Kdy už začnou školy dodávat průmyslu opravdu hotové absolventy?

V posledních měsících se na všech úrovních české společnosti vedou diskuse o tom, že pro zvládnutí krize a pro zabezpečení budoucí konkurenceschopnosti ekonomiky jsou nutná nejen úsporná, ale především prorůstová opatření. Označení „prorůstový“ v sobě zahrnuje řadu návrhů a námětů, jak českému hospodářství do budoucna pomoci, od státních investic do infrastruktury přes investice do výzkumu, vývoje a inovací, podporu spotřeby podnikové a privátní sféry až po podporu (zejména technického) vzdělávání.

K tomu je třeba uvést několik základních fakt:

• Česká ekonomika je silně závislá na průmyslové výrobě, neboť 31 procent hrubého domácího produktu generuje právě průmysl. Spolu se stavebnictvím je to dokonce 37 procent (pro srovnání v Německu tento podíl tvoří 21, respektive 24 procent).
• Česká ekonomika patří k jedné z nejotevřenějších v Evropě; téměř 70 procent HDP tvoří export, přímé zahraniční investice se na jeho tvorbě podílejí 53 procenty.
• Český export se vyznačuje nízkou teritoriální a produktovou diverzifikací – 82 procent vývozu jde do zemí EU, z toho 67 procent do eurozóny a třetina do Německa. Jde především o stroje a přepravní zařízení (54 procent) a součásti zejména pro automobilový průmysl (17 procent).

Z uvedených čísel vyplývá, že česká ekonomika pro zabezpečení dalšího rozvoje a posílení konkurenceschopnosti musí stavět na technických oborech. Dalším poznatkem je, že pro zabezpečení současných a rozvoj nových technických oborů je nutné věnovat vysokou pozornost technickému vzdělávání. Je logické, že oblast vzdělávání přinese ze všech deklarovaných prorůstových opatření výsledky až jako poslední, ne dříve než v horizontu deseti a více let. O to více je však třeba nastartovat změny co nejdříve (nejlépe okamžitě).

Nesoulad mezi potřebami a nabídkou

Česko-německá obchodní a průmyslová komora uspořádala nedávno v pořadí šestou hospodářskou diskusi, tentokrát na téma „Prakticky orientované vzdělávání jako základ pro inovace a konkurenceschopnost“, jíž se vedle zástupců největších německých investorů v ČR zúčastnili i zástupci českých průmyslových firem, představitelé Svazu průmyslu a dopravy ČR (SPČR), ministerstva školství a odborných technických škol. V rámci několika přednášek a následných debat se znovu projevil nesoulad mezi potřebami (poptávkou) české ekonomiky ohledně absolventů škol a nabídkou, kterou náš vzdělávací systém aktuálně generuje.

Zástupci ekonomické sféry upozornili na podstatná negativa současného (zejména technicky zaměřeného) vzdělávacího systému, kdy:

• vzdělávací systém nereflektuje potřeby zaměstnavatelů;
• chybí úzké a dostatečné propojení teoretické a praktické části vzdělávání, z čehož vyplývá nedostatečná kvalita absolventů, kteří nemají potřebné schopnosti, dovednosti a znalosti včetně takzvaných měkkých dovedností, jako je schopnost týmové práce, komunikace, prezentace a rozhodování;
• odborné vzdělávání není vnímáno jako priorita a nemá potřebnou podporu vlády a ministerstev, existuje příliš mnoho všeobecných oborů bez možnosti následného uplatnění v praxi (všechny školy nabízejí téměř všechny obory);
• trendy vzdělávání nereagují na vývoj v oblasti demografické a technologické;
• chybí státní strategie rozvoje lidských zdrojů, intervence do vzdělávání (ze státního rozpočtu, z fondů EU) nejsou dostatečně koordinovány;
• chybí přímá úměra vynaložených nákladů a následného efektu.

Školy na všech úrovních produkují absolventy, které praxe není schopná absorbovat, protože jejich profil neodpovídá potřebámV naprostém rozporu s touto kritikou za strany praxe stála prezentace ministerstva školství, podle něhož je situace v ČR poměrně dobrá, rozhodně lepší než v řadě jiných zemí a lepší i ve srovnání s průměrem zemí OECD. Podle statistik ministerstva jsou totiž pouze 2,5 procenta absolventů vysokých škol nezaměstnaní, ani u středoškoláků není míra nezaměstnanosti vysoká a má prý dokonce sestupnou tendenci.

