Když před 40 lety kráčel mladý manažer Federace kolumbijských producentů kávy po centrálním Londýně, srazila ho tlaková vlna po výbuchu nálože, kterou do odpadkového koše umístili teroristé z Irské republikánské armády (IRA). O 20 let později tentýž muž už v roli významného politika nevěřícně sledoval, jak se zástupci Velké Británie po desetiletích násilí dokázali s IRA dohodnout na míru.
„Když jsem viděl záběry, na kterých si královna podává ruku s představitelem IRA, řekl jsem si: ‚Bože, ono je to možné,‘“ líčil nedávno v rozhovoru pro BBC Juan Manuel Santos Calderón, který to mezitím dotáhl až na prezidenta Kolumbie.
Severoirskou zkušenost si vzal za vzor při hledání klidu zbraní ve své vlasti, jejíž venkovské oblasti v Andách sužovala válka s levicovými povstalci z organizace Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) už od roku 1964. Zahynulo při ní na čtvrt milionu lidí, desítky tisíc osob byly uneseny, miliony ztratily domovy. Stejně jako před lety v Ulsteru tehdejší britský premiér Tony Blair se i Santos pokusil dokázat nemožné a navzdory pochybám ze všech stran dotáhnout Kolumbii k míru.
Zpackaná kampaň
Dokonce si k tomu vzal jako konzultanta na pomoc hlavního britského vyjednavače s IRA Jonathana Powella, který pro BBC lakonicky shrnul, proč se v obou komplikovaných případech podařilo znepřáteleným stranám najít kompromis: „Míru dosáhnete v okamžiku vzájemně zničujícího patu, kdy si obě strany uvědomí, že vojensky nemohou vyhrát.“
To, co mělo být jeho politickým odkazem kolumbijského prezidenta Santose, se zhroutilo kvůli zpackané kampani, byť za ukončení násilností přijeli vyhrávat i muzikanti aktivisté Bono Vox či Ringo Star |
Každopádně v pondělí 26. září si kolumbijský prezident Santos a vůdce FARC Rodrigo Londoño Echeverri, známý jako Timochenko, v přítomností šéfa OSN Pan Ki-muna, amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, bývalého španělského krále Juana Carlose a představitelů okolních zemí podali ruce a podepsali dohodu. Všichni přítomní na sobě měli bílou košili bez vázanky jako symbol nadcházejícího míru.
Jenže Santos učinil riskantní krok, když 297stránkový dokument předložil ke schválení v referendu občanům. Zdálo se, že to bude jen formalita. Všechny průzkumy dávaly jasnou většinu pro „ano“, zřejmě i proto se voliči k urnám nenamáhali chodit a dojednaný mír byl odmítnut těsnou nadpoloviční většinou.
Pro nepopulárního prezidenta, který působí spíše jako manažer, který neumí nadchnout národ pro své cíle, než lídr, to byla těžká rána. To, co mělo být jeho politickým odkazem, se zhroutilo kvůli zpackané kampani, byť za ukončení násilností přijeli vyhrávat i muzikanti aktivisté Bono Vox či Ringo Star.
Návrat ke kulatému stolu
Santos se však nevzdává. Uznal sice prohru, ale zároveň vyhlásil návrat ke kulatému stolu. S tím souhlasí i FARC, který také zaskočil odmítavý hlas lidu. Takže prozatímní klid zbraní trvá a začíná nové kolo vyjednávání. Lze však těžko očekávat, že by mohla vzniknout nějaká zásadně jiná dohoda předtím, než Santosovi skončí v roce 2018 mandát. Vždyť na odmítnuté mírové smlouvě se v Havaně za zprostředkování norských a kubánských diplomatů intenzivně pracovalo čtyři roky.
Santos sice uznal prohru, ale zároveň vyhlásil návrat ke kulatému stolu. S tím souhlasí i FARC, který také zaskočil odmítavý hlas lidu. Takže prozatímní klid zbraní trvá a začíná nové kolo vyjednávání. |
Přitom, když Santos vyhrál v červnu 2010 prezidentské volby, nikoho nenapadlo, že se právě během jeho vlády Kolumbie dostane míru na dosah. Tento dvakrát ženatý otec tří dětí byl totiž známý nemilosrdným přístupem vůči povstalcům, když byl v letech 2006 až 2009 ministrem obrany. „Žádný jiný Kolumbijec na ně neudeřil stejně tvrdě jako já, takže jsem měl morální autoritu vyjednat s nimi mír,“ řekl v rozhovoru pro BBC, při kterém měl na saku bílou holubici.
Týdeník The Economist v Santosově profilu uvádí jeho kamaráda ze školních let, který ho charakterizoval jako „kyborga naprogramovaného stát se jednou prezidentem“. Narodil se v srpnu 1951 v Bogotě do elitní rodiny, v jejímž rodokmenu jsou hrdinové boje za nezávislost proti koloniálnímu Španělsku i významní politici včetně hlavy Kolumbie v letech 1938 až 1942.
