Rychlost šíření koronaviru mnohé zaskočila. Pro připomenutí, patálie začala v Číně, kde zemřel v souvislosti s COVID-19 první pacient 9. ledna 2020. První případ mimo ni byl potvrzen 13. ledna 2020 v Thajsku. S výjimkou Kanady, na kterou došlo 7. února, registrovaly všechny hlavní světové ekonomiky skupiny G7 první potvrzené případy do konce ledna 2020. Ekonomické dopady pandemie budou mimořádné.
Prvním úkolem hospodářské politiky musí nyní být ochránit lidi od enormních ekonomických nákladů, které pandemie bezprostředně pro většinu přináší. Druhým pak vytvořit podmínek, které umožní, že se ekonomika bude rychle zotavovat, když bude zdravotní riziko koronaviru překonané.
Úprava očekávání
Z makroekonomického hlediska představuje pandemie koronaviru šok pro celou ekonomiku a má tři hlavní negativní ekonomické dopady. Za prvé, jde o negativní šok na straně nabídky – lidé nemohou chodit do práce. Za druhé, jde o negativní poptávkový šok – lidé omezují vlastní poptávku, důvodně předpokládají zhoršení své ekonomické situace v blízké budoucnosti. Třetím negativním efektem je dopad na očekávání lidí ohledně vývoje ekonomiky.
Díky Draghiho autoritě lidé uvěřili jeho prohlášení, upravili svá očekávání vývoje a kolaps společné evropské měny pro ně přestal být reálnou možností. Posun očekávaní se stal sebenaplňují a euro bylo zachráněno. Stejnou sílu, jako mělo Draghiho „cokoliv bude třeba“ v roce 2012, může mít silné a důvěryhodné vyjádření i dnes. |
Je to právě tvorba očekávání, která může být z hlediska ekonomické recese, jež nás nyní nepochybně čeká, klíčová. V této souvislosti nelze nepřipomenout dnes již slavné prohlášení bývalého prezidenta Evropské centrální banky (ECB) Maria Draghiho na vrcholu krize eurozóny v červenci 2012, že ECB udělá „cokoliv bude třeba“ k záchraně společné měny.
Díky Draghiho autoritě lidé uvěřili jeho prohlášení, upravili svá očekávání vývoje a kolaps společné evropské měny pro ně přestal být reálnou možností. Posun očekávaní se stal sebenaplňují a euro bylo zachráněno. Přesně to by mělo být dnes cílem tvůrců hospodářské politiky. Stejnou sílu, jako mělo Draghiho „cokoliv bude třeba“ v roce 2012, může mít silné a důvěryhodné vyjádření i dnes.
Státní podpora
V případě globální ekonomické krize z let 2008 až 2009 podobně jako při krizi eurozóny v roce 2011 byla hlavním nástrojem hospodářské politiky měnová politika, což bylo logické kvůli příčinám obou krizových epizod. V případě aktuální krize, jejíž původ je v reálné ekonomice (nikoliv ve finančním odvětví), by měla hrát prim politika fiskální. Její reakce však musí být rychlá, rozsáhlá a přesvědčivá.
Prvořadým cílem podpory nyní musí být domácnosti a firmy. Forma podpory může být různá, ale měla by být podpořena alespoň zasažená pracovní místa, daňové úlevy, úlevy z plateb do systému sociálního pojištění, státní půjčky a garance pro firmy a podnikatele. |
Zatím se zdá, že si to minimálně některé státy uvědomují. Vláda Hongkongu již oznámila opatření ve výši čtyř procent HDP. V Evropě nejpostiženější Itálie a Španělsko přijaly opatření odpovídající zhruba 1,4 procenta HDP. Prvořadým cílem podpory nyní musí být domácnosti a firmy. Forma podpory může být různá, ale měla by být podpořena alespoň zasažená pracovní místa, daňové úlevy, úlevy z plateb do systému sociálního pojištění, státní půjčky a garance pro firmy a podnikatele.
Vyšší výdaje státu spojené s fiskálním programem na podporu strádající ekonomiky nevyhnutelně zvýší veřejný dluh. V době, jako je ta dnešní, je to v pořádku. Velká ekonomická krize vyvolaná katastrofou, jako je epidemie koronaviru, je (podobně jako válka) ukázkovým případem, kdy je správné vytvořit (třeba i rozsáhlý) deficit veřejných financí a zadlužovat se.
