Ten rozhovor proběhl jednoho chladného rána:
„Tys byl na Figarově svatbě, že jo?“
„Cože?“ „No jako na opeře...“
„Jo, jo, to sem byl.“
„A jaký to bylo?“
„Skvělý. Fakt skvělý. Moc sem to neviděl. Seděl sem někde úplně vzadu a musel bych se kvůli tomu moc nahejbat, prostě blbě krčit. Jako takhle, víš?“
„Hm.“
„No a to se mi nechtělo. Seděly tam ale hned vedle mě nějaký dvě lesby a furt se ošahávaly a při tom hrála ta muzika. Takže pěkný. Jedna byla tlustá, druhá měla s postelí čtyřicet kilo. Víc ne.“
„Ta tlustá, jak říkáš, odešla, tos zaregistroval?“
„Jo, to sem viděl.“
„Jela do porodnice, druhej den rodila.“
„Fakt, jo? Hmmm, já myslel, že byla jenom tlustá...“
Řeč byla o představení ve Státní opeře. Abych rozhovor mohl vyslechnout, musel jsem dojet do pražských Vršovic, vejít do prostoru jedné z opuštěných budov s vybitými okny a spadlou omítkou, přebrodit se plastovými lahvemi, přes ulomená prkna se zejícími rezavými hřebíky a nejroztodivnější harampádí, které v dokonalé vrstvě pokrývá zemi, a nakonec jsem musel vyšplhat po polorozbořeném schodišti, kam se byť jen trochu přiopilý nebo postarší člověk nemá šanci vydrápat.
„Pravidla? Jo, pravidla máme dvě: nesmíš chcát do plastovejch lahví a pohazovat je tady a nesmíš tady srát.“ |
V díře, která tu zbyla po okně, sedí Erik, sotva dvacetiletý muž bez domova, návštěvník Figarovy svatby. Právě se probudil a vdechuje jemně páchnoucí vzduch, který se line z odpadků, jež se všude kolem povalují. Mužem, který s ním právě hovořil, je Jakub, zaměstnanec Naděje, neziskové organizace, která s bezdomovci pracuje a která (mimo jiné) jejich „zájezdy“ na operu zařizuje a financuje z grantů. A o zmíněném porodu ví Jakub z prostého důvodu: i oněm dvěma „lesbám“ platila lístky na operu Naděje.
Vedle Erika se o zeď opírá jiný bezdomovec (přebývají tu ještě další čtyři, ale ti jsou právě jako každé ráno „na fárkách“ – rozuměj vybírají popelnice v okolí). Opírajícímu se muži je zhruba čtyřicet, zuby už nemá: „Pravidla? Jo, pravidla máme dvě: nesmíš chcát do plastovejch lahví a pohazovat je tady a nesmíš tady srát.“
Jiná pravidla ve vršovickém squatu nemají. Píchají si tu i pervitin a odhazují použité stříkačky, nad ohníčkem si v ešusu vaří kávu a přivádějí si sem ženy-bezdomovkyně na sex.
Odsud jezdí nejen do té Státní opery, ale hlavně žebrat, dealovat drogy, krást, pracovat, vybírat popelnice a také kontejnery, do nichž supermarkety vyhazují prošlé potraviny. Někteří odsud jezdí také za prostitucí. Anebo do Naděje – najíst se a umýt, v zimě se zahřát a pobýt s „přáteli“ na svém facebookovém profilu nebo si zatelefonovat (i když vesměs mají vlastní mobily). Taková je náplň jejich dne. A nejen těchto bezdomovců.
A pak je tu ještě jedna aktivita, kterou někteří z nich s Nadějí absolvují: jezdí na výlety, de facto na terapeutická soustředění mimo metropoli. Tam po několik dní získávají motivaci ke změně. Například procházejí psychoterapií, takzvanou Cestou hrdiny, či slaňují. Nebo chodí po lesích...
To nejsou příšery
Jednoho podzimního dne přijíždí do malé české obce skupina pražských bezdomovců. Ubytování na jeden týden mají zajištěno v prostorách historického objektu, strava a program (terapeutický) jsou rovněž zajištěny. Idyla, zdálo by se. Jenže ouha... Šeptanda v obci funguje velmi dobře. A kdo někdy hrál tichou poštu, jistě ví, jak to končívá. Z reality se stává nepředvídatelná surrealita. Ze smyslu nesmysl.
