Roger Scruton, filozof, farmář, gentleman, původním povoláním profesor estetiky, napsal desítky knih o různých tématech – například o architektuře, hudbě, konzervatismu, moderní filozofii, Nové levici, sexuální touze, honu na lišku, kráse, vínu, environmentalistu či o Bohu.
Loni zveřejnil román Notes from Underground (Zápisky z podzemí) o lásce, Praze za totality v polovině osmdesátých let 20. století, disentu, posvátném, lidské důstojnosti, snaze o smysluplný život, víře, zradě, zklamání a o nenaplněných příslibech listopadu 1989. Román je o lásce nejen jeho dvou hlavních protagonistů, ale i Rogera Scrutona k Praze a k českému jazyku. Mnoho formulací či výrazů je záměrně dvojznačných, a proto si čtenář musí často souvislosti domýšlet.
Retrospektiva hlavního hrdiny
Roger Scruton je vhodným spisovatelem románu o životě v Praze před více než 30 lety – v letech 1979 až 1989 totiž aktivně pomáhal českému disentu, prostřednictvím Nadace Jana Husa posílal literaturu i získával profesory na Západě, aby přednášeli na bytových seminářích neboli „podzemní univerzitě“.
Sám pak v letech 1979 až 1985 často do tehdejšího totalitního Československa jezdil, nakonec ho zatkla Státní bezpečnost (StB) a byl vypovězen, aniž by se mohl do země vrátit. Znovu přijel až v roce 1990 po pádu komunistického režimu a na první veřejné přednášce v Brně obhajoval zákaz Komunistické strany Československa. Za činnost pro návrat svobody obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy 1. třídy.
Román je retrospektivou hlavního hrdiny Jana Reichla, který ve své kanceláři na univerzitě ve Washingtonu vzpomíná na život v disentu |
Román je retrospektivou hlavního hrdiny Jana Reichla, který ve své kanceláři na univerzitě ve Washingtonu vzpomíná na život v disentu. Nemohl studovat, jeho otec byl v sedmdesátých letech uvězněn, protože s přáteli pořádal neoficiální čtenářský spolek, kde diskutovali například o Kafkovi, Dostojevském či Camusovi. A ve vězení zemřel.
Jan žil s matkou v Praze, pracoval jako uklízeč a většinu času trávil v „podzemí“ – v metru. Rád četl otcovy knihy – nejen české klasiky, ale i z pozdního Rakouska-Uherska, jako byl Franz Kafka, Joseph Roth a jeho Pochod Radetzkého či Svět včerejška Stefana Zweiga. A také Dostojevského, jehož knihu Zápisky z podzemí nosil neustále s sebou.
Jan napsal několik vlastních povídek, pod jejichž soubor s názvem Pověsti se podepsal jako „soudruh Androš“ – Androš od slova underground, tedy „soudruh z podzemí“. Jeho matka na psacím stroji přepisovala disidentskou literaturu, vytvořila několik kopií Janových Pověstí a jednoho dne ji zatkla StB.
Život v pravdě
Jan byl solipsista – uzavřený do knih a vlastních úvah. V metru pozoroval cestující, navazoval oční kontakt s dívkami a v duchu s nimi prožíval milostné vztahy. Ty byly krátké, protože zůstávalo u myšlenek a na slova, natož skutky, nikdy nedošlo. Tak poznal i Bětku. V metru a pak v autobusu ji sledoval až do Divoké Šárky, kde se mu ztratila.
Bětka po zatčení Janovy matky zazvonila u jeho dveří, aby mu vrátila několik prací disidentů, jež jí půjčil a které opsala a rozmnožila jeho matka. A také Janovy Pověsti, které se jí líbily – hned poznala, kdo je napsal. Bětka sdělila Janovi, že za propuštění jeho matky se musí iniciovat kampaň v západních médiích.
Jan věřil, že – jak napsal Rilke ve svých Elegiích z Duina – může změnit svůj život a s Bětkou „žít v pravdě“ |
Jan se do Bětky zamiloval a ona ho uvedla do života disidentů. Na bytových seminářích u Rudolfa, kde probírali Patočkovy studie o Masarykovi, zakoušeli „solidaritu otřesených“. Jan věřil, že – jak napsal Rilke ve svých Elegiích z Duina – může změnit svůj život a s Bětkou „žít v pravdě“. Ta ho zavedla do bytu na Újezdě, kde se mu poprvé odevzdala. Jan o ní zjistil, že miluje hudbu a sama ji provozuje, pracuje jako ošetřovatelka v dětské nemocnici na Hradčanech a Jana, teď už milence, považuje za „svou chybu“.
Jan vedle Bětky odhaloval a poznával krásu Prahy, filozofie, literatury a hudby. Bětčinou láskou byla renesanční a barokní hudba, kterou hrávala, a především Janáček. Jan se seznámil s dalším lidmi z disentu, například s katolickým knězem Pavlem, kterému byl odebrán státní souhlas. Tento mystik, křesťanský existencialista, Janovi vyprávěl, že se Bůh stáhl ze světa, mlčí, a my, lidé, máme milovat to ticho, absenci Boha ve světě.
