Česká věda potřebuje zhodnotit svá pracoviště, financovat je podle kvality a zvolit národní priority výzkumu. „To se ovšem bojíme udělat,“ říká v rozhovoru pro ČESKOU POZICI profesor Vladimír Mařík. Vedoucí katedry kybernetiky při Českém vysokém učení technickém (ČVUT) je nově předsedou výzkumné rady Technologické agentury ČR (TA ČR), která má na starost podporu aplikovaného výzkumu a součinnost vědců s průmyslem.
ČESKÁ POZICE: Jak hodnotíte současný stav financování vědy v České republice?
MAŘÍK: Nacházíme se v přechodném období od extenzivního financování, kdy byly placeny instituce jen za to, že existovaly, k financování intenzivnímu, kdy bychom měli přednostně financovat týmy, které jsou úspěšné a přinášejí užitečné věci. To vše souvisí s transformací vědy a výzkumu v Česku – máme za sebou dva tři roky, k něčemu se nakročilo, ale proces se nedaří dotáhnout do konce. Abychom mohli pokročit, musíme hodnotit vědecká pracoviště podle jejich výkonnosti; a to je hned první kámen úrazu, neboť pracoviště se hodnocení brání.
ČESKÁ POZICE: Systém hodnocení vědeckých výsledků, který připravila předchozí vláda, takzvaný kafemlejnek, byl kritizován a nakonec zamítnut. Nová metodika hodnocení výsledků je ale daleko. Co navrhujete?
Bylo by vhodné stanovit pět kategorií výzkumu: světový, evropský, český, podprůměrný s šancí a beznadějně ztracenýMAŘÍK: Pokus o absolutní národní žebříček se nikdy nezdaří – různá kritéria, vědní disciplíny i prostředí přinesou zavádějící čísla. Jednodušší by zřejmě bylo určit pět kategorií kvality výzkumu: světový, evropský, český, podprůměrný s šancí a beznadějně ztracený, a podle toho je pak financovat. Bez zmapování kvality se nepodaří nic. Je obtížné porovnávat význam patentů ve strojírenství s dobrým článkem v přírodních vědách nebo v sociologii, ale domnívám se, že každé pracoviště, tým i jedince lze zařadit do výše zmíněných kategorií. Objektivní inventuru bychom měli hotovou rychle, zvlášť pokud přivedeme zahraniční odborníky.
ČESKÁ POZICE: Kdo by měl zhodnocení provést?
MAŘÍK: S tím, jak posoudit výzkumné kapacity a jejich kvality v zemi, by si měla umět poradit česká vláda; ať už prostřednictvím vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), nebo komise z vybraných zahraničích expertů.
ČESKÁ POZICE: Již dříve jste se podílel na výběru elitních výzkumných pracovišť v Česku pro Američany, další fáze se připravuje. Je to správná cesta?
MAŘÍK: Účastnil jsem se spolu s RVVI vzniku první databáze a myslím, že se ukázala jako velmi přínosná, neboť rada poprvé viděla, co výjimečného máme doma k dispozici. Ve druhé fázi získáme ještě objektivnější databázi – a také nástroj pro propojování špičkových pracovišť jak v rámci Česka, tak i s daleko hustší vědeckou sítí v cizině. Četl jsem na ČESKÉ POZICI názor Zbyňka Frolíka, jehož si nesmírně vážím, protože je to jeden z českých podnikatelů, který začal od nuly a přivedl svůj podnik do světové třídy, a přitom se nestará jen o svůj zisk, ale zajímá ho, co bude v Česku za deset patnáct let. Chápu jeho „neutrální až negativní stanovisko“ k seznamu vědců, poněvadž se bojí o českou ekonomiku v budoucnosti. Já mám ale se seznamy špičkových pracovišť výbornou zkušenost – můžu ukázat, jak se daleko lépe dostávají do sítě týmů mimo ČR. A stávají se atraktivnější i pro naše občany, kteří studují a pracují v zahraničí a řeší, zda se mají vrátit.
ČESKÁ POZICE: A vracejí se?
MAŘÍK: Ano, a nejen z univerzit, ale i z firem. Můžu uvést konkrétní jména z katedry kybernetiky ČVUT, kam se nám podařilo stáhnout i absolventy jiných škol. Máme zpět „postdoca“ z British Telecomu, nalákali jsme pracovníka, který úspěšně studoval část PhD. na Carnegie Mellon. Vracejí se i zkušenější vědci, třeba profesor Libor Špaček, jenž léta učil na University of Essex, u nás nyní vyučuje umělou inteligenci. Čtyři roky jsme měli na katedře Japonce, další výzkumníky z Německa a Velké Británie – pak pracoviště získává skutečně mezinárodní dimenzi.
ČESKÁ POZICE: Přispívá k tomu spolupráce s US Navy nebo Úřadem pro civilní letectví (FAA)?
