ztratily roli a smysl.
Představa lineárně se odvíjejícího času se přece ukázala naivní. A co dělají lidé, jako je Hauser? Znovu ten naivismus lineárně se odvíjejícího času nabízejí, navíc v podobě zjednodušené karikatury spojené s nostalgií po něčem, co se nikdy nemůže vrátit – ani v umění, a snad ani v politice. Jak nedávno v eseji trefně poznamenal Jiří Přibáň: Tradiční idyla je navždy ztracena a cesta zpět neexistuje, stejně jako kdysi oslavovaná avantgardní cesta vpřed.
ČESKÁ POZICE: Vy tedy necítíte, že umění – tedy to, co je prezentováno jako umění a co dnes zaplavuje veřejný prostor – je v agonii?
DAVID: Přiznávám, že mě veřejný – společný – prostor v kontextu umění nepřitahuje.
ČESKÁ POZICE: Vždyť jste do veřejného prostoru leccos vnesl.
Veřejný prostor jako scéna, podium, mě zajímá, ale jen pokud z něj nevytváříme líbivé nebo mentální politické kulisy, zdánlivě revoluční, pseudokulturní sokly a dnes nejvíce prostor pro zákulisí, jež v něm dominuje |
DAVID: To je pravda. A přesto, snad paradoxně, mě veřejný prostor nepřitahuje, a to ani v souvislosti s tím, co jsem do něj sporadicky vnesl, ať Záři, Srdce nad Hradem či Hůl pro nevidomé. Veřejný prostor se většinou soustřeďuje na příliš snadné cíle, politické, komerční či lidové.
Proto například Kovandovy prstýnky, o nichž Hauser mluví, nejdou dát do jednoho pytle s prací Davida Černého, již také uvádí, nebo se skupinou Ztohoven, protože se na rozdíl od Kovandy příliš snadnými cíli nechávají pohltit, když se mylně domnívají, že vzorce moci pranýřují či ironizují. Je to kompromis, neboť umění nemá očekávat potlesk, natož od většiny. Deriváty konvence mě nezajímají.
ČESKÁ POZICE: Říkáte, že vás veřejný prostor nezajímá a současně do něj vkládáte své instalace. To je schizofrenní.
DAVID: Především se rád překvapuji, abych mohl něco v umění dělat. Nechci zahynout na neschopnost hledat smysl v reakci na polemický obraz sebe samého. Ale zpět k vaší otázce, zpřesním to. Veřejný prostor jako scéna, podium, mě zajímá, ale jen pokud z něj nevytváříme líbivé nebo mentální politické kulisy, zdánlivě revoluční, pseudokulturní sokly a dnes nejvíce prostor pro zákulisí, jež v něm dominuje. Jsem pro udržení nonkonformní a nelineární autonomie uměleckého artefaktu, který nevytváří eticky estetizovaný dějinný společenský design.
ČESKÁ POZICE: Čím tedy vaše instalace ve veřejném prostoru byly?
Umění nemá účel – svět „pouze“ neúčelně nesubmisivně, nekorektně reflektuje i sdílí. Současně nikoho nevychovává, neučí, nevede, nekultivuje, ani nevylepšuje, nemoralizuje, neoslavuje. |
DAVID: Neuzavřenými pre-testy i poruchami bez apriorních sociálních účelů.
ČESKÁ POZICE: Může umění nebýt společenským designem? Stane-li se nějaký artefakt nebo autor slavným, nabalí se na ně fanoušek – tisíce fanoušků, nezajímavých snobů, kteří z autora a jeho díla učiní společenský design, ať je autor sebezajímavější.
DAVID: Trvám na tom, že umění není společenským designem. Směšujeme dvě odlišné, i když navzájem potřebné entity. Společnost se sekundárně podřizuje estetickým, sporadicky i etickým vrstvám, módně řečeno narativům umění jako experimentu, i když o tom neví, a nikdy stoprocentně vědět nebude. To znamená, že jej časem buď velebí, nebo zatracuje. Někdy rychle, jindy to trvá desetiletí.