Bětka také seznámila Jana se zaměstnancem americké ambasády, který mu slíbil, že o jeho matce a její vazbě se na Západě všichni dozvědí, což se stalo. Další disident, kterého Jan poznal, psal o komunistickém jazyce a frázích pod pseudonymem Petr Pius a říkalo se mu Karel.
Záhada a nedůvěra
Mezi Janem a Bětkou ale nebylo vše v pořádku – byla pro něho záhadou, nedůvěřoval jí a měl dojem, že před ním stále něco skrývá. Jejich rozhovory často končily jejím pláčem, a proto se rozhodla mu ukázat svůj skutečný domov. Odjeli na Šumpersko obývané v minulosti sudetskými Němci, kde u jedné vesničky stál jim ukradený statek, který vlastnila její rodina, jež patřila ke komunistické nomenklatuře. Bětka se vzbouřila vůči vlastní rodině a toto neobydlené místo po odsunutých sudetských Němcích přijala za své.
Mezi Janem a Bětkou ale nebylo vše v pořádku – byla pro něho záhadou, nedůvěřoval jí a měl dojem, že před ním stále něco skrývá |
„Té noci jsme leželi velice blízko sebe. Bětčiny slzy na polštáři se míchaly s mými. V našem sladkém smutku jsme byli muž a žena. Smutná radost těch dní zůstává stále se mnou. Je to má nejvzácnější vzpomínka a jediný důvod života.“
Příští den Bětka zavedla Jana ke starému opuštěnému kostelíku, kde mu sdělila, že se oba musejí modlit, vzdávat Bohu vděčnost, a poprvé ho oslovila „miláčku“. Návštěva kostelíku a velká pieta při ní byly jejich svatbou. Při návratu se na sebe dívali a potichu pomilovali. Pak se vrátili do Prahy a rozloučili.
Americký profesor Gunther
Na semináři u Rudolfa byl hostem americký profesor Gunther z New Yorku. Říkal, že jeho země není tou baštou lidské svobody, jak si utiskovaní totalitou myslí. V USA sílí konsensus, že práva mají chránit skupiny, jak píšou liberálové John Rawls a Ronald Dworkin. Mluvil o právech žen, homosexuálů a menšin.
Varoval před zkorumpovanými konzervativními ideály svobody. Zmínil i Richarda Rortyho a jeho teorii pravdy – pravdivé je to, co je užitečné pro skupinu. Pravda znamená moc, jak tvrdili Nietzsche a Foucault. Janovi to připomínalo komunistickou doktrínu a v duchu si říkal: Na čí straně Gunther vlastně je?
Gunther dále prohlásil, že pokud jde o „právo na potrat“, komunistické Československo je na tom lépe než USA, protože ženy jsou utiskované patriarchálními strukturami a oběťmi těhotenství. Jan v tom slyšel newspeak. Gunther skončil tím, že Češi sice trpí nespravedlivým omezením svých práv, ale stejně i ženy v USA.
Americký profesor Gunther také prohlásil, že pokud jde o „právo na potrat“, komunistické Československo je na tom lépe než USA, protože ženy jsou utiskované patriarchálními strukturami a oběťmi těhotenství |
Otec Pavel byl rozzlobený, ale Gunther především rozzuřil Bětku: „Když toto říkáte svým studentům v Americe, donášejí na vás policii? Je váš život ohrožen?“ V jejím hlase bylo něco osobního. Když se příště Jan viděl s Bětkou, plakala. Stěžovala si na strašného Američana a při milování už sice neplakala, ale byla unavená a neradostná. Při odchodu z bytu Jan plakal, a Bětka ho sice něžně políbila, ale rázně vyprovodila.
Stěžejní zápletku románu vynechám, pouze odhalím, že Jana zatkla StB. Její příslušník, který ho vyslýchal, byl chytrý a cynický. Řekl mu, že jedna z věcí, která se mu líbí na jeho práci, je, že ho přivádí do kontaktu s knihami, především s těmi, které mají rádi disidenti.
Dle tohoto příslušníka knihy vytvořily českou realitu, ale zapomíná se, že pro Čechy neexistuje jiná realita než knihy. Pouze lidé zformovaní knihami mohli potvrdit právo svého národa na existenci otázkou „Kde domov můj?“ Odpověď zní v knihách. „Disidenti nám kladli odpor knihami a my jsme na to zareagovali jejich zákazem – až natolik hloupé to je.“
Praha jako replika Disneylandu
Po pádu berlínské zdi v roce 1989 bývalé agitační středisko KSČ v Praze hostilo pobočku Občanského fóra. Komunistické symboly nahradily plakáty s Johnem Lennonem, Michaelem Jacksonem a se svatou Anežkou. Jak by řekl Karel, nastal pokrok od kýče se zuby ke kýči bezzubému.