Poděšení občané (alespoň někteří) onoho městečka se okamžitě srocují a jejich požadavek je nekompromisní: „Pryč s nimi!“ Jenže co se nestane – nejsou to bezdomovci, koho chtějí rozhořčení měšťané expresně vyexpedovat ze svého okolí. Stačilo zahlédnout jednoho snědšího Roma s dlouhým plnovousem a z bezdomovců se stávají uprchlíci...
Když zjistí, že to přece jen není tak strašné a že nejde o Syřany ani jiné imigranty, upokojí se. I když popravdě řečeno, jen nepatrně; i bezdomovci jsou pro ně příšery. |
Když zjistí, že to přece jen není tak strašné a že nejde o Syřany ani jiné imigranty, upokojí se. I když popravdě řečeno, jen nepatrně; i bezdomovci jsou pro ně příšery, ale přece jen jim jsou o něco bližší, známější.
Zavládne tedy obezřetné příměří. Skoro by se zdálo, že to dopadne jakous takous remízou. Jenže takový výsledek si nechtějí nechat líbit bezdomovci. Přemýšlejí a řešení je napadá rychle: vykradou místní chatku.
To už uhrát nejde. Obec se znovu bouří. Pracovníci Naděje vyvěsí bílou vlajku a po dvou dnech malebného výletničení se s bezdomovci stahují zpět do Prahy. Místní si oddechnou, což je bezdomovcům s největší pravděpodobností úplně jedno. Naději to ale jedno není a prosí mě, abych místo činu neuváděl konkrétně.
Do gala
Figarovou svatbou a výletem do malebného městečka to začalo. Pak měla přijít další bezdomovecká show – výprava na Othella do Stavovského divadla, další z akcí Naděje.
Hodinu před začátkem představení se ve středisku Naděje schází několik bezdomovců. Vyfasují obleky, umyjí se a navoní. Kolega fotograf, kterého jsem vzal s sebou, jim uvazuje kravaty, vyfotografuje je a nakonec si i on raději půjčí sako a vázanku, aby zapadl. Vizáží nejblíže k bezdomovcům mám nakonec já sám.
Vyrážíme. Pěšky. Vedle mě jde Michal, dvacet tři let, nepatrně poďobaná tvář. Spí venku pod plachtou, žádný squat. Jako mnoho jiných nepochází z Prahy. Má podmínku za krádeže aut. Pervitin omezil, píchá si ho jednou za dva až tři dny. Má dluhy – za jízdu načerno, za leasing, za zdravotní pojištění. Neví, kolik dluží celkem. Život v Praze bez střechy nad hlavou je pro něj dobrodružstvím:
„Neumíš si představit, jaký to je, když máš podmínku a honí tě benga. Je to fantastický.“ |
„Neumíš si představit, jaký to je, když máš podmínku a honí tě benga. Je to fantastický. Běžíš po poli, schováváš se za keře a víš, že když tě chytí, seš v hajzlu. Je to skoro tak dobrý, jako když sem krad auta, golfy. To mi chybí.“
„Proč zrovna golfy?“
„Prostě mě bavily.“
„A kradeš teda i teď, když máš podmínku?“
„No jasně. Od Naděje mám jídlo, z toho, co lohnu, pervitin, piva a tak.“
„Kolik potřebuješ na den?“
„Tak pětistovku. Musíš se otáčet. Deš do Alberta, nakradeš třeba tvrdej chlast a deš s tim za Vietnamcema. A pak tvrdě smlouváš.“
„A berou ti to?“
„Dost z nich. Ale sou tvrdý vyjednavači. Nedaj ti víc než půlku ceny.“
„Děláš i prostituci?“
„To je hnus! Ty homouši sou debilové, některý z nich znam. I když některý tak úplně debilové nejsou. Já ale takovej nejsem. Bezdomovec neni vodpad, je to život. Zábava.“
Přicházíme do divadla. Ukážeme lístky, odložíme si věci do šatny, usadíme se. Michal se začne trochu potit. Měl ten den pět piv („Taková moje norma.“) a střídavě si povoluje a utahuje kravatu. Necítí se v ní dobře.
Nikdo z „normálních“ diváků si ale jeho potíží s kravatou nevšimne – ani toho, že se kolem nich volně procházejí další bezdomovci. Další „show“, tentokrát na Othellovi, se nekoná. Loučíme se. Bezdomovci se v oblecích rozcházejí do ulic.
Noble savages
Ne všichni pražští bezdomovci jsou v denním styku s Nadějí – velkou matkou, která živí a šatí. Například sedm nebo osm mužů, kteří žijí v rozbořené budově v celkem luxusní čtvrti v Praze 5, se o sebe stará samo.