Ale ani pak toto dílo nelze zařadit do kategorie společenský design, neboť ten ani v přeneseném smyslu neztrácí zadání, prioritu, jíž je funkce a účel. Umění ale nemá účel – svět „pouze“ neúčelně nesubmisivně, nekorektně reflektuje i sdílí. Současně nikoho nevychovává, neučí, nevede, nekultivuje, ani nevylepšuje, nemoralizuje, neoslavuje. Umění nelze aplikovat, což z něho nedělá nic elitářského. „Pouze“ je i není pro všechny – je pro všechny, co ho chtějí. Možná lépe, co ho u-vidí, což nesouvisí jen se zrakem.
ČESKÁ POZICE: Zmínil jste elitářství – nevystupujete elitářsky? Není to, o čem přemýšlíme, obtížně přístupné? Kdo si to přečte? Skupinka zasvěcených? Stačí to? Není to rezignace na společnost?
Vulgární srozumitelnost, často spojená s vyhroceným nacionalismem, je svým způsobem pokleslostí a arogancí, vnucuje, a to manipulativně, ideu o rovnosti, nikoli však na základě sociální spravedlnosti, ale myšlení. To sice posiluje elitnost, ale mas. |
DAVID: Profesní rozhovory obsahují i nedorozumění s většinovou společností. Rezignace je něco jiného – chtít být srozumitelný pro všechny! Je to rezignace na experiment, a to nejen v umění. Touha být svým myšlením a prací všeobjímající je vzrušivou lidskou závratí, umělec však není Ježíš, Buddha ani Lenin, není hyperobjektem ani oligarchou kontrolujícím kánony. Takže vaše milé obvinění z elitářství, které v této souvislosti chápu pejorativně, není ničím jiným než mou diskriminací!
Ve svém životě a práci přece nepožívám žádných privilegií, žádných privilegovaných sociálních statusů. A ještě jedna věc – vulgární srozumitelnost, často spojená s vyhroceným nacionalismem, je svým způsobem pokleslostí a arogancí, vnucuje, a to manipulativně, ideu o rovnosti, nikoli však na základě sociální spravedlnosti, ale myšlení. To sice posiluje elitnost, ale mas. Kdo tvrdí, že existuje rovnost v myšlení, chce vládnout. Umění tyto ambice nemá, někteří umělci, kurátoři a teoretici možná ano.
ČESKÁ POZICE: Prosazujete vysoké umění?
DAVID: Mohl bych kontrovat bonmotem: nikoliv, pouze dobré umění.
ČESKÁ POZICE: Není to klišé? Kdo rozhodne, že nějaké umění je dobré?
DAVID: Však jsem to také uvedl jako vtip, rčení. I když o tom, kdo či co rozhoduje, co je dobrým uměním, by se dalo použít další rčení – čas.
ČESKÁ POZICE: Není to alibismus?
Univerzální filtr čas dokáže mnohé – a svým způsobem správně – odsunout jako nedůležité, ale současně nečekaně přisunout dávno zapomenuté, odložené či dobově zbytečné |
DAVID: Ano, je to alibi! Univerzální filtr čas dokáže mnohé – a svým způsobem správně – odsunout jako nedůležité, ale současně nečekaně přisunout dávno zapomenuté, odložené či dobově zbytečné. Řečeno jinak, dobré umění je to, co nelze předem definovat, neboť něco můžeme definovat, jen když o tom vůbec nic nevíme. V umění sice žádný arbitr neexistuje, ale paradoxně existuje víra v jeho schopnosti. Jen z dálky a výšky se zdají hroby zahradami, jen zvratky od služky se nají bestie a zrůdy nad horami.
ČESKÁ POZICE: Pokud se pustíte do nějakého díla, máte jasnou představu, co chcete vyjádřit. Jak pak vidíte interpretace, které vaši myšlenku nepoznají? Jde o selhání autora, tedy vás, nebo příjemce?
DAVID: Je to možná ještě složitější. Může se stát a stává se, že umělec má jasno a umí to i sdělit. To však nezaručuje, že následné, jiné empatické interpretace jeho práce, nebudou přesnější, nebo jen další možné, než ty, jež do svého díla prvotně vložil, a to vědomě i nevědomě. Takže umělec nemusí zcela rozumět tomu, co vytváří, přesto se nemusí mýlit. V kontextu vaší otázky sice umělec selhává, ale nejde o jeho chybu.
