Ačkoli se na klimatickém summitu v Cancúnu nejbouřlivěji diskutovalo o tom, jak dál po ukončení platnosti Kjótského protokolu, po fiasku loňského summitu v Kodani nemohl nikdo soudný očekávat, že už po roce vzejde z Cancúnu pro všechny přijatelná celosvětová dohoda o snižování emisí oxidu uhličitého. I v Česku se ozvaly radostné hlasy, že po Cancúnu už žádná další dohoda o redukci emisí nebude a že se veškeré úsilí zaměří na přizpůsobování klimatickým změnám. Tyto hlasy však nezodpovědně matou. Kjótský protokol platí až do konce roku 2012, systém stále funguje a nové Kjóto nebylo v Cancúnu v plánu. Co bude následovat, o tom se musí rozhodnout za rok v jihoafrickém Durbanu. Vůle většiny států omezovat své emise se přitom neztrácí, jen názory na to, jak toho docílit, se čím dál víc různí.
Největším odpůrcem pokračování v Kjótském protokolu kupodivu nejsou dosud nezapojené velké průmyslové země, stále ještě spojované s rozvojovým světem, jako jsou Čína nebo Indie. Proti Kjótu 2 překvapivě nejvíc brojí Japonsko, které patří k nejdůslednějším v plnění kjótských závazků. K japonské pozici se posléze připojilo Rusko a Kanada a velké pochopení nalezla i u Spojených států, které Kjótský protokol až dosud ignorovaly. Pozice Kjótského protokolu je slabá především proto, že reguluje ani ne třetinu všech vypouštěných emisí. Největší znečišťovatelé jako Čína a USA stojí stranou. Jestliže ani durbanská konference nenajde model, který by na snižování emisí zainteresoval většinu zemí, pak teprve nastane krize vyjednávání.
Česká stopa
Česku z Cancúnu nové povinnosti nevyplynuly. Po letošních třech milionech eur musíme do klimatického fondu pro potřebné napřesrok poslat čtyři miliony a v roce 2012 pět milionů eur, jak už bylo předem dohodnuto po summitu v Kodani. Šlechetně vyhlížející pomoc je ovšem spíš naší ostudou, protože česká vláda se nenamáhala najít pro ni nové finanční zdroje a zkrátka jen předisponovala peníze z dříve již schváleného fondu rozvojové pomoci. Zástupci nejchudších zemí světa proti takovéto praxi bohatých států protestovali, ale bylo jim to málo platné. Natož aby se jim podařilo prosadit požadavek, že by se bohaté státy měly ve prospěch rozvojových zemí vzdát každý rok jednoho a půl procenta světového HDP.
I u dlouhodobé pomoci byl tedy schválen návrh z Kodaně, aby bohaté země přispívaly od roku 2013 do roku 2020 každoročně do klimatického fondu astronomických sto miliard dolarů. Kolik vyjde na Česko, bude ještě předmětem tvrdého dohadování. Tenhle podíl už sotva půjde zaonačit jenom změnou adresy dříve schválené pomoci.
Světová banka? Jen se skřípěním zubů!
Nápad, aby klimatický fond spravovala Světová banka, vyvolal u rozvojových států ostrý odpor. Zástupci USA či Japonska pro změnu odmítali jiná navrhovaná řešení. Zvítězil čirý pragmatismus – bez amerických a japonských peněz by byl fond nedostatečný. A tak i budoucí příjemci peněz, navzdory svým špatným dřívějším zkušenostem s tímto finančním ústavem, souhlasili s tím, aby se Světová banka stala dočasným správcem. O tom, na jaké programy budou prostředky vynakládány, bude rozhodovat řídící výbor fondu.
