Člověk nemusí být právník, aby mu zadržení osoby hledané kvůli obvinění z vraždy, únosu či vydírání, která uprchla do některé ze zemí Evropské unie, připadalo přirozené. Justici té které země nezbývá nic jiného, než zadrženou osobu vydat, či rozjet vyšetřování.
Tak to ostatně předepisuje i mezinárodní právo, avšak oligarchům vyškoleným divokým postsovětským kapitalismem 90. let, díky němuž se jim podařilo získat pohádkové jmění, se navzdory tomu dařilo unikat. Za přispění nemalých finančních částek se měnili takřka ze dne na den v ochránce demokratických hodnot a dařilo se jim vyhýbat trestu či jej oddálit.
A tento čas využili k zahlazení stop, přičemž vyvíjeli tlak na vlády zemí a manipulovali veřejné mínění. Přesně to činil až do své smrti Rus Boris Berezovskij, ale i Rachat Alijev (51), původem z Kazachstánu.
Kontakty nakonec nepomohly
Každá pohádka však má konec, a tak se Alijev v Rakousku, ale například i jiný mocný Kazach Muchtar Abljazov ve Francii, nakonec ocitli v policejních poutech. Trvalo však mnoho let, než Alijev skončil ve vazbě. Tento někdejší šéf kazašské finanční policie a druhý muž tajné policie, bývalý hlavní akcionář banky Nurbank, která už je od té doby opět v rukou státu, a dnes již bývalý zeť kazašského prezidenta, jenž byl zvyklý pohybovat se v nejvyšších kruzích moci, totiž své kontakty a postavení velmi dovedně využíval.
Původně vystudovaný chirurg hbitě šplhal po mocenském žebříčku (v letech 2004 až 2007 byl i velvyslancem Kazachstánu v Rakousku), ačkoliv stejně rychlý jako jeho bleskurychlá kariéra byl i jeho pád. Především proto, že neznal hranice. Nejdříve se v roce 2007 na mírný nátlak rozvedl se ženou, poté byl zbaven diplomatické imunity, až byl nakonec v Kazachstánu v nepřítomnosti odsouzen k 40 letům vězení – za údajné praní peněz a vydírání.
Dále je mu přičítáno, že nechal unést dva manažery banky. V době, kdy byl v čele banky Nurbank, zmizeli po jednání s ním generální ředitel banky Abilmažen Gilimov a jeho zástupce Žoldas Timralijev. Alijev, který je podezříval ze zpronevěry, se je údajně pokoušel pomocí mučení donutit k tomu, aby na něj převedli svůj majetek.
Alijev využil svého diplomatického postavení v Rakousku k vybudování sítě vynikajících kontaktů |
Astana žádala marně o jeho vydání, neboť rakouští policisté k tomu v roce 2008 po dvoudenním zadržení neshledali důvod. Možná proto, že tehdy už jen bývalý velvyslanec využil svého diplomatického postavení k vybudování sítě vynikajících kontaktů. Podle vídeňského tisku ho pojilo úzké přátelství s někdejším guvernérem centrální banky Adolfem Walou a mezi jeho podporovatele patří i bývalá ministryně vnitra a financí Maria Fekterová nebo současný ministr spravedlnosti Wolfgang Brandstetter, který ho dříve zastupoval jako advokát, a dokonce mu poskytl i úřední bydliště ve svém domě.
Rakouská média také připomínají příběh o „zapomenutém“ milionu dolarů v balíčku bankovek opatřeném razítkem, který byl nalezen v trezoru banky Austria Creditanstalt AG. To je prý známý způsob předávání úplatků. Kromě toho čas od času poukazují i na to, že to byl právě Brandstetter, kdo Alijevovi pomohl vybudovat mezinárodní řetězec poštovních přihrádek sestávající z několika podniků, jenž se skvěle hodil k praní peněz.
Chtěl by azyl
I přes tyto dobře fungující vztahy s vlivnými představiteli rakouské politické a finanční elity byla i Vídeň po roce 2011 v kauze Alijev nucena k důraznějšímu postupu. Právě v té době totiž byla v Kazachstánu na jednom továrním dvoře nalezena do betonu zalitá těla obou zmizelých bankéřů, jejichž vdovy, stejně jako sílící protesty evropského veřejného mínění, zabránily Vídni nechat celou věc spát.
Evropa začíná chápat, že oligarchové, již uprchli z postsovětské oblasti, nejsou vždycky demokraté a za zločiny by měli pykat |
Letos v květnu se navíc objevila nahrávka, na níž Alijev údajně vraždu přiznává. Na základě toho byl na něj vydán evropský zatykač. Tou dobou už se smyčka kolem oligarchy, jenž mezitím přesídlil na Maltu, kde žil pod jménem své nové ženy jako Šoraz, začínala povážlivě stahovat. Na základě žádosti německých soudů v souvislosti s kauzou praní peněz mu maltský soud již loni v létě zmrazil jeho bankovní konta, takže Alijev ostrov opustil.
Následně usiloval o získání kyperského občanství, ale neuspěl. Do Vídně, kde se na radu advokátů přihlásil úřadům, dorazil z Řecka. Alijev nyní doufá, že po skončení vyšetřovací vazby nebude vydán zpátky do Kazachstánu, ale že získá v Rakousku politický azyl.
To se však zdá být málo pravděpodobné, neboť prodloužení jeho vazby dokazuje nepřímo jeho vinu. Stejně tak nemůže dál počítat s tím, že bude moci pokračovat ve své roli politického uprchlíka. Evropa totiž začíná chápat, že oligarchové, kteří uprchli z postsovětské oblasti, nejsou vždycky demokraté a za zločiny by měli pykat.