Z jejich „bydlení“ by zastánci nejrůzněji performovaných teorií o noble savages měli v zásadě radost. Vypadá totiž, že je celkem blízko hranice mezi vědomou alternativou a bezdomovectvím.
Nesmrdí to tu. Drogy si píchají mimo „dům“ – na technoparty a tak. Dokonce tu mají i knihovničku a v ní třeba Steinbeckovy Hrozny hněvu. |
V porovnání s vršovickým obydlím tu panuje výrazně větší čistota. Nesmrdí to tu. Drogy si píchají mimo „dům“ – na technoparty a tak. Dokonce tu mají i knihovničku a v ní třeba Steinbeckovy Hrozny hněvu. O tom, jestli někoho přijmou mezi sebe, rozhodují hlasováním, a aby byl obrázek kompletní, žije tady Miloš (24 let), který studoval na vysoké škole.
Ten mi říká: „Hele, problém sou ponožky. Seženeš mikinu, kalhoty, boty, deky, jídlo... Všechno legálně a zadarmo. Ponožky ne.“ Svého tvrzení je dokladem, na nohou je nemá. Vedle něj postává a klepe se zimou ve velkých žlutých chundelatých papučích s hlavou zvířete jeho kamarád Jakub – taky bez ponožek.
Miloš nedostudoval. Byla to nuda: „Budějovice (tam studoval – pozn. red.) se každej víkend proměnily v mrtvý město. Na ulici sem tam potkal tak maximálně jednu ženskou s kočárkem. To se nedalo vydržet.“
Má dluhy a má je spočítané, je to něco kolem milionu – za jízdu načerno (systematicky od patnácti let) a za zdravotní pojištění (nikdy si ho neplatil). Jestli mluví pravdu, není mezi těmi, kterým dluží, žádný soukromý subjekt. Dluh není vstupenkou do bezdomovectví, je jen přetěžko překročitelným zátarasem.
Někdy i pracuje – jako skladník nebo jako ostraha –, to ale i další, kteří zde přebývají. Ostatně právě přišel spolu s několika dalšími z noční; jeden z nich hned odchází k soudu (Miloš: „Jde si pro podmínku.“). Peníze dostává Miloš na ruku. Žije mimo systém a mimo jakoukoli podporu Naděje či kohokoli jiného. Těžko říct, jestli to dělá vědomě.
Každopádně i takoví jsou. Se státem nechtějí mít nic společného, stát s nimi ale ano – minimálně jim dává pokuty a dluhy, které tím vznikají, jim znemožňují návrat do „normality“; pokud by o něj někdy v budoucnu stáli.
Problém sebedefinice
Je Miloš bezdomovec, nebo squater? Odpověď je možné hledat v odborné literatuře – a pak ještě v mínění přímo těchto lidí.
Mínění Miloše a jemu podobných o sobě samých je jasné: nikdo z těch, s nimiž jsem mluvil, o sobě neřekl, že je bezdomovcem. To slovo je tabu. První se nazve „squaterem“, druhý „chatařem“, třetí „dobrodruhem-cestovatelem“, čtvrtý má strýčka nebo tetu, u kterých může, když chce, přespat...
Nikdo z těch, s nimiž jsem mluvil, o sobě neřekl, že je bezdomovcem. To slovo je tabu. První se nazve „squaterem“, druhý „chatařem“, třetí „dobrodruhem-cestovatelem“... |
Řečeno obecněji: bezdomovci se sami mezi sebou kategorizují a hierarchizují různými způsoby. Ten, kdo žebrá aktivně (oslovuje lidi), říká, že je to ctnostnější způsob obživy než žebrání pasivní. Ten, kdo se živí krádežemi, pohrdá prostituty (mužská prostituce je v komunitě jedno z mála tabuizovaných témat). Ten, kdo bydlí ve squatu, se vysmívá tomu, kdo spí v noclehárně – a vice versa. Ten, kdo od Naděje nic nechce, pohrdá těmi, kteří jsou v ní jako doma, atd. atd. Sebedefinic jsou desítky a každý z bezdomovců svůj vlastní způsob žití vesměs považuje za ten nejlepší.
I odborná literatura různě kategorizuje, byť „odborně“. Bezdomovectví dělí na přechodné, cyklické, trvalé. Pak také na zjevné a skryté, čímž jsou myšleny noclehárny či azylové domy. Nebo také určuje bezdomovectví podle jistých znaků, které je třeba určit.