Chabé rétorické schopnosti
Santos získal důstojnické zkušenosti v námořnictvu, později studoval v Kansasu, Londýně a na Harvardově univerzitě ekonomii a management. Pracoval pro Federaci kolumbijských producentů kávy, ve 30 letech začal šéfovat deníku El Tiempo, aniž by měl novinářské zkušenosti. Nicméně vlivné médium jeho rodině patřilo už od čtyřicátých let, než ho v roce 2007 prodala.
Santos se projevoval jako výkonný manažer, který však kvůli chabým rétorickým schopnostem neumí své dobré nápady veřejnosti prodat – chybí mu pro politiky nezbytná „telegičnost“ |
V roce 1991 se stal ministrem zahraničního obchodu a o devět let později šéfem ministerstva financí. Projevoval se jako výkonný manažer, který však kvůli chabým rétorickým schopnostem neumí své dobré nápady veřejnosti prodat – chybí mu pro politiky nezbytná „telegičnost“. Při osobním kontaktu působí jako ten, kdo se cítí dobře mezi bankéři, ale na získání vřelých sympatií lidu postrádá talent.
Právě takový je Álvaro Uribe Vélez, kolumbijský prezident v letech 2002 až 2010, který si ze Santose kvůli jeho vynikajícím organizačním schopnostem učinil nejbližšího spolupracovníka a při svém druhém mandátu z něho učinil ministra obrany, což je v zemi postižené občanskou válkou jeden z nejdůležitějších postů.
Musel se na něm vypořádat s FARC, kteří začali svůj boj z marxistických pozic, když požadovali radikální pozemkovou reformu na kolumbijském venkově. Tam od počátku století, kdy zadlužený stát z obav z bankrotu prodával obří lány bohatým statkářům, existuje i z globálního hlediska jedna z nejnerovnějších společností.
Boje v Andách
Během půlstoletí se oblasti v Andách, které rebelové ovládali, různě smrskávaly a napínaly podle momentálního válečného štěstí, kontrolovali však i území o velikosti evropských zemí. V horách se povstalci, kteří na počátku tisíciletí měli 20 tisíc mužů a žen ve zbrani (dnes sotva osm tisíc), tvrdě potýkali jak s armádou, tak s pravicovými milicemi, jež proti FARC založili vystrašení velkostatkáři.
V horách se povstalci, kteří na počátku tisíciletí měli 20 tisíc mužů a žen ve zbrani (dnes sotva osm tisíc), tvrdě potýkali jak s armádou, tak s pravicovými milicemi, jež proti FARC založili vystrašení velkostatkáři |
Boje spojené s masakry, hromadným znásilňováním, vojenským výcvikem dětí, zaminováním poloviny Kolumbie a s dalšími krvavými zločiny vedly k přesunům milionů lidí. Na metropoli Bogotu, další velká města a turistické oblasti na plážích Karibiku však tento konflikt dopadal spíše okrajově v podobě teroristických útoků nebo únosů významných lidí.
Ty neměly vždy politický účel, únos člena bohaté rodiny kvůli výkupnému se ukazoval jako dobrý způsob financování aktivit organizace. Ještě výnosnější však bylo zapojení do nelegálních obchodů s kokainem – zejména proto, že po konci studené války přestaly přicházet peníze z Moskvy.
Aktivní vojáci
Na začátku tisíciletí FARC, který už bojoval spíše ze setrvačnosti než z oddanosti marxistickým ideálům, představoval pro Kolumbii velký problém. Násilí odrazovalo nejen turisty, ale i investory. Nový prezident Uribe se s vydatnou finanční, materiální (zbraně, automobily) i personální (armádní školitelé) pomocí USA rozhodl s rebely zatočit a úplně je odstranit. Během svého druhého mandátu tím pověřil ministra obrany Santose, který se činil.
Samotní vojáci byli v potírání FARC velmi aktivní, protože za jejich zabité členy byli odměňováni. Tato praxe vedla k tomu, že svévolně zabíjeli i civilisty, které pak kvůli zlepšení „bodování“ své jednotky nahlašovali jako povstalce. |
Podařilo se mu lstí dostat ze zajetí nejznámější rukojmí FARC – bývalou prezidentskou kandidátku Ingrid Betancourtovou. Dokázal za cenu zhoršení vztahů se sousedními státy zabít tehdejšího vůdce organizace Raúla Reyese, který se domníval, že úkryt na ekvádorské straně hranice mu před kolumbijskými armádními jednotkami zajišťuje bezpečí.