MAŘÍK: Pracujeme i s dalšími vládními agenturami, třeba s NASA, což jsou projekty, jež přitahují kvalitní lidi zvenčí. Výzkumník, který je přesvědčen, že má odejít do zahraničí, už dávno odešel. Věda je globální. Ale těm, kteří váhají, stačí srovnatelné podmínky pro práci, stejné podmínky, svoboda bádání, možnost vycestovat a plat, který jim nezpůsobí existenční starosti. Pak rádi kopou v českém dresu, ale musejí mít vybavení, aby mohli hrát na světovém hřišti.
ČESKÁ POZICE: Nehrozí tedy, že si je po takovém „headhuntingu“ firmy a agentury přetáhnou?
MAŘÍK: Spíš to posiluje existující týmy. Cizí firmy si odsud těžko odnesou celá pracoviště, samy to ani nechtějí. Mohou ale s Čechy daleko lépe spolupracovat.
ČESKÁ POZICE: Co vynesení know-how?
MAŘÍK: Co se týká úlohy vládních agentur v našem výzkumu, výsledky patentujeme jako ČVUT, licencujeme je jako ČVUT a není námitek, aby vznikaly startupové firmy. Nedávno tak například vznikly dvě: Cognitive Security a AgentFly Technologies, které platí licenci ČVUT za další komercializaci výsledků výzkumu. Ano, Američané mají k našemu know-how přístup, protože si na něj připlatili. Ale není to tak, že by se odváželo pryč.
ČESKÁ POZICE: Řada kritiků říká, že Česku chybí vytyčení priorit ve vědě a výzkumu. Neměla by vláda vybrat to, nač se zaměří?
MAŘÍK: Určitě. To, že se dosud nepovedlo stanovit prioritní oblasti, ve kterých máme šanci, jsme v nich dobří a které by měly přispět ke konkurenceschopnosti země za deset patnáct let, je to jedna z velkých bolestí transformace vědy a výzkumu. Přitom všichni ty oblasti znají.
ČESKÁ POZICE: Které to jsou?
MAŘÍK: Informatika a kybernetika, medicína a biotechnologie, materiály a nanotechnologie, jaderná energetika, fyzikálně založené vědy jako optika, laserová technika či optoelektronika. Tam jsme dobří, tam je perspektiva, šance, že budeme vyvážet; jiná odvětví tu nemají takové zázemí, infrastrukturu a výsledky. Jenom se to bojíme říci.
ČESKÁ POZICE: A co nějaké společenské vědy?
Na kybernetice spolupracujeme s filozofy, kognitivními psychology, lingvisty a daleko není doba, kdy budeme potřebovat sociologyMAŘÍK: Pokud stanovíme celospolečenské cíle, každý z výzkumných týmů bude potřebovat i lidi z humanitních nebo takzvaně „soft“ oblastí. My sami na kybernetice spolupracujeme s filozofy, kognitivními psychology, lingvisty a myslím, že není daleko doba, kdy budeme potřebovat sociology. Aby například řekli, jak působí roboti na společnost. Všichni – půjdou-li ke stejnému cíli – se napojí. To je důležité, potřebujeme integrovat interdisciplinární výzkum. Co vidíme v dnešní RVVI? Nekonečné boje o to, který resort dostane kolik peněz, aniž se baví o tom, jaké jsou cíle. Rada by měla být radou vizionářů, kteří stanoví vědecko-výzkumné cíle pro konkurenceschopnost země, a nikoliv jen porcovat rozpočet, který se dále porcuje, až vznikají malé grantíky pro jednoho dva lidi. Na tom nelze budovat konkurenceschopnost! Abychom směřovali k cíli, který vláda stanoví, potřebujeme naopak integrovat české prostředky s evropskými, americkými či japonskými.
ČESKÁ POZICE: Proč vláda nedokáže priority určit? Je tak slabá?
MAŘÍK: Ač priority všichni znají, je politicky neúnosné je vyslovit. Jakmile by tak vláda učinila, bude obviněna, že je věda v Česku ohrožena a že jsou tu omezovány výzkumné svobody. My jsme šťastní, že už dvacet let může každý zkoumat, co chce. Stát nikomu nebrání. Svoboda ale přeci neznamená, že vláda musí automaticky přiběhnout a zaplatit vás. Měla by financovat jen věci celospolečensky přínosné z dlouhodobého hlediska.
ČESKÁ POZICE: Jak vnímáte tradiční dělení na základní a aplikovaný výzkum?
MAŘÍK: Je mnohdy velmi těžké najít hranici – jeden druhého potřebuje, je to provázané, i naše týmy jsou propletené. Řekl bych, že na katedře kybernetiky je asi deset procent základního výzkumu, čisté matematiky, pak máme 60 procent lidí, kteří dělají obojí, a zbývajících zhruba třicet procent je vyložených aplikátorů. Financujeme hodně výzkumu, který není ani dobrý, ani použitelný; tam je černá díra, kde ztrácíme spoustu penězJá sám bych výzkum dělil spíš na dobrý a špatný. A na výzkum využitelný a naprosto nepoužitelný. Výrazně podporovat bychom měli ten špičkový a využitelný pro praktickou činnost, přiměřeně i ten nešpičkový, ale aplikovatelný pro regionální inovace, a také samozřejmě výzkum v libovolné oblasti, který může přinést dobré jméno české vědě. Ale obávám se, že financujeme hodně výzkumu, který není ani dobrý, ani použitelný; tam je černá díra, kde ztrácíme spoustu peněz.