Podle toho se také dost těžko dochází k nějakému společnému číslu o počtu bezdomovců v Česku či v Praze: jeden údaj praví, že jich je v Praze 1,5 tisíce, druhý 3,5 tisíce, třetí 4,5 tisíce, stačí si vybrat. Podle odborníků, s nimiž jsem mluvil, jich na pražských ulicích žijí dva tisíce – plus minus. Další dva tisíce jsou na noclehárnách nebo v azylových domech. Mimochodem: Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020, která vznikla v roce 2013 na popud ministerstva práce a sociálních věcí, odhaduje, že bezdomovců je v Česku 30 tisíc.
V teple
Zpět k Milošovi a jeho „squaterství“. Kdyby měl na nájem a neměl dluhy, žil by v bytě („Jenže už to devět měsíců nejde. Nemám prachy.“). Protože na nájem nemá, stráví zimu tam, kde ji ještě nikdy netrávil a kde ji trávit nechce. Otázka názvu je podružná, důležitější je realita. Tou je lednový mráz. Na vlastní kůži ho zakusí poprvé v životě.
Zakusí ho, a to nikoli poprvé, taky Nikola. Je jí 21. Přišla se svým přítelem (rovněž bezdomovcem) na socioterapeutickou skupinu, kterou pořádá Naděje. Těžko říct, jaké bývají jejich výsledky jindy, ale průběh skupiny, kterou jsem viděl, byl následující:
Přestávka má být v pět, ale ve tři čtvrtě už se sezení hroutí – potřebují kouřit. Jakub kapituluje po pěti minutách. |
Začíná se oficiálně ve čtyři, reálně ve čtvrt na pět. Dorazí zhruba desítka lidí, kteří se usadí u stolu a překřikují se. Jeden z přišedších, Tomáš, ten nejhlasitější, protestuje proti tomu, že dostal jahody, na které je alergický, a dožaduje se jiné sladkosti. Vojta s Erikem kreslí na připravený papír nějaké vulgarity. Nikolin přítel vytahuje nůž a pohrává si s ním.
Žena, která sedí vedle mě a jejíž jméno jsem zapomněl, se stydí a polohlasem mi několikrát zopakuje, že to, co vidím před sebou, jsou samí idioti a že s nimi nechce mít vůbec nic společného. A hlasitě pak volá: „Máme tu novináře, do prdele, to se neumíte chovat?“
Terapeut Jakub je na to celé sám, pokouší se kormidlovat diskusi a pokládá otázku: Co je bezdomovectví? Každý se chopí fixy a něco napíše nebo nakreslí na papír. Přestávka má být v pět, ale ve tři čtvrtě už se sezení hroutí – potřebují kouřit. Jakub kapituluje po pěti minutách a vyhlašuje přestávku. Osazenstvo buď zasedá k jednomu ze dvou počítačů (a prohlíží si svůj facebookový profil), nebo jde kouřit na vzduch.
Jakub po chvilce přináší nějaké dorty, na které se všichni vrhnou. Začíná druhá část terapeutické skupiny, která má trvat do šesti. V půl šesté skupina v podstatě končí, když vyústí v dialog mezi Jakubem a Nikolou, která po něm chce, aby jí dal ze skladu nějaké zimní oblečení.
Nikola: „Pane Jakube, dejte mi bundu.“
Jakub: „Nemůžu, máte přeci tříměsíční zákaz.“
Nikola: „Ale to neni fér. Dyť sem je odtrhla a neprali se zas tak moc. Dejte mi tu bundu, nebo budu mrznout.“
Jakub: „I kdybych chtěl, tak nemůžu.“
Spustí se kolovrátek. Nikoly se zastává její přítel (s nožem v ruce): „Pane Jakube, dejte jí tu bundu. To chcete, aby v zimě mrzla?“ Přisedne si blíž terapeutovi. Máchá mu nožem před obličejem. Jakub odolá několikaminutovému nátlaku – zákaz, o němž mluví, je následkem rvačky, které se oba před několika týdny zúčastnili.
Nikola je ve svých jednadvaceti letech těhotná (potřetí) a stráví s dítětem v břiše zimu na ulici. Terapeut Jakub je rezistentní, i když ví, že v tomto bodě Nikola mluví pravdu. |
Z dialogu vyplyne, že Nikola je ve svých jednadvaceti letech těhotná (potřetí) a stráví s dítětem v břiše zimu na ulici. Terapeut Jakub je rezistentní, i když ví, že v tomto bodě Nikola mluví pravdu. (Na začátku terapeutické skupiny padne otázka, ať se ozve ten, kdo nebral pervitin. Nikola mlčí, jako všichni kromě jediného. Těžko říct, jestli v tom Nikola pokračuje i v těhotenství. Pouto, kterým je svázána se svým přítelem, každopádně stvrzuje příběhem, jehož jádrem je, že odmítla nabídku sexu s člověkem, který jí nabízel gram pervitinu.)
