Prezidentská kampaň pánů Zemana a Schwarzenberga se nevede v rukavičkách, o čemž svědčí i oživení – z právního hlediska dávno vyřešeného – tématu Benešových dekretů. Strašák vytažený ve vhodnou chvíli by nakonec mohl být i jedním z nejdůležitějších faktorů, jež ovlivní konečný výsledek prezidentských voleb. Otázka poválečného odsunu Němců je totiž pro mnoho voličů v České republice stále citlivá.
Na Benešovy dekrety jsme se proto v průzkumu ČESKÉ POZICE zeptali právníků a advokátů. Z výsledku vyplývá, že předvolební debatu o dekretech za relevantní nepovažuje 60 procent (15 respondentů) z nich, opak se domnívá 36 procent (9). Nicméně upozorňujeme, že některé zajímavé odpovědi nejsou zcela jednoznačné, ostatně jako samotná problematika Benešových dekretů.
Odpovídalo 25 právníků a advokátů.
Výběr odpovědí, které nepovažují předvolební debatu o Benešových dekretech za relevantní:
- Debatovat dnes mohou relevantně jen historici. Politicky je tato kapitola dějin vyřešena zcela a vytahování dekretů na světlo v tuto chvíli je jen cílenou zlomyslností. Tak jak Německo anulovalo Mnichovskou dohodu s účinky ex nunc, protože vzhledem k běhu dějin to ani jinak dost dobře nešlo, tak naší ústavní listinou práv a svobod byly ony dekrety anulovány rovněž s účinky ex nunc, a nelze z nich tedy dnes dovozovat jakékoliv nároky.
Nějak se zapomíná, či snad dokonce před veřejností zatajuje dohoda ČSSR s Rakouskem, kterému poskytla ČSSR odškodnění za majetek obyvatel německé národnosti odsunutých do Rakouska, a se SRN o tom, že Německo nebude platit ČSSR válečné reparace, a za to odškodní sudetské Němce za jejich majetek zanechaný na území ČSSR. Za toto odškodnění si například sudetští Němci odsunutí od Zábřehu na Moravě vybudovali sídliště rodinných domků a provozovny v Schäflohe, místní části Ambergu v Horní Falci. - Ta debata je irelevantní. Vytahuje se vždycky, když někomu dojdou rozumné argumenty. Ale to je samozřejmě jen další nebezpečný názor naivního kolaboranta a odrodilce, který si myslí, že v době míru už není možné jen tak střílet civilisty a děti, když už to někdo nestihl v době války...
- Diskuse je vedena jen jako prostředek volebního boje a obsah té diskuse je tím ovlivněn, takže je povrchní a zbytečně emotivní. Téma si zaslouží chladnou hlavu a seriózní debatu. To, že Benešovy dekrety byly a jsou protiprávní, je fakt. Otázka je, jak se k tomuto tématu v současné době postavíme. Schizofrenie a populismus zde nejsou na místě.
- Do českých prezidentských voleb jsem si myslel, že této již značně omšelé karty zneužívají pouze „revanšisté“ při příležitosti bavorských zemských voleb. Jak je vidět, zmýlil jsem se, neboť jsem si neuvědomil dost dobře, že „revanšisté“ jsou patrně na obou stranách česko-německé hranice. A je jim celkem jedno, že už je celá otázka dávno mezinárodněprávně vyřešena a jakákoliv diskuse je tak právně zcela irelevantní.
K argumentům typu Benešovy dekrety sahají politici zpravidla vždy, když nemají co jiného nabídnout. Pak je nejlepší strašit obecný lid těmi za kopečky. Na druhou stranu je diskuse o některých dekretech stále důležitá a může sloužit jako memento pro další generace. Lidstvo je nepoučitelné a je třeba mu připomínat historii už jen proto, aby neopakovalo stále tytéž chyby. I když Československo bylo obětí nacistického systému, nemůže se poválečným přijetím stalinských metod řešení národnostních otázek příliš pyšnit.
Nakonec na odsun Němců doplatilo nejvíc opět hlavně Československo. Kulturně, ekonomicky i jinak. Stačí si zajet na výlet na Tachovsko, pozůstatky poválečného úsilí jsou stále velmi výrazně patrny. Oblast se z vysídlení nevzpamatovala dodnes. Ještě horší než samotné dekrety byl amnestijní zákon (č. 115/1946 Sb.), respektive jeho aplikace československými judiciálními orgány.
