Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky uspořádala počátkem října konferenci „Kriminalizace jako fenomén dnešní společnosti“. Některé výroky a postoje opravdu stojí nejen za povšimnutí, ale vyžadují i reakci.
Kriminalizace, z definice dodávání trestního rázu různým sporům, je příznačný rys doby. Jde ruku v ruce se vzrůstající agresivitou ve společnosti, jejíž mnozí členové považují narovnání, kompromis, smír – a dokonce snad i mír – za sprosté slovo.
Přitom nový trestní kodex je založen na principu subsidiarity: trestní postih má být až posledním opatřením, když občanskoprávní řešení selhalo. Přesto lze přinejmenším tvrdit, že trestních oznámení neubývá.
Trestní postih má být až posledním opatřením, když občanskoprávní řešení selhalo
Lze míru kriminalizace nějak exaktně vyjádřit? Právník Karel Havlíček o tom soudí: „Spočítat to (zatím) nedovedeme, to by vyžadovalo – a snad k tomu jednou dojde – velkou badatelskou práci. Jsme teprve ve stadiu, kdy klademe otázky, ba dokonce se je teprve učíme formulovat. Ale empirické zkušenosti jsou zřetelné a účastníci konference o nich mluvili, byť z různých pohledů.
Problém je v tom, že ve skutečnosti o trendu kriminalizace všichni vědí, ale v podstatě nikdo o tom nechce mluvit. Ten trend má mnoho podob a řadu z nich ani statisticky přesně vyjádřit nelze. Objeví-li se však v novém trestním zákoníku desítky nových (kazuistických) skutkových podstat trestných činů, jak si to jinak vysvětlovat, než že – v tomto případě dokonce samotný stát – považuje za nutné podrobněji, přísněji a paternalističtěji kriminalizovat různá jednání?“
Jaké jsou nečastější důvody kriminalizace
Skandál. Nejméně hmatatelným, přesto však téměř nejvážnějším důvodem kriminalizace, je obecně negativní vyznění informace, že na někoho bylo podáno trestní oznámení, nedejbože, že je přímo trestně stíhán. Je-li pravomocně odsouzen, je věc právem medializována. Není-li odsouzen, média se většinou přestanou o věc starat, aniž by dříve ostouzenému podezřelému nějak napravila reputaci.
Škody způsobené senzacechtivým davem a bezskrupulózními médii jsou něco jako boží dopuštění. Najdeme však zde i příklady jednání zcela úmyslného. V politice se používá trestních oznámení místo facek, se snahou vrhnout stín podezření na tvář protivníkovu. V rozvodových sporech pak leckdy padne trestní oznámení, týkající se třeba podezření ze zneužívání dětí, které může ovlivnit rozhodnutí soudu.
Na účet státu. Institut trestního řízení je cíleně zneužíván v souběhu se spory obchodními. Podané trestní oznámení musí státní orgán na náklady státu prošetřit a o výsledku musí oznamovatele vyrozumět. Trestněprávní orgán málokdy meritorně rozhodne, aniž by si vyžádal znalecké posudky. Kdyby tak chtěl učinit, jistě by narazil u dozorového státního zástupce, který by nepochybně žádal hlubší prošetření trestního oznámení. A není nutno v tom vidět hned nějaký alibismus, protože mnohá velká kauza se narodila z nenápadného podání.
Oznamovatel je nakonec vyrozuměn o rozhodnutí trestněprávního orgánu a má právo nahlédnout do spisu, učinit si poznámky i kopie, s odůvodněním, že se chce proti rozhodnutí odvolat. Kopie znaleckých posudků sice v civilním řízení použít nemůže, nicméně ušetří mu čas, práci a peníze. Zdarma, respektive na účet státu, tím získá obchodní informace, které může využít v následném civilním sporu. Může získat i jiná data, třeba adresu nezastižitelného dlužníka. Podá na něho trestní oznámení, příkladně pro podvod, a policie mu ho zadarmo najde.