Nikola se po neúspěšných prosbách a naléhání zvedá a odchází. Její přítel jde s ní. Tím socioterapeutická skupina definitivně končí. Je pár minut před šestou.
Vojta s Erikem – na nohou oba boty značky Nike, jako ostatně takřka všichni na skupině (ta značka je pro ně symbolem blahobytu, cítí se v ní prý na ulici lépe) – už o něco dříve odcházejí do knihovny. Ještě bude chvíli otevřená, to vědí dobře. A je v ní teplo. Najedení už jsou, takže budou mít všechno, co si mohou přát.
A ještě jedno přání se jim tam vyplní: „V knihovně se nejlíp honí péro, je tam teplo. Na mrazu to nejde,“ říká Vojta a zavírá za sebou dveře.
Násilí a smrt
Kromě změti překřikování a hádání se o zimní bundu zaujme pozorovatele socioterapeutické skupiny ještě jeden aspekt: v mnoha příbězích je přítomno fyzické násilí, smrt. Například při vyprávění živě gestikulujícího Tomáše lze zaslechnout: „Šel sem po ulici a nějakej chlap do mě vrazil a hulákal na mě, tak sem vytáh od kámoše zbraň a střelil ho. Soud řek, že to bylo v sebeobraně. Mam podmínku. Ten chlap je na vozejku.“
Koneckonců násilí není přítomno jen v příbězích bezdomovců sedících na skupině. Zmínky o něm jsou všudypřítomné, ať se s bezdomovci bavíte kdekoli. Třeba Erik, o němž byla řeč na začátku, jak sedí v okenním rámu, říká: „Nechci spát venku na ulici, protože by mě mohli píchnout.“ Zná nějakého bezdomovce, který byl takto zraněn? Směje se: „Já znam spíš ty, který bodaj.“
U Tomáše nebo Erika je úplně lhostejné, jestli si vymýšlejí, či mluví pravdu, že někoho postřelili a znají lidi, kteří jiné pobodali. Každodenní rozhovory kohokoli jsou nevypočitatelné, plné senzací a výmyslů. Podstatné tu ale je, že nevšednost a brutalita, jakými tyto příběhy působí na „nás“, jsou věcí jen a pouze „nás“ – nikoli bezdomovců.
Brutalita a násilí jsou každodenností bezdomovců. U Tomášova vyprávění se nikdo další ze skupiny nediví, že měl někoho postřelit a že ten muž skončil na vozíčku. |
Brutalita a násilí jsou totiž jejich každodenností. U Tomášova vyprávění se nikdo další ze skupiny nediví, že měl někoho postřelit a že ten muž skončil na vozíčku. Oni totiž Tomášovi rozumí. To, že my, „normální lidé“, jsme šokováni, či snad morálně rozhořčeni tím, že Tomáš postřelil jiného muže, znamená, že na ony příběhy uplatňujeme sobě vlastní referenční rámce – rámce, které vyplývají z toho, že zjevné násilí z naší společnosti vymizelo. A tak bezdomovce nechápeme a pohoršujeme se.
Což platí také obráceně. I Tomáš by se divil našemu údivu. Nechápal by, co řekl špatně. Jeho referenční rámec, v němž je stát se svými pravidly víceméně nepřítomen, je jiný. Tomášův každodenní svět je světem anarchie. Násilí je jeho denním chlebem, musí urvat co nejvíc. O násilí mluví dlouho a s chutí – stejně jako o sexu, drogách, alkoholu a smrti.
Německý sociální psycholog Harald Welzer v předmluvě ke knize Soldaten: Protokolle vom Kämpfen píše o tom, že krutosti v promluvách vojáků wehrmachtu, které analyzoval, se jako krutosti jeví jen nám, ale pro vojáky samotné byly jistým typem funkce, jejíž pomocí navazovali vztah se svými spolubojovníky. Chtěli se těmi řečmi vzájemně ubezpečit, že jsou součástí téhož světa. A tím světem byla válka. Tomáš dělá totéž. Jen ten svět je jiný.
Takřka všem bezdomovcům, o kterých tu byla řeč, je mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Jsou ještě nováčci. Někteří z nich z ulice zmizí, jiní ne. Některá ze zim bude jejich poslední.
(Křestní jména některých bezdomovců byla na jejich přání změněna.)