Samotní vojáci byli v potírání FARC velmi aktivní, protože za jejich zabité členy byli odměňováni. Tato praxe vedla k tomu, že svévolně zabíjeli i civilisty, které pak kvůli zlepšení „bodování“ své jednotky nahlašovali jako povstalce. Pozdější vyšetřování ukázalo, že takto přišly o život stovky horalů, což však nejpočetnější voličstvo ve velkých městech nezajímalo.
Santos proto nejen nemusel podat demisi, ale dokonce byl prohlášen za nástupce Uribeho, který po dvou mandátech se už o vedení Kolumbie nemohl ve volbách ucházet. Necharismatický ministr obrany jako dědic oblíbeného lídra získal ve druhém kole luxusní podporu sedmi Kolumbijců z deseti.
Spor s Uribem
Santos však brzy začal ustupovat od politiky svého učitele. Například proti všem očekáváním uklidnil napjaté vztahy se sousední Venezuelou, která jako socialistický stát své ideologické compañeros na druhé straně hranice finančně podporovala. Přestal před policejním vyšetřováním chránit Uribeho lidi, kteří si zvykli zneužívat své postavení.
Především však v září 2012 oznámil, že jeho vláda se na tajných setkáních shodla s FARC, že budou v Havaně hledat cestu k míru. Vzbudilo to pochyby, protože povstalci v minulosti několikrát vyjednávali jen proto, aby získali čas na přezbrojení, ale tentokrát byl zájem o dohodu opravdový na obou stranách. Poprvé za půlstoletí se jednání podařilo dovézt až k podpisu smlouvy.
Kolumbijský exprezident Uribe si 2. října připsal senzační vítězství, když svou výmluvností při neúnavném objíždění země dokázal Kolumbijce přesvědčit, aby Santosovu vypiplanou mírovou dohodu potopili |
Uribe nejprve Santosovo odklánění od jeho politiky tvrdé ruky komentoval stále jedovatějšími tweety a nakonec se aktivně vrátil do veřejného života, přičemž svému někdejšímu blízkému spolupracovníkovi ztrpčuje život jako neformální šéf opozice, kterému však ústava brání, aby se sám znovu pokusil o zteč prezidentského paláce. Nicméně 2. října si připsal senzační vítězství, když svou výmluvností při neúnavném objíždění země dokázal Kolumbijce přesvědčit, aby Santosovu vypiplanou mírovou dohodu potopili.
Co na ní Uribemu kromě lidsky pochopitelné zášti k povstalcům, kteří mu zabili otce, vadí? Za prvé, že jednání o míru probíhala na Kubě, což castrovské diktatuře dalo příliš velké slovo ve vnitřních kolumbijských záležitostech. Dále to, že FARC dostal šanci převtělit se v politickou stranu, která se v tradičně pravicové Kolumbii může ucházet o hlasy občanů s tím, že v následujících dvou volbách bude mít předem jistotu deseti poslaneckých křesel. Největším problémem však bylo, jak potrestat členy FARC za zločiny na civilistech.
V podobných situacích se v rámci usmíření uděluje všeobecná amnestie, což však Santos odmítl. Dosáhl však toho, že FARC kývl na speciální soudní procesy, při nichž stejně jako viníci válečných zločinů z ozbrojených sil otevřeně promluví o svých hříších výměnou za spíše symbolické tresty – práce při odstraňování min nebo při opravách infrastruktury. Navíc by při návratu do civilního života dostali od státu finanční podporu 90 procent minimální mzdy, aby se po letech v džungli mohli integrovat.
Znovu do práce
Z toho je cítit jihoafrická inspirace při vypořádávání s dědictvím apartheidu. Uribemu se však takové ohnutí spravedlnosti v zájmu nenásilné budoucnosti Kolumbie nezdálo správné. Jenže jak pro BBC kousavě poznamenal už zmíněný Jonathan Powell: „Pokud přijdete za lídrem teroristů a řeknete mu: ‚Chci, abys podepsal tuto mírovou dohodu a šel na 35 let do vězení,‘ zřejmě nebude ochoten ji podepsat.“
Kolumbijský prezident Santos se musí znovu pustit do práce, aby nalezl se zástupci FARC dohodu, kterou národ (a Uribe) nebude brát jako kapitulaci a akceptuje ji |
Santos na občany apeloval, že „absolutní spravedlnost znemožní mír“ nebo že „je to dohoda, která neuspokojí každého, nicméně přinese mír, což je rozhodně lepší varianta než pokračování války“. Se svými argumenty však u voličů neuspěl.
Cartagenská sláva, kde se vstřícným proslovům prezidenta i rebela Timochenka aplaudovalo ve stoje, je sice zapomenuta, navzdory tomu byla Juanu Manuelu Santosovi Nobelova cena míru udělena. Musí se však znovu pustit do práce, aby nalezl se zástupci FARC dohodu, kterou národ (a Uribe) nebude brát jako kapitulaci a akceptuje ji.