Údajný alibismus státních zástupců. Předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček kritizoval rozšířenou praxi: Státní zástupci, mají-li pochybnosti, radši věc zažalují, aby ji (Sváčkova slova) „prohnali soudem“. A to je podle Sváčka špatně!
S pohledem pana soudce však lze polemizovat: Budou-li soudit státní zástupci, soudci pak budou dělat co?
Soudní moc se zřejmě vyvíjí trochu jiným směrem, než by si občanstvo přálo.
Otázka visí naopak nad alibismem soudců. Soudní moc se zřejmě vyvíjí trochu jiným směrem, než by si občanstvo přálo. Soudci dlouhodobě tvrdí, že jejich nezávislost je ovlivněna jejich platem. Věřím tomu, že aplausu by se dočkali v případě přesně opačném, kdyby řekli „vládo, dělej si s našimi platy, co chceš, s námi nehneš“.
Soudy by podle úporně přetrvávajících laických představ měly hledat (a pokud možno i nacházet) spravedlnost. Dokonce ve starobylém kodexu sedmi noachitských přikázání se praví, že je zakázáno selhat při nacházení spravedlnosti. Omyl! Soudy, jak laika odborníci rychle poučí, mají spravedlnost pouze v názvu. Soudy totiž „aplikují právo“. No, pak se už opravdu není čemu divit.
Hrdelní trest?
Na konferenci zazněla i otázka, zda bylo vhodné rušit trest smrti. Mám za to, že z obecného hlediska nebylo. Jednak se zplošťuje trestní dimenze, jednak jde i o pokrytecké řešení. Trest smrti se pak často stejně vykonává, ale bez soudu, řekněme „náhodným“ pádem ze schodů. A navíc, vrah může ve vězení už vraždit „zadarmo“, není potrestatelný. Ať si teoretici práva zkusí absolvovat jednu směnu jako dozorci, aby k něčemu alespoň přičichli.
Nadto – jak píše filozof Emmanuel Levinas, trest smrti vychází ze starobylé zásady „oko za oko“. Celý vtip je pak ve zmírňování jeho aplikace. Nad každým usvědčeným vrahem by měl viset meč, a řeč by byla pouze o tom, proč trest nevykonat. Levinas cituje z historie starozákonního soudního dvora, že krvavým měl být zván sanhedrin, který rozhodl o hrdelním trestu jednou za sedm let – a podle některých tehdejších učenců dokonce jednou za 70 let. Pointa tedy nebyla v zákazu trestu smrti, ale v jeho naprosté výjimečnosti.
My však dost dobře rozumíme, proč je za současného stavu justice lepší, když hrdelní rozsudek nemá v repertoáru. Následující vtip nevznikl ve vzduchoprázdnu.
Jakýsi právník přijel na chalupu, šel do hospody a tam na něho jeden štamgast nastoupil: „Doktore, tvůj pes pokousal moji dceru. Co s tím uděláme? Vyrovnáme to na místě, nebo to mám žalovat?“ Právník vytáhl pětilitr, štamgast se s celou hospodou zaveselil, a když odešel domů, hospoda byla jeden tázavý pohled. „Doktore - ?! Co to mělo znamenat? Vždyť všichni víme, že ty nemáš psa, a on že nemá dceru - ?!?“ Doktor jen suše odtušil: „A víte vy, jak by rozhodl soud?“
Kriminalizace soudnictví?
Za poznámku stojí debata, která se na konferenci rozvinula na téma, jež justici nadzdvihlo. S tématem tohoto textu souvisí volně, ale považuji za důležité ho zaznamenat.
Předsedu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR Stanislava Rizmana nadzdvihly tři odstavce z veřejné části Výroční zprávy BIS za rok 2010. Aniž by obsahovala konkrétní argumenty, znamená podle předsedy Rizmana „nehorázný protiústavní generální útok na soudní moc“. Šlo o politické body, nebo o snahu ovládnout soudnictví? ptal se dále Rizman. Proti vládě či parlamentu by si podle jeho mínění BIS nic podobného nedovolila.
