Konkurence ničí kapitalismus. Firmy by měly usilovat o monopol.

Globalizace dnes funguje na principu šíření po celém světě toho, co se osvědčilo jinde. Nejlepším příkladem je Čína. Ta převzala, pokud jde o západní moderní technologie, vše, co je funkční. To je ale chyba, kterou by nově vznikající firma (startup) neměla dělat. Geniální nápady jsou totiž jedinečné a nepřenosné.

Nemá smysl vyvíjet další Google, Facebook nebo Windows. Taková snaha vede maximálně ke zlepšení už vytvořeného technologického produktu. Opravdu nová myšlenka je skokem od nuly k jedničce. To je tématem knihy amerického podnikatele německého původu a manažera hedgeového fondu Clarium Capital Petera Thiela Zero to One: Notes on Startups or How to Build the Future (Od nuly k jedničce. Poznámky o startupech aneb Jak vybudovat budoucnost), která vznikla na základě jeho přednášek na Stanfordově univerzitě.

Nestátní únikové cesty

Thiel je světoznámý investor rizikového kapitálu a byl mezi prvními, kteří investovali do internetového platebního systému PayPal a sociální sítě Facebook. Tento libertarián je například přesvědčen, že od chvíle, kdy bylo zavedeno volební právo pro ženy a začalo budování sociálního státu, se stal pojem „tržní demokracie“ protimluvem.

Společenský odpor proti neregulovanému kapitalismu je natolik silný, že vylučuje změnu politických poměrů, a proto se Thiel zaměřuje na nestátní únikové cesty, za něž považuje internet, vesmír a oceány. Jednou z jeho aktivit je také stipendium pro studenty ochotné neukončit studium a místo toho se věnovat uskutečnění výjimečného nápadu.

Dle Thiela se po splasknutí dot-com bubliny na začátku 3. tisíciletí v Silicon Valley prosadil názor, že při zakládání úspěšného startupu je třeba postupovat spíše po krůčcích než revolučním způsobem. Firma by měla být štíhlá, dlouhodobě neplánovat, aby dokázala pružně reagovat na změny, a místo vytváření nových trhů zlepšovat již existující produkty.

Thiel se domnívá, že nově vznikající firma musí mít odvahu riskovat, neztrácet čas banalitami, přemýšlet o distribuci a snažit se vytvořit monopolní postavení. Z toho vyplývá, že je třeba založit firmu, kterou zatím nikdo jiný nezaložil, přičemž v její činnosti hraje monopolní postavení hlavní roli. Monopol má sice špatnou pověst, ale jen ve statickém světě, ve kterém se nic nemění.

Dogma

Americké letecké společnosti přepravují miliony cestujících ročně s obratem okolo 195 miliard dolarů. V roce 2012 byl při průměrné ceně 178 dolarů za letenku zisk 37 centů na jednoho cestujícího. Google měl ve stejném roce obrat 50 miliard dolarů, ale jeho zisk byl stokrát a obchodní cena pětkrát vyšší než celého amerického leteckého odvětví.

V ekonomice se vychází z předpokladu, že konkurenční soutěž je ideální stav, protože udržuje rovnováhu – firmy nabízejí stejný produkt, jehož cenu určuje trh. Každý nový soutěžící přicházející na trh zvyšuje nabídku a tlačí ceny dolů. Výsledkem jsou ztráty, po nichž následují bankroty a situace, kdy nikdo ze zúčastněných není schopný dlouhodobě vytvářet zisk.

V případě monopolního postavení se firma nemusí zabývat tlakem, jenž vzniká v důsledku nabídky a poptávky. A díky vlastnímu určování cen může generovat zisk. V USA patří konkurenční soutěž k dogmatům, ve skutečnosti však kapitalismus představuje opak. Je totiž založen na akumulaci kapitálu, přičemž v rámci soutěže je zisk minimalizován a stává se obětí konkurenčního boje.

Každá firma podezřívaná z monopolního postavení na trhu o sobě tvrdí, že je jednou z mnoha. Opačná situace panuje na trzích s mnoha hráči, jako je gastronomie, kde se každý snaží přesvědčit, že právě on má jedinečný produkt, který ho činí výjimečným, třeba nejlepší pizzu.

Případ Googlu

K úkolům šéfa Googlu Erika Schmidta patří přesvědčit státní instituce, že Google žádné monopolní postavení nemá, a ani se ho nesnaží dosáhnout. To však záleží na úhlu pohledu. V lednu 2014 měl Google coby internetový vyhledávač 67procentní podíl na všech internetových vyhledáváních, a komu to nestačí, ať si uvědomí, že sloveso googlovat se stalo součástí mnoha jazyků.

Podíváme-li se na Google jako na firmu zabývající se prodejem reklamy, je situace odlišná. Na reklamu při internetovém vyhledávání se v USA vydává ročně 17 a celkově na onlinovou reklamu 37 miliard dolarů. Celý americký reklamní trh má roční objem 150, celosvětově to pak je 495 miliard dolarů. I kdyby Google ovládl celý americký reklamní trh při internetovém vyhledávání, představovalo by jen o trochu více než tři procenta celosvětového trhu. Z tohoto hlediska je Google jen malým hráčem.

