„Arabské jaro bylo kolosální fiasko. Podle všech náznaků to, co přijde po něm, bude podstatně horší, než to, co bylo před ním. A dosavadní traumatické události už teď napáchaly nepředstavitelný chaos a násilí a nevinným obyčejným lidem vnesly do života víc mizérie, než měli.“
Tak svůj podrobný popis stavu arabských revolucí na konci roku 2011 shrnuje ve své knize After the Arab Spring: How Islamists Hijacked The Middle East Revolts (Po arabském jaru. Jak islamisté unesli blízkovýchodní revoluce) John R. Bradley, britský nezávislý novinář specializující se na Blízký východ. Podtitulem hned na začátku sděluje, že o výsledcích revolucí, které zpočátku západní liberálové nadšeně podporovali, je nesmyslné si dělat další iluze. Prohrané jsou nejen sny o demokracii a svobodě, ale i naděje na budoucí ekonomickou prosperitu a snesitelnější život, než tyto země měly pod vládou totalitních diktátorů.
Bradley svůj pohled zvěrohodňuje sdělením, že v arabských zemích strávil víc než deset let jako nezávislý korespondent a má v nich spoustu přátel, s nimiž hluboce soucítí. Navíc se perfektně naučil egyptskou arabštinu, a proto jsou jeho zprávy a komentáře z první ruky a z osobních zážitků.
Tuniský návrat do středověku
Bradley již v roce 2008 předpověděl pád egyptského režimu a čekal, že se z něj odvine dominový efekt. Proto ho překvapilo – vlastně až vyděsilo –, že první krach nastal v Tunisku. To totiž bylo ze všech arabských zemí nejosvícenější, nejvzdělanější, nejvíc sekulární a prozápadní, s početnou úspěšnou střední třídou, pouze čtyřprocentní chudobou (nižší než ve většině evropských zemí), nejširšími občanskými svobodami včetně absolutní rovnoprávnosti všudypřítomně nezahalených žen, umírněným islámem povolujícím alkohol a uzákoňujícím monogamii a s extrémistickými výstřelky vyloučenými z veřejného života a jen tu a tam vykukujícími v některé pouštní vesnici.
Liberálové, sekularisté, intelektuálové a nezahalené ženy se stali terčem surových útoků fanatických vousatců zavlékajících Tunisko zpět do středověku
Počáteční revoltu podle Bradleyho způsobila jen chamtivost a mafiánské manýry klanu manželky bývalého prezidenta bin Alího. Ten si postupně monopolizoval vše, na čem se dalo vydělat, a olupoval všechny ostatní. Povstání bylo spontánním protestem proti ekonomickému pádu, do nějž bin Alího klika zemi uvedla. Bylo však dezorganizované a nemělo žádný program ani většinovou podporu.
Než se úspěšní povstalci po útěku bin Alího kliky stačili rozhlédnout a probrat z nastalého sociálního chaosu, už je ovládali fousatí islamisté Muslimského bratrstva s nastolováním středověkých islámských zákonů. Z londýnského exilu se vrátil islamistický vůdce Muhammad Ghannúší, jehož ideologii, metody a lidovou popularitu Bradley přirovnává k íránskému ajatolláhu Chomejnímu. Liberálové, sekularisté, intelektuálové a nezahalené ženy se stali terčem surových útoků fanatických vousatců zavlékajících Tunisko nazpět do středověku – svobodnými volbami.
Naladění na právo šaría
Volební úspěch islamistů ve všech arabských „jarech“ Bradley vysvětluje tím, že registrovat se k volbám, tím méně volit, se obtěžovalo jen malé procento jejich obyvatel, přičemž velká část z nich byla navíc roztříštěná mezi liberální a sekulární skupiny. Islamisté však postupovali jako semknutý organizovaný blok. Proto mohla islamistická strana v Tunisku získat 80 procent, přestože ji volilo necelých 20 procent oprávněných voličů. „Islamisté,“ vysvětluje Bradley, „nepotřebují k vítězství většinu. Stačí jim většina z menšiny, která se obtěžuje jít k volbám.“
Islamisté nepotřebují k vítězství většinu. Stačí jim většina z menšiny, která se obtěžuje jít k volbám.
Než svět začal zjišťovat, že arabské revoluce směřují k horším totalitám, než byly dosavadní zkorumpované diktatury, padla islamistům Libye (za vydatné podpory Západu) a Jemen (přeměněný dnes na největší pouliční trh se zbraněmi). V obou dodnes řádí občanská válka všelijakých několikasetletých kmenových nenávistí. Oproti tomu se Egypt stal nejlépe organizovaným centrem islamistického Muslimského bratrstva, které se jalo vymazávat zbytky kdysi bohatě různorodé kultury od staroegyptských památek až po křesťanství.
