Také si nedovedete představit hyperaktivního Nicolase Sarkozyho, jak žije zcela mimo politiku? Možná, kdyby ho hermeticky uzavřeli v betonové cele bez jakéhokoli přístupu k informacím. Přesto kdysi populární „Sarko“, jenž se loučí s Elysejským palácem, prý nyní „obrátil list“ a z politiky odchází. Nadobro, jak avizoval pro případ prohraných prezidentských voleb.
Údajně se vrátí k advokátní praxi, kterou opustil po vstupu do vysoké politiky. Samozřejmě poté, co si důkladně odpočine ve vile své manželky Carly na Azurovém pobřeží. Nebo začne objíždět konference po světě a přednášet o svých jedinečných zkušenostech těm, co mu za to ochotně zaplatí těžké peníze. Může se také konečně více věnovat dětem a manželce.
Mnoho Francouzů by si přálo, aby už o něm nikdy neslyšelo. Ale to se jim určitě nesplní. Přinejmenším proto, že má za ženu celebritu, bývalou supermodelku Carlu Bruniovou. A stejně tak si Sarkozy inkognito, jako normální člověk, ve Francii nikdy nezajde do restaurace s dětmi na oběd, jak by si přál. Lze s podobnou jistotou napsat, že se Sarkozy už do politiky nevrátí (pokud vůbec odejde)? Určitě ne.
Sarkozyho oznámení, že v politice skončí, zřejmě není z kategorie náhlých zkratů. Lze ho chápat i jako součást plánu, jak francouzské pravici zachránit alespoň nějaké pozice.
Nicolas Sarkozy často jednal impulsivně a svými nečekanými rozhodnutími dokázal leckoho pořádně překvapit. To se mu asi podařilo i v tomto případě, nicméně oznámení, že v politice skončí, zřejmě není z kategorie náhlých zkratů. Lze ho chápat i jako součást plánu, jak francouzské pravici zachránit alespoň nějaké pozice. A sobě nechat otevřená zadní vrátka.
Přestože to pro jeho ego muselo být přetěžké, Sarkozy uznal, že on je tou překážkou, že se stal u Francouzů rekordně nepopulární a někdejší láska či alespoň okouzlení voličů vůči němu se změnily v nenávist nebo naprosté znechucení. Vzal tedy na sebe volební porážku a vyklidil pozice. Nebude kandidovat v červnových parlamentních volbách ani se nijak angažovat v kampani. Vyzval pouze k jednotě ve své domovské straně Svaz pro lidové hnutí (UMP), kde se vyostřuje boj mezi dvěma potenciálními lídry – současným dosluhujícím premiérem Françoisem Fillonem a generálním tajemníkem strany Jeanem-Françoisem Copém.
Konzervativnímu UMP jde o hodně. V současnosti má v Národním shromáždění většinu, o niž by nerad přišel. Socialisté již dnes ovládají téměř všechny úrovně moci – od prezidenta přes Senát po regiony (nyní řídí 21 z 22) a radnice velkých měst. Národní shromáždění je poslední bašta, která jim zbývá dobýt. Situaci navíc komplikuje Národní fronta Marine Le Penové, jejíž kandidáti by tentokrát mohli v parlametních volbách výrazněji uspět, a to zejména na úkor UMP.
Na druhou stranu téměř polovina voličů v druhém kole prezidentských voleb hlasovala pro politiku reprezentovanou Sarkozym. To není potupná porážka, jakou utrpěl Lionel Jospin v roce 2002, kdy jej porazil i Jean-Marie Le Pen, a Jospin poté s ostudou odešel na politický odpočinek.
Už proto se komentátoři spíše kloní k závěru, že Sarkozy se jednou – v roli zachránce – zase vrátí. Koneckonců je mu teprve 57 let a ještě nějaký ten rok by měl být na vrcholu politických sil. Je pochopitelné, že po pět let trvajícím tlaku na nejvyšší úrovni si chce chvíli užít ticha a klidu (pokud mu to jeho osmiměsíční dcera Giulia vůbec dopřeje). Ale jak říkají jeho přátelé, „nedovedou si představit, že by politickou hru zcela opustil“.
Tím pouze jemně naznačují, co se zdá být zvnějšku evidentní. Sarkozy je člověk posedlý mocí. A takoví lidé se jen tak nevzdávají, neodcházejí do politického důchodu po prohře o dvě procenta. Souhrou okolností a vlastních chyb si francouzský politik bude muset dát pauzu. Ale jakmile dobije baterky, nevydrží být nečinný, politicky neaktivní. Za jak dlouho se vrátí?