Někteří bývalí disidenti skončili v byznysu, jiní v politice, další zatrpklí. Z Prahy se stala replika Disneylandu. |
„Určitě potěšilo (onoho důstojníka StB), že náš nový prezident vděčil za tento post svým knihám, z nichž některé napsal ve vězení. To byla realita a proti ní knihy bezbranné. Praha se stala moderním městem. Fastfoody, pornoshopy, cestovní agentury a nadnárodní řetězce stimulovaly nové zkušenosti a zároveň zajistily, že žádná zkušenost už nikdy nebude úplně nová. Otroci byli osvobozeni a stali se z nich blbci. Pop music hučela v každém baru, kde jsme si nedávno šeptali o Kafkovi a Rilkem, Mahlerovi a Schoenbergovi, Musilovi a Rothovi a Světu včerejška, jehož odchodu Stefan Zweig tak jímavě litoval.“
Někteří bývalí disidenti skončili v byznysu, jiní v politice, další zatrpklí. Z Prahy se stala replika Disneylandu.
Literární invence
Profesorka Alžběta Palková, jež emigrovala v posledních letech komunismu, vydala na univerzitě v New Yorku knihu o kultuře disentu, velice oceňovanou a populární. Kapitola o samizdatu chválila Pověsti od „soudruha Androše“, jež byly příkladem „fenomenologického realismu“, a jejich autor Jan Reichl srovnáván se Samuelem Beckettem.
Díky tomu byl Jan pozván na univerzitu ve Washingtonu. Nic však nepředvedl, ani nepublikoval. A tento sarkastický český intelektuál na ní veřejně prohlásil:
„Jak mám vysvětlit (svým mladým americkým studentům), že byly doby, kdy knihy byly stejně důležité jako život. Bylo zločinem je vlastnit a ještě větším je rozšiřovat, a my jsme na ně pohlíželi jako na posvátné. Jak vysvětlit, že věta vybraná ze světa smrtelných událostí a definitivně zformovaná na stránce je s to proniknout srdcem jako šíp a může být stejně významná jako záblesk lásky či manželský slib.
Při zpětném pohledu na solidaritu otřesených si uvědomuji, že byla, jak řekl důstojník (StB), literární invencí |
Při zpětném pohledu na solidaritu otřesených si uvědomuji, že byla, jak řekl důstojník (StB), literární invencí. (V ní) byla omamná láska, jež změnila můj život, navždy mě spojila s osobou, která mě milovala ve společně sdíleném světě představivosti a jež byla chycena do pasti ve skutečném světě nedůvěry. Při zpětném pohledu na ten okamžik vím, že jsem tehdy žil plněji, dokonaleji a duchovněji, než kdykoli budu, a že náš příběh byl napsán v nejčistší pohádkové češtině.“
Vedoucí Janovy katedry – „levicový liberál, neboť jen levicoví liberálové se mohou dostat na vrchol akademické pyramidy v USA“ – ho slušně, zdvořile a s úsměvem propustil: „Svědků konce komunismu už není třeba.“ A předal mu balíček od profesorky Palkové, v němž byl další, na nějž Bětka rukou napsala: „Mojí chybě.“ Byla v něm poslední samizdatová kopie Pověstí od „soudruha Androše“, kterou zapomněl v autobusu, když Bětku viděl poprvé a sledoval až do Divoké Šárky.
Jan a Bětka
Toto stručné shrnutí fascinujícího hledání posvátného v životě nemůže vystihnout bohatost, nuance a něžnost lyrického příběhu lásky, jehož vyvrcholení jsem záměrně vynechal. Bětka je kladnější postavou než Jan. Je to silná a odpovědná žena, jež manévruje v minovém poli a chrání ty, kdo jsou na ní závislí, zatímco Jan je slabý, do sebe zahleděný nihilista.
Jan mnohé nechápal, jen se učil, Bětka to už chápala, ale celou dobu mu něco tajila, což je důležité, a nikoli úplně nevinné |
Bětka je okouzlující, silná a současně křehká a mnohem vyzrálejší než Jan (v době jejich milostného příběhu jí bylo 26 a jemu 22 let). Jan mnohé nechápal, jen se učil, Bětka to už chápala, ale celou dobu mu něco tajila, což je důležité, a nikoli úplně nevinné. Jan nebyl vyzrálý, ale Bětka hrála vskrytu.
V politických či literárních reflexích českého disentu má tento román Rogera Scrutona nezastupitelné místo. A doufám, že jeho český překlad vyvolá senzaci i politický spor.
Notes from UndergroundZápisky z podzemí AUTOR: Roger Scruton VYDAL: Beaufort Books 2014 ROZSAH: 216 stran |
Podobná recenze byla zveřejněna v Aspen Review Ceneral Europe 3/2014.