Egyptské povstání na rozdíl od tuniského podpořili téměř všichni jeho obyvatelé. Většina z nich totiž žila pod Mubarakem v bídě, z mizerného školství vycházeli analfabeti, korupce byla všudypřítomná, policie svévolně krutá, a proto byl národ našponovaný na pomstu. Většina egyptské populace byla také na rozdíl od tuniské naladěná na staroislámské právo šaría. Ukázaly to ještě před Mubarakovým pádem průzkumy veřejného mínění žádající kamenování za nevěru, useknutí ruky za krádež a trest smrti za konverzi od islámu k jinému náboženství.
Podpora Muslimského bratrstva
Islamismus Muslimského bratrstva nacházel živnou půdu a nepotřeboval se vnucovat, byl vítán. Muslimské bratrstvo získávalo v průzkumech 75procentní podporu. Politické kázání islamistického imáma Júsufa Karadávího si v Káhiře přišlo poslechnout pět milionů lidí. V Alexandrii jsou sotva rok po vypuknutí povstání všechny ženy zahalené od hlavy k patě, ulice střeží „nezaměstnaní strážci veřejné morálky“, přestal se podávat alkohol a byly uzavřeny pláže.
Ti na Západě, kteří si vykládali počáteční absenci islamistů v ulicích během povstání jako rašení pluralistického Egypta, se ukrutně zmýlili
„Ti na Západě, kteří si vykládali počáteční absenci islamistů v ulicích během povstání jako rašení pluralistického Egypta, se ukrutně zmýlili,“ píše Bradley. „Revoluční zmatek od samého začátku nahrával islamistům. A ti se řídili vírou, že návrat k základům islámu vše vyřeší. Chtějí islamizovat své společnosti, ať už ze spodu, nebo jde-li to, shora.“
A nemají žádný program ekonomický, který by zlepšil životní úroveň. Další ekonomickou pohromou je krach turismu. Revoluce egyptskou ekonomiku zruinovala. Podle Bradleyho „navzdory všem optimistickým západním srovnáváním Egypta s pádem komunismu se v něm spíš opakuje Írán v roce 1979“.
Pesimistické předpovědi
Bradley se pak pouští do pesimistických předpovědí pro zbytek islámského světa. Afghánistán a Irák jsou po více než deseti letech západních vojenských zásahů vzdálenější západním ideálům liberalismu a pluralismu než předtím. Ve svobodných volbách všude vítězí islamisté.
Do všech islámských zemí zasahují se svými extrémními fanatismy Saúdská Arábie a Írán. Islamismus je na vzestupu v Turecku. K právu šaría se vrací Malajsie a Indonésie. Z Malajsie proniká islámský extremismus krmený saúdskými penězi do Thajska. Na spadnutí do islamismu je Pákistán. „Těm, kdo se obtěžují sledovat realitu na místě, je jasné, že islamisté zvítězí,“ tvrdí Bradley.
Světélko naděje spočívá v monarchiích, jako jsou dosud Jordánsko a Maroko, které pomalu ale jistě vstřebávají ústavní uspořádání
Islamistům se podařilo obalamutit západní komentátory svým zdánlivým pragmatismem. Tím, že se na oko distancují od terorismu, budí dojem, že jsou umírnění a spojenci demokracie. Podle Bradleyho je však „umírněný islamismus je však mýtus“. A varuje: „Z jednou nastoleného islamismu nebude dlouho cesta ven. Islamismus je jako drogový návyk, v tom smyslu, že vede jen k bažení po ještě islámštějším islamismu.“
Naděje v monarchii
Jedinou nadějí na změny na Blízkém východě je ukončit západní vměšování. To svou ignorancí systematicky přináší jedno zhoršení za druhým. Buď totalitní tyranie, jako je Saúdská Arábie, nebo chaos a tyranie islamistů. „Žádné další násilné revoluce,“ prosí Bradley. A světélko naděje jako jediný model, který zůstává k dispozici, vidí v monarchiích, jako jsou dosud Jordánsko a Maroko, které pomalu ale jistě vstřebávají ústavní uspořádání.
Bradley píše: „Není to sice demokracie, jak ji známe a většinou milujeme, ale je tím nejlepším, v co mohou ze střednědobého hlediska Arabové doufat. V naději, že obyčejní nevinní lidé budou moci žít svůj každodenní život relativně nerušeně, aniž by je nějaký cizinec přicházel vybombardovat na cucky, nebo nějaký vousatý gauner neustále buzeroval s náboženskými povinnostmi a přetvářel jejich životy v peklo a jejich zdroj obživy v požár, jenž je poháněný Bůh ví jakým šíleným fanatismem.“
After the Arab Spring: How Islamists Hijacked The Middle East Revolts
(Po arabském jaru. Jak islamisté unesli blízkovýchodní revoluce)
AUTOR: John R. Bradley
VYDAL: Palgrave Macmillan 2012
ROZSAH: 256 stran