ČESKÁ POZICE: Podnikatel Frolík říkal, že v české vědě přijde vniveč asi čtvrtina vynaložených prostředků...
MAŘÍK: Inženýr Frolík je v podstatě optimista. Já si myslím, že je to víc než 25 procent. Vidím jasné případy, kdy se pod hlavičkou výzkumu financuje provoz institucí, a vidím příklady, kdy se zkoumá něco, co bylo dávno vyzkoumáno, také překonáno, a to dokonce i u nás v Česku.
ČESKÁ POZICE: Firmy jsou často kritizovány, že ve výzkumu a vývoji příliš spoléhají na podporu státu. Neměly by být aktivnější?
MAŘÍK: Máte do značné míry pravdu. Místo toho, aby průmyslové podniky samy vstupovaly s financemi do transferu technologií, očekávají, co zase ministerstvo průmyslu vypíše za dotace, takže jde mnohdy jen o transfer pro dotace. Tady máme velké rezervy. Celou oblast by rozhýbal vznik soukromých firem, jež budou schopny technologicky uchopit výsledky a překovat je do produktů a budou finančně zainteresovány na úspěchu. V zahraničí, v USA, Izraeli i jinde, vznikají inkubátory start-upů, které jsou silně dotovány venture kapitalisty, volným kapitálem, který sice hodně riskuje, ale pokud se opírá o zkušené lidi, má také velké zisky. To nám chybí.
ČESKÁ POZICE: Je vznik Technologické agentury, která integruje prostředky pro aplikovaný výzkum z různých resortů, z tohoto pohledu správným krokem?
MAŘÍK: Ano. Je to dítě reformy, transformace. Agentura existuje déle než rok, podařilo se realizovat první kolo výběru v programu Alfa. Nicméně se domnívám, že šest procent veškerých prostředků na aplikovaný výzkum, které nyní rozděluje, je příliš málo. Tomuto dítěti jsme nedali do vínku dostatek prostředků, aby mohlo sehrát svou roli, jakou vidíme třeba u finského Tekesu, který pomáhá formovat vládní politiku v oblasti aplikovaného výzkumu. Od toho jsme daleko – pořád narážíme na resortismus, jednotlivé „kapitoly“ rozpočtu si pořád chtějí uchovat prostředky na výzkum. Úkolem pro RVVI a Technologickou agenturu je, aby soustavným úsilím prostředky přetáhly.
ČESKÁ POZICE: Kromě práce v TA ČR a na ČVUT jste i duchovním otcem kybernetického Centra Antonína Svobody, jež má vzniknout v Dejvicích. Podaří se na něj sehnat prostředky?
MAŘÍK: Samozřejmě věřím, že se prostředky najdou. Nejde však jen o budovu, byť by povýšila centrum na viditelný element pražského výzkumu. Vidím dva významnější cíle: zaprvé se nám daří integrovat zdejší komunitu v informatice a kybernetice, budovat širší tým, který se může zapojit do velkých projektů. Druhým aspektem je, že chceme ukázat na velké nebezpečí, o němž všichni vědí, ale přešlapují kolem něj: Praha jako největší výzkumné centrum nemá možnost být placena z fondů EU. Výsledkem může být postupné zastarávání infrastruktur a útlum.Praha jako největší centrum, kde je více než polovina výzkumných kapacit České republiky, nemá možnost být placena ze strukturálních fondů EU. Výsledkem bude postupné zastarávání infrastruktur a útlum. S podobnou hrozbou byl před dekádou konfrontován Londýn, kde situace vedla ke snížení celkové úrovně britského výzkumu. Je potřeba včas nalézt cesty, jak nenechat Prahu skomírat. U Centra Antonína Svobody máme na rozdíl od mnoha výzkumných projektů v Česku jasno, jak by byl udržitelný a kdo by v něm pracoval – hovoříme-li o asi 450 vědcích, už dnes vám jich můžu 350 vyjmenovat. A zbylou stovku již vychováváme.
ČESKÁ POZICE: Co si přejete v české vědě a výzkumu obecně?
MAŘÍK: Aby všichni pochopili nezbytnost a význam transformace, abychom konečně všichni drželi za jeden provaz, než k tomu budeme donuceni okolnostmi a krizí. Aby směřování a financování výzkumu neurčovaly žádné resortní ani lokální cíle či ambice, ale aby vycházelo z objektivních analýz a potřeb země. A aby všichni spolupracovali tak dobře, jako výzkumníci z vysokých škol, Akademie věd a z průmyslu, když řeší skutečný výzkumný projekt. Kdyby se tato součinnost, ochota vyjít druhému vstříc, promítla o dvě tři patra výš na celostátní úrovni, mohli bychom s českou vědou výrazně pohnout dopředu.