Takže když už diskusi, pak nikoliv politickou, ale odbornou, a ne pouze o dekretech, ale o tom, co následovalo a co nás uvrhlo do dalších více než 40 let společenského a ekonomického marasmu, ze kterého jsme se stále nevzpamatovali. O tom ostatně svědčí i tyto prezidentské volby a to, co je doprovází. - Ne. Tolik právní odpověď. Jakékoliv vyjádření kandidáta v předvolební kampani nemůže změnit právní stav nastolený dekrety. Naopak v předvolební kampani je relevantní každé téma, které zajímá voliče. V ČR žije mnoho voličů, kterých se toto téma dotýká, vždyť mnoho z nich bydlí nebo chalupaří v nemovitostech po sudetských Němcích. V majetkových otázkách mají lidé rádi, když jsou věci absolutně dané. Opak v nich vyvolává neklid. Z hlediska předvolební kampaně jde tedy o téma relevantní.
Tolik reakce, jež doprovázely odpověď „NE“ na otázku ČESKÉ POZICE.
Výběr odpovědí, které považují předvolební debatu o Benešových dekretech za relevantní:
- Je relevantní, pokud hraje významnou roli v prezidentské volební kampani. Historické vědomí jako klíčový prvek národní a politické identity bývá tradičně silným volebním faktorem a v českých zemích tomu není jinak. A je úplně jedno, co jsou fakta, a co mýty.
Miloš Zeman nastolením otázky vztahu k odsunu (transferu, vysídlení, vyhnání – již jen volba označení této události má hluboké politické konotace) českých Němců získal nad Karlem Schwarzenbergem navrch. Stereotypy fungují. Řečeno s Orwellem, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. V myslích části českých voličů (zejména těch starších a z pohraničních oblastí, ale i řady jiných) je totiž odsun stále tak trochu posvátná a nekritizovatelná dějinná událost, na níž stojí poválečná česká státnost a základy jejího majetkového uspořádání.
A, přiznejme si, něco na tom je. Zeptejte se třeba majitelů secesních ředitelských vil v Liberci nebo starých horských chalup v Krušných horách! Proto vztah k odsunu je v českých zemích stále vysoce politickou, a nikoli pouze odbornou historickou otázkou. Drtivá většina těch, kdo se jím vážně a důkladně zabývají (historiků, právníků, politologů, teoretiků nacionalismu apod.), přitom dobře vědí, že Karel Schwarzenberg poměrně přesně popsal stav věci. Vskutku šlo o etnickou čistku, která je z dnešního pohledu zločinem proti lidskosti. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, že by určité části některých poválečných prezidentských dekretů mohly být dnes aplikovány; jsou nepochybně založeny na principu kolektivní odpovědnosti určitého etnika a jakákoli právnická ekvilibristika (například v podobě judikátu Ústavního soudu ve věci Dreithaler) nemůže jejich pravou podstatu zastřít.
Lze jistě debatovat o tom, nakolik radikální řešení „německé otázky“ bylo jen extrémní reakcí na předchozí extrémní ideologii a praxi nacismu, anebo zda nebylo ve skutečnosti vyústěním delšího česko-německého soupeření, jehož kořeny sahají až ke vzniku novodobého českého národa na přelomu 18. a 19. století. A zda vlastně Edvard Beneš pouze „nevyužil“ porážky nacistického Německa k tomu, aby vyřešil jednou provždy problém, který jej dohnal v Mnichově 1938, a etnicky vyčistil pohraniční oblasti českých zemí většinově obývané Němci, jež pro nově vzniklé Československo získal (v rozporu s principem sebeurčení národů!) šikovným diplomatickým manévrováním na mírových jednáních po první světové válce.
V každém případě však přijmout prostou pravdu, že kořeny našeho poválečného uspořádání jsou kvůli odsunu nahnilé a že Češi by měli mít přinejmenším trochu špatné svědomí, je, zdá se, zatím pro širší veřejnost příliš silná káva. Škoda. Své minulosti stejně neutečeme; projeví se třeba tím, kdo nám bude vládnout a kam nás zavede. - Kdyby nebylo militantních sudetských spolků, tak by situace vypadala jinak. Přestal jsem Schwarzenbergovi věřit.
- Současná debata je relevantní pouze do soboty 14:00. Potom opět zmizí v propadlišti dějin a opět se může objevit, až se někomu bude hodit místo klacku v ruce v rámci akce obdobného charakteru, jako jsou současné volby. V Německu již dekrety nezajímají prakticky nikoho a v Rakousku snad jenom proto, že se týkají Schwarzenberga. Změna by mohla nastat pouze v případě, že by se někdo jejich prostřednictvím domohl nějakého majetku. Pak by se houfy „zájemců“ či „poškozených“ dokázaly sešikovat velmi rychle, a kdyby jim to nešlo, německy mluvící advokáti by je sešikovali sami.
