Přestože si vláda do programového prohlášení zanesla záměr sloučit zdravotní pojišťovny, nejsou zdaleka všichni členové koalice přesvědčeni o správnosti tohoto kroku.
Vznik superpojišťovny podporují jen někteří představitelé hnutí ANO a sociální demokracie. K záměru se hlásí i oficiální proud České lékařské komory. |
„Víc zdravotních pojišťoven potřebujeme. Uživatelé ze zahraničí vykazují lepší zkušenosti z pluralitního systému než z takového, kde je jen jedna pojišťovna nebo instituce typu národní zdravotní služby,“ zdůraznil lidovecký poslanec Ludvík Hovorka na semináři Potřebujeme mít více zdravotních pojišťoven? Konkurenční systém přináší podle něj výhody jak pacientům, tak i poskytovatelům zdravotních služeb: „Poskytovatelé se bojí právě monopolu.“
Vznik superpojišťovny tak podporují vlastně jen někteří představitelé hnutí ANO, jako třeba poslanec zdravotního výboru Igor Nykl, a sociální demokracie, která si od toho slibuje úsporu režijních nákladů. K záměru se hlásí i oficiální proud České lékařské komory, vedený jejím prezidentem Milanem Kubkem.
Úspory nečekejte
Ředitel Oborové zdravotní pojišťovny Ladislav Fridrich upozornil, že v případě vzniku jedné platebny by se všech 25 tisíc poskytovatelů, kteří v zemi působí, stalo de facto zaměstnanci státu, protože by na něm byli plně závislí. „Monopol by přinesl pokles efektivity, růst provozních nákladů a lze očekávat, že majetek zdravotních pojišťoven by se rozplynul,“ vypočítal nevýhody.
Nyní mohou české pojišťovny vydávat na svou režii v průměru 3,2 procenta z objemu pojistného. Jak dokazují statistiky OECD, tuzemské zdravotní pojišťovnictví je zdaleka nejlevnější ze srovnávaných zemí. „S rostoucím počtem klientů se zvyšuje nákladovost administrace. Je těžké a naivní uvěřit, že by se uspořily velké sumy peněz sloučením pojišťoven do jedné. Zároveň by přestal existovat hlídací pes v podobě konkurentek, které mohou upozorňovat na nešvary jiných pojišťoven,“ vysvětlil farmakoekonom Tomáš Doležal.
Transformační manévr by byl drahý a potřebné reformy rozsahu veřejného zdravotního pojištění by prakticky nešlo provést, protože by je nikdo nepodporoval |
Navíc by byl transformační manévr drahý a potřebné reformy rozsahu veřejného zdravotního pojištění by prakticky nešlo provést, protože by je nikdo nepodporoval. Jedinou výhodu monopolu Fridrich vidí v tom, že jedna státem ovládaná instituce by nekladla odpor státní správě. „Za zdravotní péči nejvíce platí Všeobecná zdravotní pojišťovna, protože jí soustavně sedí za krkem někdo, kdo je v konfliktu zájmů,“ doplnil ekonom Miroslav Zámečník.
Přesto se ani současný pojišťovenský systém nevyhne problémům. Pro 99 procent výdajů není v čem si konkurovat, a proto nábor pojištěnců vykazuje patologické prvky, jako je například poměrně běžné přeregistrování klientů, kteří tak změní pojišťovnu, aniž by o tom věděli. „Problematické je i řízení pojišťoven správní radou, do níž jsou z jedné třetiny dosazováni zástupci vlády, z další odbory a z poslední zaměstnavatelé. Spíše by se v radě měli objevovat na slovo vzatí odborníci. Větší kontrolu by nad pojišťovnami měli převzít pojištěnci,“ zdůraznil Hovorka.
Poměry ve správních orgánech se pokoušel změnit exministr Leoš Heger, který chtěl navíc počet jejich členů razantně snížit. S plánem však u svých vládních kolegů rychle narazil. Například Všeobecnou zdravotní pojišťovnu řídí třicetičlenná rada složená v podstatě jen z politiků, mezi nimiž mají převahu zástupci aktuální vlády.
Konflikt zájmů státu
Stát se navíc dostává do schizofrenní situace, protože je zřizovatelem co do objemu poskytnuté péče největších nemocnic. Logicky má zájem na jejich prosperitě, a tedy dostatečných příjmech právě od pojišťoven. Konflikt zájmů ještě stupňuje jeho pravomoc určovat v úhradové vyhlášce, jak se bude v daném roce za zdravotní služby platit.
Pro vyhlášku přitom neexistují žádná zákonná pravidla, což kritizoval i Ústavní soud. „Není žádná zázračná pilulka, která by zefektivnila zdravotní systém ze dne na den, jako třeba sloučení zdravotních pojišťoven. Jedinou cestou je uvážlivé a postupné zlepšování systému. Změna by měla být evoluční, a nikoli revoluční,“ dodává Doležal.
Pojišťovny by zase měly být motivovány k tomu, aby měly zájem na zdravém pacientovi a měly možnosti, jak tohoto cíle dosáhnout |
Aby se trh rozhýbal a zdravotní pojištění se začalo konečně chovat jako pojistka, a nikoliv jako daň, je nutné umožnit pojišťovnám ve větší míře než dosud soutěžit mezi sebou. Jednou z cest je třeba dvousložkové pojistné, kdy se část stejně jako nyní odvádí z mezd a druhou část si lidé platí přímo ze svých kapes. Pojišťovny by pak mohly bonifikovat pacienty, kteří dodržují lékařská doporučení. „Je třeba vytvořit podmínky, aby se občan – pojištěnec – musel chtít o sebe starat. Aby si řekl, jestli zdravý životní styl za to přece jenom nestojí,“ řekl Fridrich.
Pojišťovny by zase měly být motivovány k tomu, aby měly zájem na zdravém pacientovi a měly možnosti, jak tohoto cíle dosáhnout. Mělo by se jim vyplatit investovat do preventivních programů, screeningu různých onemocnění, programů pro chronicky nemocné a včasného záchytu pacientů. „Na počátku to znamená dodatečné náklady, ale v delším horizontu mohou tyto nástroje přinášet významné úspory,“ vysvětlil Doležal.
Možností, jak zdravotnictví zefektivnit, je víc. „Bohužel politici se doporučeními, ať už je vydali poradci vlády, či třeba OECD, řídili jen v malé míře. Přestože jde o kroky osvědčené z vyspělých zemí,“ dodal Zámečník.