Může se stát a děje se to, že úspěšné umělecké dílo, často zaměňované za pouhou komoditu, má pro paměť umění větší význam než akademický experiment |
Umění není nikdy jednorozměrné a jeho výklady se mohou nečekaně mísit, proměňovat i zamlčovat. Mám rád tuto jeho ambivalentnost, nejednoznačnost, a proto i když jsem před mnoha lety vymazal ze svých dávno zrušených webových stránek tehdejší motto, dodnes pociťuji jeho přítomnost: Nevím, co jsem, nevím, co znamenám, nevím, proč a pro koho dělám, neznám smysl ani důvod svých prací. Jsem vlastním cizincem.
ČESKÁ POZICE: Jak se pozná dobré umění? Nebo jinak: Jak se pozná umělecké dílo?
DAVID: Uměleckým dílem nemůže být cokoli, ale cokoli jim být může, a to historicky, filozoficky, sociologicky, v současném duchu akceleracionismu nebo adorované objektové ontologie – vyberte si. A ještě si dovolím prostou, byť kacířskou myšlenku. Může se stát a děje se to, že úspěšné umělecké dílo, často zaměňované za pouhou komoditu, má pro paměť umění větší význam než akademický experiment.
ČESKÁ POZICE: Co myslíte tím, že uměleckým dílem nemůže být cokoli, ale cokoli jím být může?
Jsem asi naivně přesvědčen, že být umělcem je životním rozhodnutím, posláním. A pokud není, pak je to jen koníček nebo dočasná strategie, a nemá valnou hodnotu. |
DAVID: Ta věta znamená, že umění přijímá i sebenepatrnější, byť marné podněty pro své zdůvodnění – pro svůj smysl, který není předem daný. A smysl je to, v čem se udržuje chápání čehosi, čemu sami nevládneme, přičemž toto cosi sdílíme s druhými. Smysl není konstrukce, ale objev, není tu pro nás, ale naopak my pro něj. Další kritéria, co je a není umění, jsou vždy jen dočasnou, dobovou ne-dohodou mezi umělcem a příjemcem, mezi umělcem a pamětí umění. Kontext je genový fenotyp.
ČESKÁ POZICE: Mezi kritérii jste neuvedl, že umělec, aby jím byl, by měl ovládat řemeslo. Záměrně?
DAVID: Abyste se mohl stát umělcem v tom smyslu, jak rozumím umění, nepotřebujete zvládat řemeslo, ale mít mimořádnou citlivost, schopnost cosi dosud nečekaně vystihnout, jemnější rozlišovací senzory, i náchylnost k mentální zranitelnosti a ničím neopodstatněnou ambici. Samozřejmě, že vás to všechno může donutit pochopit naléhavosti, nutkání a touhy, ke kterým už řemeslo – a vzdělání – budete potřebovat.
Jsem asi naivně přesvědčen, že být umělcem je životním rozhodnutím, posláním. A pokud není, pak je to jen koníček nebo dočasná strategie, a nemá valnou hodnotu. Navíc pokud umělcem jste, nikdy jím nepřestanete být, i když třeba později zatratíte vše, co jste udělal. Nejdříve však tím umělcem musíte být, ne se jen za něho předem prohlásit. Připravte se také na to, že umění má výhodu i nevýhodu – umělce nechrání před nimi samými, a to se všemi důsledky a riziky.
ČESKÁ POZICE: Máte rád slovo „postmoderní“? Označil byste se za „postmoderního“ umělce?
Netuším, jak získat lásku celého světa, a proto ji nechci měřit čísly, ale jen její intenzitou. Jsem tudíž i součástí permanentního konkurzu na marnost. |
DAVID: Pokud „postmodernu“ chápete jako Lyotard, pak ano – navzdory různým apokalyptickým přirovnáním v souvislosti s planetárním oběhem kapitálu a křiku o dějinném selhání existenciálních revolt. Netuším, jak získat lásku celého světa, a proto ji nechci měřit čísly, ale jen její intenzitou.
Umělci nejsou funkcionáři či agenty objektivních historických sil. Jsem součástí touhy, zvědavosti po neznámém, která kdysi utvářela a byla součástí avantgard a jež je v postmoderní situaci to jediné, co z jejich étosu zůstalo. Jsem tudíž i součástí permanentního konkurzu na marnost.
(Rozhovor vznikal na podzim 2016)