V uvedených statistikách však chybí jeden základní údaj – kolik vysokoškoláků našlo uplatnění ve své profesi a na úrovni své kvalifikace a kolik z nich pracuje na pozici s nutným středoškolským vzděláním a „zabírá“ tedy místo středoškolákům? Zrovna tak u absolventů středních škol neexistuje údaj o tom, kolik z nich musí pracovat na úrovni nižší, než na kterou ve skutečnosti studovali. Právě v tomto rozporu spočívá základní problém, kdy školy na všech úrovních produkují absolventy, které praxe není schopná absorbovat, protože jejich profil neodpovídá potřebám.

Zástupci ekonomické sféry nejen kritizovali, definovali i opatření, která by měla disproporce odstranit:

• hybnou silou, tedy „zákazníkem“, který definuje potřeby a obsah (zejména technického) vzdělávacího systému, musí být praxe, ekonomika, průmysl; ministerstvo školství je v tomto případě výkonným orgánem potřeb ekonomiky tak, aby nedocházelo k rozporu mezi nabídkou a poptávkou;
• je nutné vytvořit legislativní rámec pro spolupráci zaměstnavatelů a vzdělávacích institucí, aby bylo možné přímé zapojení obou partnerů (praxe žáků a učitelů v pracovním prostředí firem, daňové zvýhodnění pro firemní investice do vzdělávání, povinnost partnerství odborných škol s firmami, zapojení odborníků z praxe do výuky, možnost uzavření smlouvy o vzdělávání mezi žákem a firmou);
• vytvořit komplexní systém předvídání kvalifikačních potřeb v budoucnosti na celostátní i regionální úrovni;
• zavést nástroje hodnocení úspěšnosti škol, to znamená uplatnění absolventů v praxi;
• z pozice všech institucí (vláda, ministerstva, školy, firmy) popularizovat odborné vzdělávání na všech úrovních (vysokoškolské, středoškolské, učňovské), a tím zdůraznit perspektivu zaměstnání v průmyslu;
• prezentovat příklady úspěšných firem („best practices“);
• podporovat aktivitu a kreativitu studentů, zkvalitnit výuku cizích jazyků, technické obory zatraktivnit i pro dívky a tak dále.

Není třeba vymýšlet nic nového

Automaticky vyvstává otázka, jak toto všechno vymyslet a uskutečnit v co nejkratší době. Dobrou zprávou je, že není třeba plýtvat energií a kreativitou na nějakou novou koncepci – všechno už existuje. Systém nese název „duální vzdělávání“, funguje a osvědčil se v praxi již po desetiletí v řadě evropských zemí, jako jsou Německo, Rakousko, Švýcarsko a další.

Sousední Německo, jehož struktura hospodářství je podobná naší, praktikuje duální vzdělávání již více než sto let. Tvoří přes tři čtvrtiny celkového odborného vzdělávacího systému. Zastoupení má ve všech oblastech ekonomiky – průmyslu, obchodu, řemeslech, službách, zemědělství – a na všech úrovních vzdělávacího systému včetně vysokoškolské.

V čem spočívají základní pilíře duálního vzdělávání?

1. Je to především úzké a systematické propojení teorie s praxí, při němž zhruba třetina vyučování probíhá na odborných školách a dvě třetiny představuje – na teorii navazující – praktická výuka ve firmách. V odborných školách si přitom studenti osvojí odborné teoretické a všeobecné znalosti, ve firmě pak mají možnost aplikovat nabytou teorii v praktických podmínkách, v nichž budou později pracovat. Tento způsob nejenže přispívá k získání a zdokonalení se v potřebných dovednostech, ale umožňuje oběma subjektům – firmě i studentovi – vzájemně se poznat.
U studentů pak pomáhá seznámit se s pracovními vztahy, s aktuálními požadavky firmy a podporuje jejich schopnosti v týmové práci, samostatnosti, rozhodování a přebírání zodpovědnosti. Výsledkem je velká efektivita vzdělávacího procesu, z něhož do praxe vychází „hotový“ člověk – odborník. Pro studenta má účast na duálním vzdělávání i další pozitivní efekt: v rámci praktické výuky pobírá plat, který mu umožní pokrýt náklady spojené se vzděláváním, jako je ubytování, cestovné, strava a podobně.

2. Dalším důležitým prvkem je takzvaný pakt o vzdělávání, uzavřený mezi zúčastněnými a na vzdělávacím systému zainteresovanými subjekty, jako je ministerstvo hospodářství a technologie, ministerstvo školství a výzkumu, ministerstvo práce a sociálních věcí, Spolková pracovní agentura, spolkové svazy (Svaz zaměstnavatelů, Svaz průmyslu, Svaz průmyslových a obchodních komor, Svaz řemesel a Svaz svobodných povolání).
Tímto paktem se partneři zavazují, že v úzké spolupráci s jednotlivými spolkovými zeměmi předloží nabídku na vzdělávání všem mladým lidem, kteří jsou ochotni a schopni se vzdělávat. Pakt je uzavírán na základě dobrovolnosti a definuje v periodicitě několika let budoucí závaznou potřebu hospodářství z pohledu jednotlivých oborů a úrovní vzdělání.