Stanislav Rizman se vyjádřil, že BIS je „něco jako policajti“. Takže jeden z nejvyšších představitelů trestněprávních orgánů neví, že BIS není orgánem činným v trestním řízení.
Tento emocionální výlev jednoho z nejvyšších představitelů justice je však nutno brát více než s rezervou. Spíše – a to je na stavu našeho soudnictví to tristní – je nutno ho brát s despektem. Předseda Rizman se totiž vyjádřil, že BIS je „něco jako policajti“. Takže jeden z nejvyšších představitelů trestněprávních orgánů neví, že BIS není orgánem činným v trestním řízení.
Předseda Městského soudu v Praze Sváček se v tisku dožadoval od BIS „důkazů“. Bylo by jistě zábavné být u toho, když by někdo jemu jako soudci navrhl, aby v rámci volného hodnocení důkazů přijal nějakou informaci od BIS jako důkaz. Nález Ústavního soudu 1. ÚS 3038/07 totiž odmítl připustit jako důkaz v trestním řízení dokonce i odposlechy pořízené zpravodajskou službou, přestože byly v souladu se zákonem, po předchozím povolení příslušným soudem. Důkazy se prý mohou narodit jen podle trestního řádu, bez ohledu na to, že zpravodajské služby podle něj postupovat prostě nemohou, protože nejsou orgány činnými v trestním řízení.
Předseda soudcovské unie Tomáš Lichovník zase uvedl, že diskutovaná výroční zpráva BIS byla „prázdná a útočná“ a že předtím pouze v roce 2006 BIS ve své výroční zprávě něco podobného uvedla.
Nutno říci, že BIS zmínila problematiku ovlivňování a penetrace justice již ve veřejné části výroční zprávy za rok 2009, 2008, 2007, 2006, 2005, 2004 a 2003. Je na příslušných činitelích zjistit, nakolik tyto poznatky konkretizovala v utajených částech těchto výročních zpráv.
Advokátka Daniela Kovářová k tomu poznamenala, že když byla loni členkou vlády, projednávali utajenou část Výroční zprávy BIS za rok 2009, a nebylo tam nic, co by se týkalo justice. Veřejně se tak vyjádřila zřejmě v domnění, že když v utajeném dokumentu nic nebylo, není co utajovat, a tím, že řekla, že tam nic nebylo, nic nevyzradila. Nedošlo jí, že i absence určité informace je utajovanou skutečností. Těžko však hodnotit tento případ, protože to může být ve skutečnosti dezinformace, neboť lze předpokládat, že když je ve veřejné části zprávy zmínka o ovlivňování justice, bude specifikována v části utajené. A pakliže přeci jen není, ať si premiér na BIS vezme hůl.
Komentovali jsme: „Kritika BIS se přitom netýká justice jako celku, ale konkrétních případů. A je na premiérovi si ověřit, zda tyto poznatky služba v souladu se zákonem předávala příslušným adresátům.“ Takže kritika výroční zprávy BIS byla od představitelů justice nejen bezzubá, ale i docela děravá, až chybná.
Soudní moc by si každopádně měla uvědomit, že BIS naopak může pomoci tomuto pilíři demokracie být opravdovou oporou. Falešná profesní solidarita může stáhnout českou justici do pekel.
P.S.
Abychom nekončili tak depresivně, zmiňme úžasně výstižný citát Franze von Liszta, který na konferenci zazněl z úst vysokoškolské pedagožky Heleny Válkové: „Dobrá sociální politika je tou nejlepší trestní politikou.“ Ano, trestní politika řeší jen důsledky něčeho jiného. A současná kriminalizační vlna jen potvrzuje, že se děje něco špatného a kam to může vést. Je skutečně třeba se povznést nad různé uraženosti a žabomyší války.