- Nejenže je debata o dekretech prezidenta republiky Edvarda Beneše relevantní, tato otázka rozhodne volby. Je zjevné, že zatímco Václav Klaus a Miloš Zeman se k dekretům v minulosti též stavěli rezervovaně, vždy ale tvrdili, že jsou sice právně vyhaslé (nově se podle nich nedá konat), leč zůstávají součástí platného právního řádu ČR. Slova Karla Schwarzenberga o tom, ze již 20 let platné nejsou, mohou otevřít do budoucna právní spor o tom, k jakému datu vlastně pozbyly platnost, aby se na základě toho mohlo dojít k právní konstrukci o tom, že budou požadovány ze strany sudetských Němců náhrady za majetkové hodnoty podle dekretů vyvlastněných sudetským Němcům.
Je to zásadní právní rozdíl, hovoříme-li o vyhaslosti (Klaus, Zeman) nebo o neplatnosti (Schwarzenberg) právě v otázce možných následných žalob a pokusu o restituce. Současně se vůbec nezmiňuje, že Československá republika nebyla příjemcem žádných reparací ze strany Německa za škody válkou utrpěné právě i kvůli tomu, že vítěznými velmocemi bylo rozhodnuto, že majetek odsunutých Němců bude sloužit namísto reparací.
V poslední řadě je šokující slyšet z úst prezidentského kandidáta větu o tom, že prezident Edvard Beneš a čsl. vláda z roku 1945 by z dnešního pohledu pravděpodobně skončili jako váleční zločinci v Haagu. Ať již byla myšlena jakkoliv, jde o hrubou urážku všech obětí fašistického běsnění v naší zemi a o neúctu k pozůstalým. Stačí se zeptat našich válečných veteránů z bitvy o Anglii i z východní fronty, za koho bojovali – za ČSR, Masaryka a Beneše. Kromě psychologického momentu jde ale opět o právní věc – o zásadní signál do zahraničí ve vztahu k sudetským Němcům, aby nadále stupňovali své požadavky vůči ČR v nárocích na odškodnění. - Sice nevím, ve vztahu k čemu je v položené otázce míněna relevantnost současné debaty o Benešových dekretech, nicméně v řadě ohledů tato diskuse nepochybně relevantní je, což nic nemění na tom, že v mnoha ohledech s dekrety vůbec nesouvisí.
Velmi relevantní se mi zdá například v souvislosti s tím, že se objevuje v situaci, kdy se vláda dekretů tichnouce vrací na náš každodenní talíř. Je to sice pečlivě utajováno, avšak vždy pod velmi příznačnými názvy, čímž se jejich nenápadnost jeví podobně invenční, jako když v puzzovských příbězích skrývající se mafián nosí bílé psí dečky. Kdo nechce, nerozeznal by ho od „obyčejných lidí“. Tady je to podobně: název (nebo přezdívka, což opět evokuje nejlepší chicagská léta) bude znít například: prohibice, moratorium, amnestie apod.
Rovněž principy jsou jednotné: tam, kde není možno zjednat pořádek zákonem (což, uznávám, je mimořádně otravné, protože to dlouho trvá a obtěžuje to spoustu zákonodárců, nehledě na to, že už legislativní návrhy bývají všechno, jen ne vzory logiky, rozumu, hospodárnosti a sociálního cítění), je třeba nasadit silnější kanón, který je bezprocesní (něco jako bezzákluzový), nezrušitelný (kuli jednou vystřelenou ani párem volů zpět do laufu nezatáhneš) a nekonečně brizantní (v podstatě princip hromadného ničení). Na rozdíl od Benešových dekretů jsou však „ty naše“ vydávány orgány státu, který se nazývá demokratický stát právní, což skrývá obsah, o kterém se před téměř sedmi desítkami let prezidentu Benešovi, jeho poradcům, politickým partajím a rodícím se novým státním strukturám ani nesnilo.
Irelevantní se mi zdá klást na minulost šablony přítomnosti. Pokud ano, pak je třeba se ptát, jak daleko do minulosti to přípustné je, a odkdy už to přípustné není. To je ovšem velká filozofická otázka, z čehož se podává, že na ni nikdy nenajdeme provždy (do budoucnosti) platnou odpověď. A zároveň je to velká otázka historická, u níž byla naopak odpověď dávno nalezena: šablonu zpětně přikládá momentální moc (což nemusí nutně být moc státní, ba dokonce ani formalizovaná), jinak řečeno – dějiny píše vítěz (s modifikací – dokud zůstává vítězem; poté nastupuje nový vítěz).
Z hlediska právního současná debata relevantní není, neboť právní myšlenky se v ní prakticky neobjevují. Není nic jiného než regulérní předvolební bitkou dvou protagonistů prezidentského klání, v níž jde dokonce možná o principiální postoj toho či onoho kandidáta, ale od takového duelu lze těžko očekávat, že by přinášel nové právní myšlenky, které by někam posunuly respektovaný názor na Benešovy dekrety.