3. Třetí podstatnou částí jsou takzvaná nařízení o vzdělávání, která vydává ministerstvo hospodářství (hybná síla definování potřeb ekonomiky) se souhlasem ministerstva školství. Tato nařízení určují zásady spolupráce spolkové vlády, jednotlivých spolkových zemí, hospodářství a odborových organizací při organizování systému duálního vzdělávání. V tomto systému:

• ministerstvo hospodářství a ministerstvo školství uznávají vzdělávací obory a podporují duální vzdělávání prostřednictvím různých opatření, programů a grantů;
• spolkové země vydávají rámcové učební plány pro odborné školy a financují veškerý provoz škol;
• hospodářství (firmy, průmyslové a obchodní komory, svazy) ve spolupráci s odbory předkládají návrhy na nové profily povolání popřípadě na modernizaci současných profilů, vysílají odborníky do škol za účelem praktické výuky, umožňují učitelům další vzdělávání ve firmách v zájmu udržet si odbornou úroveň na nejnovějším stupni technologického pokroku. Firmy se přitom systému duálního vzdělávání účastní dobrovolně, i když přebírají veškeré dodatečné, s ním spojené provozní náklady. Z pohledu důležitosti dostatku kvalifikovaných odborníků však nehrozí nebezpečí, že by tuto nákladovou položku – která je navíc daňově uznatelná – nebyly ochotny akceptovat;
• obchodní a průmyslové komory na sebe vedle toho přebírají definování obsahu jednotlivých profesí a organizování celého systému vzdělávání včetně organizace a zabezpečení závěrečných zkoušek.

Popsaným způsobem se dělí povinnosti a kompetence mezi všechny zúčastněné subjekty, ať už na straně státu, tak na straně ekonomické sféry. Systém umožňuje maximálně efektivní spolupráci a propojení všech zájmových sfér a všichni v něm „táhnou za jeden provaz“.

Jeden z efektů spolupráce se projevuje i v tom, že v Německu existuje v současné době zhruba 350 přesně popsaných profesních profilů (povolání), jejichž platnost co do obsahu a kvality je stejná ve všech částech země.

Shrnutím lze definovat tři základní výhody duálního systému:

• pro firmy zajištění odpovídajícího množství a profilu odborných pracovníků s nízkými náklady na zapracování;
• pro studenty získání vzdělání v souladu s potřebami praxe, uplatnění se v oboru, získání odborných a sociálních kompetencí a motivace prostřednictvím finanční odměny;
• pro stát formou úlevy veřejným rozpočtům a nízkou nezaměstnaností mladých lidí. Zejména tento faktor je třeba vyzdvihnout, protože podle statistiky ze září 2012 je v Německu pouze osm procent nezaměstnaných mladých lidí, což představuje dlouhodobý trend. Pro srovnání: nezaměstnanost této skupiny v celé Evropské unii činí 22,8 procenta, v Řecku 55,6, ve Španělsku 54,2 a v České republice 19,8 procenta.

Vzdělanostní společnost není ta, v níž existuje co nejvíce lidí s co nejvyšším stupněm dosaženého vzděláníZ pohledu české ekonomiky tedy neexistuje nejmenší důvod k uspokojení, naopak potřeba aktivního a okamžitého jednání je evidentní. V této souvislosti si také musíme uvědomit správnou interpretaci často používaného pojmu „vzdělanostní společnost“. Toto označení nepředstavuje společnost, v níž existuje co nejvíce lidí s co nejvyšším stupněm dosaženého vzdělání. Vzdělanostní společností je naopak ta, která na všech stupních vzdělávání produkuje absolventy té nejvyšší kvality s tím nejvyšším stupněm dovedností a znalostí, jinými slovy již zmíněné hotové lidi připravené pro praktický život v hospodářství.

Jedině tak může česká ekonomika obstát ve stále silnější celosvětové konkurenci a jedině tak je schopna si udržet jedno z předních míst pro budoucnost. Již úspěšně praktikovaný a vyzkoušený systém duálního vzdělávání, který se v posledních letech stal i exportním artiklem Německa, například ve Španělsku a Maďarsku, může být při dosažení tohoto cíle dobrým vodítkem a praktickým příkladem.