Google je ale také technologickou společností produkující auta bez řidiče, mobilní telefony nebo počítačové „chytré brýle“. Obrat Googlu v těchto a dalších aktivitách činil 2,35 miliardy dolarů, přičemž domácí elektronika představuje jen zlomek částky. Celosvětový trh s domácí elektronikou ale má objem 964 miliard dolarů ročně. Podíl Googlu tedy je pouze 0,24 procenta a velmi malá role na trhu.

Čtyři předpoklady

Monopolní postavení je příjemné, protože nenutí firmy přemýšlet o financích, lámat si hlavu s konkurencí a poskytuje čas věnovat se zaměstnancům, vývoji nových produktů a vizím do budoucna. V dynamickém světě nahrazují nové a kreativní monopoly ty staré a zkostnatělé. Tuto skutečnosti si uvědomuje i stát, proto monopoly podporuje, třeba udílením patentů, a současně omezuje tím, že brání vzniku kartelů.

Rozdíl mezi firmou, jež se řídí tradiční ekonomikou, a moderním startupem s ambicí vytvořit nový monopol spočívá ve vytváření zisku coby vizi budoucnosti. Deník New York Times (NYT) i Twitter zaměstnávají několik tisíc lidí a obě firmy distribuují informace. Poté, co však v roce 2013 Twitter vstoupil na burzu, jeho cena byla 24 miliard dolarů, tedy dvanáctkrát vyšší než NYT, přestože tento deník měl v roce 2012 okolo 133 milionů dolarů zisk a Twitter byl ve velké ztrátě. Pro vznik monopolního postavení jsou třeba čtyři předpoklady:

• Firma by měla přinést novou technologii, jež by byla přinejmenším desetkrát lepší než konkurenční produkty, protože jen tak získá monopolní postavení. Amazon, který začínal jako internetové knihkupectví, nabídl zákazníkovi desetkrát více titulů než kamenné obchody.
• Propojení – čím více uživatelů, tím lépe. Facebook má smysl, jen když jej používají i přátelé. Pokud jste na nějaké sociální síti jediní, jste osamocení.
• Velikost. Síla monopolního postavení se zvětšuje s velikostí, což obzvlášť platí pro firmy produkující software. Po počátečních investicích na vývoj a rozjezd, klesají náklady k nule.
• Vytvoření značky. Firmy, které vybudují silnou značku, mají potenciál získat monopolní postavení. Příkladem může být zmíněný Google.

Víra v technologický pokrok

Startupy jsou financované fondy rizikové kapitálu. Každý banka radí kvůli minimalizaci rizika co nejvíce diverzifikovat investice. Stejně jako zakladatel startupu nemůže kvůli diverzifikaci založit 20 dalších firem a doufat, že jedna z nich uspěje, investor rizikového kapitálu musí vsadit jen na několik společností, o nichž je přesvědčen, že mají potenciál uspět. Také v případě rizikového kapitálu platí Paretův princip, že 80 procent důsledků vychází z 20 procent příčin, tedy že dvě investice z deseti musejí vydělat více než ostatních osm.

Thiel věří v technologický pokrok spojený se stoprocentním nasazením, finanční úspěch je pro něho až druhotný. Proto doporučuje vyplácet manažerům relativně nízké platy, protože se nesoustředí na nejnovější modely sportovních vozů, ale na růst hodnoty firmy, jejímiž jsou podílníky ve formě akcií coby součásti odměny.

Startup by měl být na začátku malý a s jasnou řídící strukturou. Například nezisková organizace s tuctem ředitelů může vytvářet dojem, že je strukturovaná a efektivně řízená, ve skutečnosti však může být přebujelá a pouhou zástěrkou pro malého diktátora, který ji řídí. Kdo chce, aby správní rada do ničeho nemluvila, měl by dostatečně zvýšit počet jejích členů. Pokud ale chce efektivní nástroj schopný rozhodovat, nesmí být tato správní rada početná.

Vize do budoucna

Hlavním kapitálem každého startupu je vize do budoucna, kterou nelze ničím jiným nahradit. Thiel uvádí sociální stát jako odstrašující příklad lidského jednání bez vize. Dříve museli politici všech stran v době voleb vyúčtovat, které sliby splnili. Dnes díky novým metodám průzkumu veřejného mínění jen přizpůsobují své projevy momentálním náladám ve společnosti.

V polovině 20. století byla ještě americká vláda schopná vypracovat komplexní řešení jaderného odzbrojení nebo kosmického programu. Dnes po 40 letech plíživé politické korektnosti nabízí především pojistky všeho druhu.

Zásadními otázkami dnešní doby jsou zdravotní a sociální pojištění a další sociální dávky. Od roku 1975 dává americká vláda více na sociální programy než na investice. Aby se však mohlo investovat, je třeba mít konkrétní plány na řešení konkrétních problémů. Podle nekonkrétní logiky sociálního státu je však svět tím lepší, čím více peněz vláda rozdá.